Květnové povstání 1945: každý bojovník měl svou cenu…

Hrdiny bojů na pražských barikádách v květnu 1945 po desítky let komunistický režim skrýval z mnoha důvodů pod amorfním termínem „lid“. Jedním z důvodů byl i fakt, že mu v určitých obdobích vadili dokonce i někteří komunisté mezi povstalci. Tak se z národního povědomí vytratila většina těch, kteří si stále zaslouží připomenutí.

To se týká i důležitých bojů o Hlavní poštu v Jindřišské ulici, která v rukou povstalců spolu s Meziměstskou telefonní ústřednou na Žižkově poskytla neomezené spojení po celé Praze na straně jedné a na straně druhé zbavila telefonického spojení v Praze okupanty.

Na počátku bránila v úseku plném německých vojáků a příslušníků SS poštu v Jindřišské ulici jen hrstka obránců, ale do 8. května se zde postupným přísunem dalších posil soustředilo 227 bojovníků, kteří zde v urputných bojích s nacisty při dobře organizované obraně ztratili pouze 4 mrtvé a 16 raněných.

Obráncům pomohly v bojích několikrát i povstalci ukořistěné kulometné tančíky AMR 33, vyslané z Bartolomějské ulice, kde sídlilo hlavní velitelství povstalců s krycím názvem „Bartoš“.

Boje o budovu pošty vyvrcholily v úterý v poledne 8. května 1945 generálním útokem nacistů za podpory minometů, pěchotního děla a dvou tanků. Obránci hlavní pošty, zahaleni v neprůhledném mračnu kouře a prachu, však útok odrazili a nervové centrum povstaleckého spojení udrželi za pomoci obětavých pracovníků pošty ve svých rukou v plném provozu až do podpisu kapitulace německé posádky v Praze v odpoledních hodinách. Tehdy mohli podporučík v záloze Artur Wolmut s Vladislavem Mikyskou vztyčit na nedaleké Jindřišské věži, kterou dosud ovládaly německé kulomety, československou vlajku.

Právě tito dva muži se významně podíleli na obraně pošty z izolovaného stanoviště z dnes již desítky let neexistující kavárny Holandský mlýn na rohu Jindřišské ulice a Nekázanky. Právě jejich boj, který nám připomíná Wolmutovo hlášení z 23. července 1945, je dokladem, jak záleželo v povstaleckých bojích na každé hrstce odvážných, kteří byli ochotni na konci války riskovat své životy:

„Cestou přidal se ke mně a kamarádovi Vladislavovi Mikyskovi, který byl vážně zraněn na pravém zápěstí, Emil Dočkal s puškou a Augustin Pouska s pancéřovou pěstí. Přeběhli jsme napříč Jindřišskou ulicí do Nekázanky, kde jsme se po zralém uvážení usadili v rohové kavárně „Holandský mlýn“, která má výhodný vikýř, umožňující palbu jak k Jindřichu tak i směrem k hlavní poště…

Připravili jsme se na těžkou noc. Střežili jsme se však ještě upozorniti na svůj lehký kulomet vz. 26, jehož palba by nám za naprosté tmy neprospěla, ale byla by nás naopak zbytečně prozradila. Pohledem z okna do Jindřišské ulice jsme zjistili nákladní auto – za volantem mrtvý řidič schoulený do sebe, nahoře dva mrtví dobrovolníci, jeden z nich s bledým obličejem obráceným vytrvale k šedému nebi a proti prudkému dešti jakoby se modlil a současně žaloval…

Stali se oběťmi své vojenské nezkušenosti, když projížděli v noci ještě s jinými kamarády Jindřišskou ulicí s rozžatými reflektory a byli tak snadným terčem esesáků z prostoru Jindřišské věže…

Během nedělního rána byli jsme my čtyři doplněni dalšími kamarády, Milošem Sekyrkou a Jindřichem Cílkem, kteří přišli z Perlové ulice přes silnou palbu.

Mezitím se po poledni přípravy k útoku stupňovaly. Za rohem fary bylo vidět jednotlivé hlavy esesáků, obhlížejících si zřejmě cestu útoku. Uvážili jsme s Mikyskou a Dočekalem všechny možnosti a došli k závěru, že esesáci mohou provésti útok pouze po levé straně Jindřišské ulice, díváme-li se směrem k hlavní poště, aby nemohli býti pozorováni a ostřelováni.

Útočící esesáky jsme chtěli zachytiti palbou v okamžiku, až bude celá jednotka na postupu… Velitel útočného družstva zastavil se za výklenkem jednoho z obchodů, ostatní došli za ním a každý z nich zaujal místo ve výklencích a dveřích domů. Vzdálenost mezi velitelem a posledním útočníkem byla necelých patnáct metrů.

Pravé okno našeho vikýře v Holandském mlýně se bleskurychle rozlétlo a zraky esesáků skoro udiveně sklouzly po průčelí Holandského mlýna, zapomínajíce na okamžik na svůj hlavní úkol – poštu. Naše zraky naplněné nepřátelstvím se setkaly. Snad si v tom okamžiku útočníci uvědomili, že jsou to současně jejich poslední okamžiky dobyvatelské války, ve které vězeli snad už šest let. Můj kulomet a Dočekalova puška zaštěkaly ze stínu větrného mlýna v průčelí kavárny a v Jindřišské ulici se na několik vteřin rozložilo mrtvé ticho. Ani jeden z esesáků už se nemohl vrátit…“

Bohužel je obrovskou škodou, že dnes většina dalších statečných barikádníků zůstala zcela vinou macešského zacházení s historií u nás většinou anonymní a málo víme i o těch, jejichž jména nacházíme v archivních dokumentech.

Jindřich Marek