"Opevňujte současně vše!" O vztahu politických a odborných vojenských hledisek v čs. Nejvyšší radě obrany státu z jara 1936

Loňská a letošní pandemie se od počátku vyznačuje specifickým vztahem mezi politickými a odbornými medicínskými hledisky a názory na to, jak jí účinně čelit. Tento poměr zpravidla provází mnoho konfliktních momentů. Přijímaná rozhodnutí mají obvykle charakter více či méně zdařilých kompromisů. Dnes víme, že daň za spěch a nedůslednost v přípravě protiepidemiologických opatření je vysoká. Vyměřuje se v množství ztracených lidských životů. Naskýtá se otázka, zda i v minulosti nastávaly situace, v nichž docházelo k napětí mezi politickou a odbornou stránkou řešení zásadních problémů. Jednu z možných odpovědí nabízejí moderní dějiny právě v těchto prvních červnových dnech. Během nich uplyne 85 let od zásadních strategických usnesení Nejvyšší rady obrany státu (NROS), zvláštního kolegia československých vlád z let 1933‒1939.

+4

Rok 1936 byl poznamenán obecně se šířícím virem totalitarismu, násilí a patologické touhy po světovládě. Evropu již několik let ohrožoval německý nacismus. Svým bezohledně krutým vnitřním režimem a tendencí rozpínat se navenek dával příklad a pobízel k činu též jiná militantní hnutí s antidemokratickými a dobyvačně imperiálními zájmy a cíli.

Československo této epidemii násilí stále ještě účinně čelilo. Přes všechny obtíže a omezující stereotypy dřívější doby rozpoznalo mezi prvními, že německému nebezpečí je zapotřebí čelit nejen politicko-diplomaticky, ale také účinně vojensky. Rozhodování o tom jak a jakými konkrétními metodami a prostředky se má vojenská defenzíva realizovat, nebylo ovšem jednoduché. Zdaleka nešlo o čistě vojensko-odborný problém, ale o primární politický zájem celospolečenského významu s obecnými důsledky pro stát a jeho přežití v případné válce.

Zvláštní kolegium členů vlády

Jedním z prvních opatření z doby, kdy prognózy příštího vývoje nevěstily nic dobrého, bylo vládní usnesení z 6. října 1933 o vzniku Nejvyšší rady obrany státu. Poprvé se sešla 1. března 1934. Jejími členy byli jmenováni především ministři silových a ekonomických rezortů. Ti měli hlasovací právo. K dispozici obdrželi dva fakticky stálé poradce, jimiž se stali generální inspektor československé branné moci a náčelník Hlavního štábu československé branné moci. Jako vojáci měli pouze hlas poradní. Radě standardně předsedal premiér, ale předsednictví se mohl ujmout též prezident republiky.

Usnesení Nejvyšší rady obrany státu měla povahu závazných rozhodnutí pro všechny členy vlády. Pravidla práce rady pamatovala též na eventualitu, v níž bylo nutné zakotvit určité věci v zákonu nebo vládním nařízení. V tomto případě rada předkládala příslušný návrh vládě, která o něm rozhodovala ve sboru.

Vznikem rady došlo k odstranění dlouhotrvajícího deficitu československé nejvyšší exekutivy. Výbor tohoto typu a zaměření vláda do té doby postrádala. Prozíravé hlasy volaly již počátkem 20. let po ustavení podobného kolegia. Odpor části německého politického spektra a hlavně pak ohledy na pacifisticky orientovanou československou levici způsobily, že objektivně prospěšný exekutivní záměr byl v zájmu politických kompromisů upozaděn.

S neúplným mandátem

NROS působila v letech 1933‒1935 jako jakýsi předvoj zákona o obraně státu, rozsáhlého legislativního díla, jež se připravovalo od roku 1926 s proměnlivou intenzitou a v závislosti na širších vnitropolitických i mezinárodních okolnostech a podmínkách. Léta 1934 a 1935 lze tedy interpretovat jako úvodní etapu, během níž se činnost NROS zatím stále opírala pouze o již zmíněné zřizovací usnesení ministerské rady z roku 1933.

To nebylo pochopitelně málo, jelikož šlo o závažný exekutivní akt vlády. Pro usnesení či rozhodnutí rady ve velkém stylu a dosahu, pokud by šlo kupříkladu o výdaje na obranu v řádech miliard, to ale poskytovalo pouze provizorní, tedy neplnohodnotnou základnu. První dvě léta lze tedy také chápat jako určité překlenovací období. V jistém smyslu se spoléhalo na to, že až bude vyjasněna koncepce modernizace armády a především vyčísleny náklady na ni, bude rada již pracovat na základě zákona o obraně státu, který bude mezitím přijat.

V letech 1934‒1935 se rada sešla celkem sedmkrát. Většina schůzí proběhla v roce 1934. Předmětem jednání byly způsoby nasazení válečné polní armády podle československé vojenské strategie, která tou dobou procházela řadou zásadních změn. Rada se zabývala rovněž prodloužením vojenské prezenční služby ze čtrnácti měsíců na dvě léta a usnesla se o prvních zvlášť vyčleněných výdajích na modernizaci armády včetně již také opevňovacích prací. Rada se věnovala i novému organizačnímu pojetí ochrany státních hranic a záležitostem protiletecké obrany obyvatelstva.

Ještě na počátku roku 1936 schválila návrh Ministerstva národní obrany na vybudování silniční sítě na Moravě a na Slovensku podle programu Hlavního štábu československé branné moci. Ve shodné době projednala též personální, materiální a finanční požadavky, které plynuly ze zavádění sborové organizace v rámci branné moci.

Pod dojmem událostí v Porýní

Do jara 1936 se v práci NROS neprojevovaly závažnější disonance mezi politickými a vojenskými hledisky při řešení předmětných témat. Zjevná a tedy i zásadní změna ovšem nastala po zlomovém okamžiku v dosavadním vývoji mezinárodních vztahů. Stalo se jím datum 7. března 1936. Ten den Hitlerova Třetí říše svévolně obnovila vojenskou přítomnost v demilitarizovaném Porýní. Vedle obnovy všeobecné branné povinnosti v Německu a s tím souvisejících opatření z března předcházejícího roku šlo o bezprecedentní útok na mezinárodní bezpečnost.

Rozhodující evropské mocnosti, signatáři a garanti Rýnského garančního paktu z roku 1925, se neodhodlaly k sankčnímu zákroku vůči Německu, přestože by byl vzhledem k násilné a jednostranné povaze činu plně oprávněn. V důsledku zničení locarnského systému se podstatně zhoršila bezpečnost řady evropských států, a to hlavně ve vzdálenější časové perspektivě.

Obnova německé vojenské přítomnosti v Porýní nebyla v Československu neočekávaná. Zejména na Hlavním štábu s ní počítali prokazatelně od počátku roku 1933, či spíše již od sklonku roku předcházejícího. Otázkou tedy nebylo, zda k remilitarizaci dojde, ale kdy. Přestože šlo ve své podstatě o událost potenciálně očekávatelnou, sám fakt jejího uskutečnění přece jen zapůsobil do nemalé míry šokově. Zvláště když před ním přesněji, ani náznakově nevarovaly žádné zpravodajské informace z vojenských či diplomatických zdrojů.

S novou situací a zvláště s nově vzniklými podmínkami bylo třeba vyrovnat se rychle a účinně. Třetí říše nejen že se setkala s reálně paralyzovaným evropským západem, ale dosáhla jednoho, či spíše dvou významných zisků. Obsazením levého břehu Rýna zásadně omezila francouzské výhlídky na účinnost případného vojenského sankčního zásahu vůči Německu. Tím pádem se jí ovšem podařilo také významně zproblematizovat a ztížit Francii podmínky pro poskytnutí účinné vojenské pomoci jejím středoevropským spojencům. Objektivní a samozřejmě také subjektivně pociťované politické a strategické důsledky pro tyto aliance byly nasnadě.

Závažná rozhodnutí se blíží

V době, kdy německá branná moc začala plně kontrolovat porýnské pásmo, Nejvyšší rada obrany státu se ocitala takřka na dosah ruky upevnění své pozice v systému nejvyšší exekutivy. Bylo to dáno tím, že vláda projednala návrh zákona o obraně státu s kladným výsledkem na svém zasedání 13. března 1936. Následně jej předložila Národnímu shromáždění k dovršení celého legislativního díla. Šlo o naléhavou nutnost.

Bylo jasné, že již velmi brzy bude muset nastat rozhodovací proces, týkající se dosud nejzávažnějších a současně finančně nejnáročnějších věcných záměrů, programů, investic a dalších opatření ve prospěch obrany státu. Po fatálním 7. březnu začalo rychle platit, že to, co by za klidnějších poměrů trvalo mnoho měsíců, muselo být připraveno, a to skutečně dobře připraveno v řádu týdnů. Platilo tedy, čím dříve bude závazně a s plnou politickou vahou rozhodnuto, tím větší bude naděje na uvedení plánů do hmatatelné a včasné reality.

Kdo nesl politickou odpovědnost?

V tomto momentě se naskýtá otázka, koho konkrétně dějiny postavily do vysoce odpovědné role toho, kdo měl svým rozhodnutím tak zásadně ovlivnit již blízkou budoucnost obrany republiky? Vznesená otázka směřuje k charakteristice tehdejšího politického a personálního profilu kolegia Nejvyšší rady obrany státu.

Přestože NROS byla složena z vybraných členů vlády, respektovala její resortní skladba, platná od 3. února 1936, politický profil vládní koalice československých politických stran. Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu zastupoval dr. Milan Hodža, předseda vlády a předseda NROS, František Machník, ministr národní obrany a dr. Josef Černý, ministr vnitra. Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou zastupoval ministr železnic Rudolf Bechyně. Československá strana lidová měla zastoupení prostřednictvím ministra pro sjednocení zákonodárství a organizaci správy Msgre. dr. Jana Šrámka. Československou stranu národně-socialistickou zastupoval ministr pošt a telegrafů dr. Emil Franke a Československou živnostensko-obchodnickou stranu středostavovskou ministr průmyslu, obchodu a živností Josef V. Najman.

Na návrh MNO ze 3. dubna 1936 doplňoval toto kolegium politických osobností dr. Josef Kalfus, ministr financí, bezpartijní odborník, jmenovaný do rady 7. dubna 1936. Rovněž z podnětu MNO ze stejného data v radě zasedal dr. Kamil Krofta, druhý bezpartijní odborník, ministr zahraničních věcí, jenž byl jmenován členem rady 22. dubna 1936. Praxe byla podle jednacího řádu rady taková, že všechny uvedené ministry jmenoval prezident republiky na návrh předsedy vlády.

Mezi politikou a odborností

NROS se sešla v uvedené sestavě poprvé 27. dubna 1936. Současně zasedala poprvé od německé akce v Porýní. Prožitek zničení demilitarizované zóny byl tedy stále velmi živý. Na této první jarní schůzi se plně a ve velmi zjevné podobě projevilo do té doby největší znepokojení členů rady. Jejich obavy nevzbuzoval pouze základní fakt, že 7. března 1936 Třetí říše vojensky přilnula přímo k francouzským hranicím, ale hlavně pasivita Francie a Velké Británie vůči nevídaně hrubému napadení versailleského a locarnského kolektivně bezpečnostního systému.

Důležitost schopností hájit se vlastními silami vzrostla v reakci na to, že nejnovější vývoj podstatně zproblematizoval případnou francouzskou vojenskou pomoc Československu. Odtud byl již jen krok ke klíčové otázce, jak a jakými metodami a prostředky se v případě napadení účinně bránit.

Přetrvávající šokový stav a rozčarování z vývoje po 7. březnu mělo zásadní, ve své podstatě nejvýznamnější vliv na skutečnost, že rada projevovala tendenci rozhodovat se více emocionálně, než důsledně racionálně. Rozjitřený pocit vnějšího ohrožení, o němž se dalo předpokládat, že časem ještě poroste, náhle vnesl do rozhodovacího procesu tendenci k sebezáchovně zjednodušujícímu a unáhlenému stylu rozhodování.

NROS projevila za těchto okolností dosud naprosto nevídaný zájem o otázku opevňování republiky. Toto téma se v její agendě neobjevilo poprvé. Již 14. července 1934 rozhodla o využití takzvaného Mimořádného úvěru, tedy jednoho z mimorozpočtových fondů, mimo jiné též na zahájení opevňovacích prací. Odsouhlasila záměr vybudovat opevnění proti Německu, Maďarsku a Rakousku. V roce 1935 do výhledu zahrnula též Polsko. Podrobným rozpracováním tohoto základního rozhodnutí rada pověřila Ministerstvo národní obrany. Mezi těmito rozhodnutími a požadavky, jež byly poprvé vzneseny 27. dubna 1936, existoval ovšem naprosto zásadní rozdíl.

Původní představy a plány

Podle předpokladů a prvních programových osnov z let 1934‒1935 měla být stálým opevněním zabezpečena nejprve severní pohraniční fronta mezi Odrou a Labem. Prioritu obdržel strategicky nejexponovanější slezský úsek s tím, že výstavba opevnění bude odtud postupovat směrem na západ. Fortifikační práce zde byly skutečně zahájeny v roce 1935. Celé zmíněné severní pásmo bylo pokládáno za strategicky nejdůležitější ze všech tehdejších československých front.

Důvod spočíval v nutnosti zachovat strategické spojení českých zemí se Slovenskem, a to za všech okolností. Hrozilo zde rychlé odtržení Čech od východních oblastí republiky německým vpádem ze Slezska na Olomouc nebo do východních Čech. Další důvod spočíval v záštitě důležité industrializované oblasti v regionu Moravské Ostravy a Vítkovic.

Důraz, jaký byl kladen na úsek Odra – Labe, vycházel ze skutečnosti, že Hlavní štáb nepovažoval za vhodné, únosné ani účelné zahájit výstavbu opevnění zároveň na všech ohrožených úsecích státních hranic. Časový sled opevňovacích prací byl proto odstupňován nejen s ohledem na zmíněné strategické priority, ale rovnocenně také s ohledem na finanční náklady a značně omezené personální zdroje odborných pracovních sil pro řízení a kontrolu opevňovacích prací. S opevňováním ostatních pásem mělo být proto započato až později, nejdříve v roce 1938.

Fortifikační záměry z let 1934‒1935 lze tedy celkově shrnout vyjádřením, že z vojenského hlediska byly dobře připravené, racionálně zdůvodněné a respektovaly ekonomické možnosti. Hlavní štáb v roce 1935 předpokládal, že bezpečnostní situace republiky nedozná v příštích několika letech hlubších a náhlých změn. Přitom samozřejmě bral v úvahu tehdy již dobře známý fakt o progresivním vzestupu celkového potenciálu německé branné moci. Současně stále počítal s francouzskou spojeneckou pomocí. Nejistotu či pochybnosti v tomto směru prozatím nepociťoval.

Opevňujte současně vše!

Po 7. březnu 1936 přestaly uvedené předpoklady náhle platit. Datem 27. dubna téhož roku nastala závažná tenze mezi odborným vojenským pojetím a politicky motivovanými nároky na opevňování republiky. NROS přišla totiž s důrazně a naléhavě vyjádřeným požadavkem, aby opevnění vyrůstala nejen podél severních hranic republiky ve Slezsku, ale bez prodlení také v severovýchodních, severozápadních a jihozápadních Čechách.

Rada jej vyjádřila jako konsenzuální mínění, jdoucí napříč její stranickopolitickou skladbou. Zopakovala a potvrdila jej rovněž na svém dalším zasedání, které se uskutečnilo 8. května. Členové NROS se odvolávali na takzvané psychologické či politicko-psychologické důvody a motivace jejich požadavků. Armádní generály Ludvíka Krejčího, náčelníka Hlavního štábu, a Jana Syrového, generálního inspektora branné moci, usilovně přesvědčovali, že opevnění, jež bude lemovat téměř celou délku ohrožených státních hranic s Německem, poskytne občanům potřebný pocit důvěry v bezpečnost vlastní země.

Hned nato energicky poukazovali na fakt, že opevňovací práce, zahájené v celém česko-německém pohraničí, vyjádří pádnou odpověď na rostoucí a přitom mylné přesvědčení řady sudetských Němců, že pražská vláda již rezignovala na eventuální obranu pohraničního území. NROS stejně tak očekávala, že odolná opevnění posílí důvěru takzvaných českých hraničářů, tedy Čechů, žijících v národnostně smíšeném pohraničí, v moc vlastního státu, a tak v politickém smyslu upevní pouto mezi odlehlým pohraničím a většinově či ryze českým vnitrozemím.

740 kilometrů fronty

Vojenské velení do jisté míry vítalo zvýšený zájem, který Nejvyšší rada obrany státu projevila o opevňování. Jeho politicko-psychologickou motivaci se také snažilo chápat a respektovat. Současně si ale uvědomovalo, že NROS nahlíží na opevnění velmi nekriticky, protože se k němu upíná jako k něčemu, co samo o sobě vyřeší tíživou bezpečnostní situaci republiky.

Problém byl v tom, že kolegium rady sestávalo ve svém celku z jedinců, kteří nebyli vojáci. Záležitosti obrany státu tedy posuzovali primárně jako politici či případně jako národohospodáři. Byli to političtí činitelé, kteří v tomto konkrétním rozhodování dostatečně nezohledňovali pravý smysl, účel a cíl opevňování.

NROS se v daném okamžiku řídila prvoplánovým faktem, že stálé fortifikace tvoří bariéru proti napadení. Nezohlednila ale fakt, že dosavadní pojetí Hlavního štábu vychází z potřeb operačního plánu, a že reálně posuzuje a respektuje existující personální i finanční zdroje. Tlak rady byl ovšem tak naléhavý, že ani poradní a v jistém smyslu oponentní hlasy přítomných zástupců branné moci neměly moc podstatněji usměrnit vznesené požadavky na podstatné a neodkladné rozšíření opevňovacích prací.

Bezpochyby šlo o grandiózní úkol. V krátké době se mělo začít s opevňováním prakticky podél celých státních hranic s Německem, tedy na frontě dlouhé úctyhodných 740 km! Pro srovnání lze uvést, že spojenecká Francie budovala svou Maginotovu linii proti Německu na úseku dlouhém zhruba 300 kilometrů, pokud se vezme v úvahu též postavení proti Lucembursku, které tvořilo s protiněmeckou frontou v Alsasku takticky spojitou frontu. Tam práce probíhaly ale již řadu let a postupně.

Němečtí demokraté pro republiku

Interpretace a vysvětlení motivačních přístupů Nejvyšší rady obrany státu k uvedeným požadavkům by byly neúplné bez uvedení dalších podstatných okolností, jež měly sice kontextový charakter, ale do práce rady se velmi podstatně promítly. Během dramatického jara 1936 se na československé politické scéně počal formovat pozoruhodný politický směr.

Šlo o takzvaný mladoaktivismus (Jungaktivismus). V politické praxi jej personifikovala trojice vedoucích činitelů německých občanských stran mladší či střední generace. Byli to Wenzel Jaksch, místopředseda Německé sociálně demokratické strany (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei), Hans Schütz, působící ve vedení Německé křesťansko-sociální strany lidové (Deutsche christlich-soziale Volkspartei), a Gustav Hacker, předseda Svazu zemědělců a venkovských živností (Bund der Landwirte und ländischen Gewerbes). Mladoaktivismus  si kladl za cíl prosazovat zájmy Němců v Československu důrazným konstruktivně-kritickým politickým stylem vůči československým partnerům. Zásadově při tom ale setrvával na pozicích demokracie a loajality vůči Československé republice. Takto se principiálně vymezoval vůči iredentistické politice Sudetoněmecké strany.

Původní aktivismus, trvající již z předcházejícího desetiletí, utrpěl v parlamentních volbách z roku 1935 těžkou porážku. Výše uvedené strany získaly dohromady zhruba 30 % hlasů německých voličů. Mladoaktivismus měl za těchto podmínek těžkou výchozí pozici do dalšího politického zápasu se svými konkurenty ze Sudetoněmecké strany, kteří měli k dispozici vydatnou politickou a finanční podporu z Německa.

Mladoaktivismus nacházel na české politické scéně významné partnery. Spolupracovala s ním vládní koalice. Podporu a pochopení nacházel též u prezidenta republiky Edvarda Beneše. Právě s ním se němečtí demokraté ocitali na konsenzuální platformě politického porozumění. Beneš byl zastáncem velmi významné míry samosprávy území s většinou německého obyvatelstva, nikoliv ale teritoriální autonomie, o niž se skrytými protistátními cíli usilovala Sudetoněmecká strana.

Mladoaktivisté nezapojovali do politické práce myšlenku již zmíněné teritoriální autonomie. Tím významně otevírali prostor pro budoucí možné kompromisní dohody a porozumění s českými partnery. Své úsilí napřeli směrem k obecně sociálnímu, hospodářskému a kulturnímu povznesení pohraničních oblastí. Pozice německých demokratů směřovala na jaře 1936 k zisku dalších pozic i na vládní úrovni. Ve vládě Milana Hodži působili dva němečtí ministři. Byli to Ludwig Czech, sociální demokrat, ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, a Franz Spina, ministr bez portfeje, představitel Svazu zemědělců a venkovských živností. Počátkem července byl členem Hodžova ministerského týmu jmenován Erwin Zajiček, rovněž ministr bez portfeje, zatupující Německou křesťansko-sociální stranu lidovou.

Obrana všech a pro všechny

Pro politiku československé vládní koalice z onoho dramatického jara bylo příznačné, že se snažila nelézt co možná nejširší politickou podporu pro aktuální a samozřejmě také budoucí zájmy obrany republiky. Její pojetí spočívalo v tom, že defenzíva země je pro všechny, nikoliv jen pro národnostně většinový základ společnosti. Tento přístup měl mezi německými demokraty zřetelnou odezvu, která se projevovala velmi výrazně právě koncem dubna 1936, kdy kolegium Nejvyšší rady obrany státu uložilo Ministerstvu národní obrany urychleně zahájit opevňovací práce na všech ohrožených úsecích stáních hranic.

Pro ilustraci lze ocitovat zásadní stanovisko, pronesené v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění 28. dubna 1936 při příležitosti rozpravy k vládnímu návrhu zákona o obraně státu. Symbolicky je v něm vystižena podstata politického vztahu německých demokratů k potřebám obrany republiky. Sociální demokrat Rudolf Heeger dal za svou stranu najevo souhlas s návrhem zmíněného zákona těmito slovy: „...osnovu zákona na obranu státu se zřetelem na nebezpečí, jež jsou v našich sousedních zemích, uznáváme za nutnou. Prohlašujeme ještě jednou, že jsme přesvědčeni, že provedení zákona nebude na újmu sociálních práv dělnické třídy, ani že ho nebude použito k poškození národnostních menšin a ze všech těchto důvodů budeme pro tuto osnovu zákona hlasovati.”

Odtud pramenil zájem vlády postavit se politicky čestně a odpovědně k loajalitě německých demokratů a všech, jejichž zájmy zastupovali, anebo které by mohli v budoucnu ještě získat na svou stranu. Mimo jiné a podstatně také odtud vycházel impulz k usnesení NROS o komplexním a teritoriálně současném opevňování republiky.

Pohraniční hory ožívají nezvyklým ruchem

Rozhodovací proces Nejvyšší rady obrany státu ve věci opevňování ještě nebyl zcela ukončen, když Ministerstvo národní obrany přikročilo bez odkladů k naplnění hlavního podnětu. Již v květnu 1936 začal taktický průzkum a vytyčovací práce. Výstavba stálého opevnění již probíhala rychlým tempem v oblasti Moravské Ostravy, k zadání byl připraven kralický úsek i sousední pásmo ve východní části Orlických hor. Na ostatních místech probíhaly čilé průzkumné práce.

Tato aktivita byla od května 1936 příznačná pro úsek Opavy, Starého Města pod Sněžníkem v masivu Jeseníků, na Náchodsku i v sousedním trutnovském úseku. Usilovně byl studován terén na Liberecku a v Krušnohoří. V červnu 1936 měly určené skupiny začít vyhodnocovat oblast Chebu a Šumavy. Projekčně vyřešeno a k zadání připraveno bylo stálé opevnění na bratislavském předmostí v oblasti Petržalky.

Taktický průzkum pokrýval i exponované úseky státních hranic s Maďarskem. Řešeny byly uzávěry přechodů přes Dunaj u Komárna, Parkanu a Čopu na řece Tisze. Průzkumné práce probíhaly v asi desetikilometrovém souvislém úseku mezi ústím Hronu a Ipelu do Dunaje. Tato fakta odhalují, že Ministerstvo národní obrany a hlavně Hlavní štáb dospíval na samou horní hranici svých možností a kapacit v oblasti opevňování, když se snažil rychle a účinně vyhovět Nejvyšší radě obrany státu.

Zatímco vyčleněný vojenský personál usilovně pracoval na mnoha místech pohraničí, na Hlavním štábu byl v květnu zformulován dosud nejzávažnější strategický věcný záměr, jak republiku opevnit. Předně definoval účel opevňování. Zde šlo o zásadní aspekt, protože politickému rámci, jenž byl vymezen pokynem Nejvyšší rady obrany státu, musel být dán konkrétní vojenský obsah a smysl. Projekt se s tím dokázal racionálně vyrovnat, stejně tak jako s nutností definovat všeobecnou organizaci fortifikačních prací, taktické úkoly jednotlivých pásem a vyčíslit velmi vysoké finanční náklady. Schválen byl 2. června 1936 pod názvem Zpráva náčelníka hlavního štábu o programu stálého opevnění. NROS jej měla posoudit 4. června.

Pro náčelníka Hlavního štábu arm.gen. L. Krejčího zmíněný projekt připravil div.gen. Karel Husárek. Byl k tomu jednoznačně povolán, a to nejen příkazem od Krejčího. Jako podnáčelník Hlavního štábu stál od března předcházejícího roku v čele Ředitelství opevňovacích prací, součásti Hlavního štábu, jež doslova den za dnem získávala na významu. Zmíněný dokument dost podstatně posouval úroveň rozhodovacího procesu Nejvyšší rady obrany státu na kvalitativně vyšší úroveň. Zásadně se totiž prohloubila věcnost a racionalita podkladů rady pro její rozhodování. Faktor nedávné emocionality byl minimalizován.

Vzpomínka na 4. červen 1936

Generál Krejčí přicházel na jednání NROS  zatížen obavami o další osud připravených návrhů. Klíčovému 4. červnu 1936 věnoval po mnoha letech následující vzpomínku: „…Největší obavy jsem prožíval při předkládání 10-miliardového rozpočtu na opevňování, které prošlo nad očekávání rychle a kladně. Při odůvodnění finančních nákladů rozvržených na tři etapy (etapy byly v návrhu jmenovitě uvedeny čtyři – pozn. K. S.) za předsednictví prezidenta republiky, netroufal jsem si nikomu pohleděti do tváře, abych neztratil řeč. Po skončení referátu vyzval prezident republiky přítomné k vyjádření. Přihlásil se ihned ministerský předseda dr. M. Hodža a řekl: „Pánové, já myslím (anebo navrhuji, to již přesně nevím), abychom ten program odhlasovali en bloc.“ Bez debaty skončeno. Já upadl v Jiříkovo vidění a ve štábu zavládlo veliké uspokojení.“ (Citováno podle Výstavba opevnění ve vzpomínkách generála Ludvíka Krejčího a plukovníka Josefa Fetky. (ed. P. Šrámek). In: Fortsborník, 2000, č. 7 (zvláštní číslo), s. 24.)

Jednomyslnost rozhodnutí NROS ze 4. června potvrdil rovněž generál Husárek, který 6. června s uspokojením připsal k textu schválených návrhů poznámku ve znění: „Zpráva přednesena 4./6. a návrhy „en bloc“ schváleny.“ (Citováno podle Vojenský ústřední archiv ‒ Vojenský historický archiv, fond Ministerstvo národní obrany – Hlavní štáb/Ředitelství opevňovacích prací, karton 59, signatura 99‒5/55‒2, výnos č. j. 2 300 taj. hl. št. ŘOP z 2. 6. 1936, rukopisná poznámka div.gen. K. Husárka ze 6. 6. 1936).

Nejvyšší rada obrany státu vzala 4. června 1936 na vědomí, že celkový náklad na opevňovací práce bude obnášet asi 10 014 milionů Kč. Dodatečně schválila již zahájené opevňovací práce v prostoru Moravské Ostravy a jižně Kladska. Souhlasila dále s tím, aby do konce roku 1939 bylo použito částky ve výši 2 710 milionů Kč. Kladně se postavila k tomu, aby vojenská správa přijala v zájmu urychlení opevňovacích prací 300 civilních inženýrů a techniků jako dočasné smluvní síly. Umožnila také, aby bylo reaktivováno osm penzionovaných důstojníků ženijního vojska a stavební služby pro obsazení řídících funkcí na opevňovacích pracích.

Československá branná moc nasadila veškeré dostupné kapacity, aby naplnila pokyny Nejvyšší rady obrany státu. Záhy, již během léta roku 1936, bylo zjevné, že prokazatelná a již prokázaná vůle a snaha, bohužel, nestačí. Praxe ukázala, že radě nelze vyhovět s dosavadní koncepcí fortifikačních prací, jež spočívala ve stálém (těžkém) opevnění. Nejvýznamnější příčina nespočívala v celkové technické náročnosti opevňovacího díla. Průmyslový potenciál republiky byl dostatečně silný na to, aby práce zvládl. Klíčový důvod byl identifikován jinde. Armáda se svými omezenými personálními zdroji nestačila na to, aby naplnila veškeré kontrolní a řídící funkce při výstavbě stálého opevnění. Řešení bylo nalezeno v částečném nahrazení či spíše doplnění stálého opevnění novou koncepcí lehkého opevnění. Jeho vojenská hodnota byla sice podstatně nižší, ale v podmínkách nouze šlo určitý kompromis, v němž byl obsažen vojenský smysl a současně zachován politicky zdůvodněný účel.

Inspirace pro dnešek?

Historický příklad rozhodovacího procesu ve věci opevňování země je mimořádně zajímavý jednak krátkostí doby rozhodování a jednak tím, že se velmi záhy projevila snaha usměrnit původně emocionálně značně podmíněné rozhodování směrem k účelnému a racionálně koncipovanému projektu. Realita relativně zanedlouho ukázala, že z četných zásad bylo z objektivních důvodů nutné slevit, anebo je korigovat. Rychlostí rozhodování, jež plynula z pocitu náhlého zhoršení bezpečnostní situace republiky, a hlavně pak snahou uvést v soulad politické zájmy s odbornou věcností je z obecného hlediska pozoruhodný a snad také poučný i dnes.

Karel Straka