Vojáci s lopatou, krumpáčem a sbíječkou – 3. díl

Přinášíme vám závěrečnou část textu historika Jiřího Bílka, který vyšel v čísle 4/2014 čtvrtletníku Historie a vojenství a je věnován 60. výročí zrušení posledních pomocných technických praporů. Tato část se soustřeďuje na otázku konkrétního pracovního nasazení vojáků a také na závěrečnou fázi existence PTP.

+9

První díl materiálu Jiřího Bílka můžete nalézt ZDE, druhá část je k dispozici ZDE.

„Děvečky pro všechno“

Hlavním a jediným „bojovým úkolem“ PTP i TP byla pracovní činnost. Vyznačovala se značnou různorodostí a velmi rozdílné byly také podmínky, v nichž probíhala. V zásadě ji lze rozdělit na dva hlavní druhy. Prvním byla tzv. práce v režii vojenské správy neboli činnost ve vojenských výcvikových táborech (prostorech), obvykle v podřízenosti velitelství ženijního vojska. Podílel se na ní jen velmi malý počet vojáků PTP, jejichž ubytovací, stravovací, hygienické i další podmínky byly obvykle jen provizorní a patřily k těm nejhorším, navíc ve VVT byli dokonale izolováni.

Jejich materiální i další potřeby plně zajišťovala vojenská správa, vojáci nedostávali kromě služného a někdy i příplatků za ztížené pracovní podmínky žádnou jinou odměnu nebo mzdu. Vykonávali nejtěžší zemní i další práce a ženijní jednotky, k nimž byli přiděleni, je často využívaly jako „děvečky pro všechno“, tj. přenesly na ně veškerou „nevojenskou“ činnost. Část „pétépáků“ využívaly také Vojenské lesy a statky ke kácení stromů, jejich stahování a dalším pracím.

Naprostá většina PTP i TP byla nasazena jako výpomoc u vojenských stavebních i dalších podniků nebo v hlubinných a povrchových dolech. Jednodušší byla situace u těžkých praporů v tom, že zůstávaly organickými jednotkami, měly zpravidla jedno pracoviště (důl) a také velení v místě nasazení, což do jisté míry snižovalo možnosti svévole nižších velitelů a jejich přílišnou vstřícnost k požadavkům zaměstnavatele. Současně ale vládl v místě ubytování (obvykle táborech obehnaných zdí) vojenský režim, tj. konaly se výcvik a nástupy, vykonávala strážní služba, na pracoviště i zpět se chodilo v sevřeném útvaru, na bráně byla stálá dozorčí služba pouštějící ven jen vojáky s vycházkou a kontrolující jejich návrat apod. Plusem bylo většinou lepší ubytování, stravování i hygienické podmínky či možnost lékařské péče v praporní ošetřovně nebo v závodní ordinaci. Toto zabezpečení spolu s pracovním oděvem, pomůckami a nástroji zajišťoval zaměstnavatel, který si vynaložené prostředky strhával z mezd vojáků vyplácených vojenské správě.

Doly a stavby

Z počátku byli „pétépáci“ po krátkém školení věnovaném především bezpečnosti práce hned druhý nebo třetí den po nástupu k jednotce přidělováni jako tzv. folovači k havířům, neboli dělali jim pomocníka nakládajícího ručně vyrubané uhlí do vozíků. Pro mladé chlapce, kteří drželi velkou lopatu poprvé v ruce, bylo prakticky nemožné ihned plnit normy (šlo o zhruba 2 až 3 tuny naloženého uhlí za směnu), proto si na ně horníci zainteresovaní na výkonech stěžovali. Pomocník musel nakládat uhlí i po směně a vyfárat mohl až poté, co splnil plán nebo normu. Také v období závodních dovolených nebo vysoké nemocnosti horníků museli vojáci nastupovat na mimořádné či prodloužené směny trvající 10 až 16 hodin. Po zapracování vytvářeli vojáci vlastní kolektivy vedené buď zkušenými havíři, nebo instruktory z řad vojáků-horníků, které obvykle dosahovaly lepších výsledků než civilní kolektivy, což opět zavdávalo příčinu k ne právě přátelskému vztahu horníků k vojenským pracovníkům. Vojáci byli také nasazováni na nejtěžší a nejnebezpečnější pracoviště, fárali i do těch největších hloubek. Bylo to opravdu kruté k mladým i starším mužům, kteří v dolech strávili většinou víc než jen dva roky základní služby.

Lehké prapory byly až na výjimky nasazeny ve vojenském stavebnictví a také jejich ubytování, stravování apod. zajišťoval zaměstnavatel, obvykle pomocí různých provizorií. Zatímco velitelství zůstávalo v posádce vzdálené i stovky kilometrů, u podniků i na jednotlivých pracovištích byly nasazeny jednotky v síle čety nebo družstva (ale i dvou nebo pěti vojáků), výjimečně i roty. Záleželo na nižších velitelích, jaké ubytovací, stravovací, pracovní a další podmínky budou jejich nadřízení mít. Stavební podniky pohlížely na „politicky nespolehlivé“ jako na levnou a v podstatě bezprávnou pracovní sílu, nasazovaly je na čtrnácti i šestnáctihodinové směny, dávaly jim ty nejpodřadnější, nejtěžší a nejnebezpečnější práce. Vyskytly se dokonce případy, kdy civilní pracovníci přestali po příchodu vojáků pracovat s tím, že „ti lumpové musí plnit plán i za ně“. Později po zaškolení vykonávali vojáci pod vedením mistrů nebo instruktorů i odborné práce jako zdění, omítání, obklady apod.

Podmínky na jednotlivých pracovištích se lišily někdy i dost výrazně, ale jen málokde je bylo možné označit za dobré. Velitelé ztráceli přehled, kde všude jejich podřízení pracují, velmi časté byly mimořádné směny v době osobního volna, obvykle v sobotu odpoledne a v neděli, kdy vojáci vykládali železniční vozy s cementem a dalším stavebním materiálem, aby se od pondělí mohlo pracovat.

Vojáci lehkých PTP byli také dáváni k dispozici civilním podnikům a pomáhali rovněž v zemědělství. Někteří prošli mnoha různými pracovišti a pracemi, jiní strávili svou službu u PTP na jednom místě. Díky jejich dřině vyrostl nejen bezpočet kasáren, skladů, letišť a dalších vojenských objektů „od Šumavy k Tatrám“, ale také vojenské nemocnice a vojenská rekreační zařízení a především celá sídliště bytů pro vojáky z povolání i občany v Praze, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Plzni, Brně, Olomouci, Bratislavě, Banské Bystrici, Košicích i dalších městech včetně občanské vybavenosti. Stavěli rovněž velké investiční celky v Přelouči, Martině, Kružberku, Hronseku i jinde, budovali železniční tratě, silnice a mosty, kopali studny, pracovali v kamenolomech i při těžbě písku.

Mzdy a výplata peněz

Za svou práci dostávali vojáci těžkých i lehkých praporů mzdu, která byla vyplácena podniky na účet vojenské správy. Ta z ní srážela zákonné částky (pojištění, daň) a tzv. režijní položku, která u PTP činila 90 Kčs denně pro vojáky klasifikace E a 50 Kčs pro ostatní; sloužila k úhradě výdajů na ubytování, vystrojení, stravování a další náležitosti vojáka (podle Branného zákona vše měla armáda poskytnout bezplatně) a dokonce se z ní hradilo i služné vojáků. Po odečtení vyživovacích příspěvků pro rodinné příslušníky a dalších případných srážek byl zbytek rozdělen na dvě poloviny, z nichž jedna byla uložena na vkladní knížku vedenou na jméno vojáka u Státní spořitelny, druhá byla spolu se služným a dalšími náležitosti vyplacena v hotovosti. Vkladní knížka byla uložena u velitele nebo staršiny jednotky a voják bez jejich souhlasu nemohl s vkladem disponovat.

Výplata mzdy však byla vázána na splnění určitých podmínek, především na splnění či přesněji překročení plánu: u lehkých PTP na 120 procent (u tzv. kulackých dokonce na 130 procent), u těžkých PTP pod zemí na 90 a na povrchu na 100 procent. Při práci v časové mzdě musely lehké PTP plnit výkonové normy na 150 procent a těžké na 100. I když byly tyto podmínky splněny, neměl na výplatu mzdy nárok ten voják, který se provinil proti vojenské kázni, což se dalo snadno zneužít – a také zneužívalo, protože z takto ušetřených peněz byly vypláceny odměny pro velitele.

Mzdy „pétépáků“ byly značně odlišné. Podle údajů dochovaných pouze pro rok 1952 činila průměrná měsíční mzda vyplacená v hotovosti u lehkých PTP 784 Kčs (stejná částka byla uložena na vkladní knížku), u těžkých praporů 2440 Kčs. Většina vojáků však na průměr nedosáhla, protože ho zvyšovali ti, kteří měli nadprůměrnou mzdu – u lehkých PTP byla nejvyšší měsíční mzda 16 500 Kčs, u těžkých 40 000 Kčs. I ty nejvyšší částky na vkladních knížkách však znehodnotila měnová reforma v červnu 1953, kdy byly vklady „pétépáků“ přepočítány tím nejméně výhodným poměrem 30–50:1.

Soumrak a konec „pétépáků“

Po vytvoření tří těžkých technických praporů k 1. červenci 1953 dosáhly vojenské pracovní jednotky svého početního vrcholu – ve 20 PTP (14 lehkých a 6 těžkých) a 9 TP (6 lehkých a 3 těžké) sloužilo téměř 35 000 mužů, z nichž okolo 15 000 mělo klasifikaci E. Šlo o obrovský rezervoár pracovních sil, které „mohou být nasazovány kdykoliv a kdekoliv“, jak přiznávalo velení armády.

Armáda (ale také národní hospodářství) nechtěly o tyto většinou už dobře zapracované horníky, stavaře i další řemeslníky přijít, a proto ve chvíli, kdy bylo vzhledem k částečně změněným podmínkám po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda zřejmé, že jejich kárný charakter je nadále neudržitelný, hledalo způsob, jak tyto jednotky jako pracovní dál zachovat a udržet i zisk, který vojenské správě přinášely. K výstavbě nových PTP a doplňování stávajících nebyl k dispozici dostatek „politicky nespolehlivých“, ať již branců či vojáků v záloze. Proto bylo rozhodnuto soustředit „éčkaře“, které bude třeba nadále izolovat, v několika málo PTP a ostatní pomocné technické prapory přeměnit na technické.

Reorganizace byla připravena k 1. listopadu 1953 a předcházela ji velká prověrka „výsledků převýchovy“ – ti „převychovaní“, kteří odsloužili nejméně 24 měsíců základní služby, byli propuštěni do civilu, obvykle s podmínkou podepsání závazku pracovat po dobu několika let v hornictví nebo stavebnictví. Zbývající „éčkaři“ byli z větší části zařazeni do zbývajících PTP, někteří zůstali ve svých původních praporech reorganizovaných na technické. Ke stejnému datu bylo sedm lehkých PTP (51, 53., 59., 60., 61., 64. a 66.) a tři těžké (II., VI. a V.) přejmenováno na technické, 5. a 6. TP byly předány do podřízenosti velitelství ženijního vojska. Na konci roku 1953 tak existovalo už jen 10 PTP (7 lehkých a 3 těžké) a 17 TP (11 lehkých a 6 těžkých), početní stav jednotek se nezměnil.

Nastoupený trend pokračoval – k 1. lednu 1954 byly zrušeny 54. a 62. PTP a k 1. březnu došlo k celkové reorganizaci vojenských pracovních jednotek: 52., 13. a 14. PTP byly přeměněny na technické, 63. PTP byl zrušen a stavební vojenské pracovní jednotky byly podřízeny velitelstvím tří pracovních skupin s velitelstvími v Praze, Dvoře Šternberku a Rajhradě, báňské řídila 55. technická skupina v Orlové. Dva prapory (7. TP a 57. PTP) podléhaly přímo VVPJ. Od března 1954 tvořilo vojenské pracovní jednotky celkem 23 praporů: 14 lehkých (z toho 3 PTP) a 9 těžkých (z toho 1 PTP). Sloužilo v nich okolo 30 000 mužů, klasifikaci E měly necelé 3 000 z nich.

Po rozhodnutí Politického sekretariátu ÚV KSČ z 26. dubna 1954 o zrušení klasifikace E a výjimečných vojenských cvičení byly k 1. květnu poslední čtyři PTP reorganizovány na technické. V té době měly 57., 65., 67. a 68. PTP zhruba 4 000 mužů, z nichž 2 700 bylo „politicky nespolehlivých“; asi tisíc z nich představovali muži povolaní na výjimečné cvičení. Všichni, kteří měli odslouženo nejméně 24 měsíců základní služby spolu s vojáky na výjimečném cvičení, byli v průběhu června a července propuštěni do zálohy, velká část po nátlaku a výhrůžkách, že na vojně jinak zůstanou dál, podepsala závazky k práci v hornictví a stavebnictví. Většina odsloužila více než dva roky základní služby, někteří bezmála čtyři, muži na výjimečném cvičení i dva.

Jejich další osudy byly značně odlišné – menší část neměla v civilním životě problémy a někteří dokonce dostudovali a zastávali vedoucí místa, většina ale zůstala dál „nespolehlivá“ a byla po nějakou dobu sledována. Jejich „Kainovo znamení“ však ani potom nezmizelo, ale připomnělo se pokaždé, když mohli získat vedoucí místo nebo lepší zaměstnání, či ve chvíli, kdy děti chtěly jít na studia. Setkávali se dál s nedůvěrou i různými obstrukcemi, ústrky a šikanováním.

Vojenské pracovní jednotky byly přejmenovány na vojenské technické jednotky, které dál pracovaly v dolech, ve stavebnictví i na dalších místech a byly i nadále používány k perzekuci tzv. kádrově závadných. Hlavním i jediným „bojovým úkolem“ pro ně zůstala práce. Jejich příslušníkům se dál říkalo „pétépáci“ a toto pojmenování přežilo až do konce osmdesátých let jako označení pro všechny vojáky, kteří vykonávali pracovní činnost – ať již v rámci výcviku (silniční a železniční vojsko), nebo formou brigád, např. při sezonních pracích v zemědělství. Proto se můžeme setkat s tvrzeními, že někdo sloužil u „pétépáků“ i desetiletí potom, co PTP přestaly existovat. Svým způsobem má pravdu a současně se naprosto mýlí…

Některé mýty o PTP

Číslování perzekučních jednotek v zemích sovětského bloku na sebe navazovalo. To ukazuje, že jejich výstavba byla řízena z Moskvy.

Není to pravda. Číslování jednotek na sebe nenavazovalo, a ačkoliv jejich vznik vycházel ze vzoru obdobných jednotek v Rudé armádě, z Moskvy řízen nebyl. U nás dostaly první PTP čísla 51-54 proto, že se kalkulovalo s možností vytvořit z nich zvláštní ženijní pluk 5. Pak už se v číslování pokračovalo.

Počítalo se s tím, že PTP budou nasazeny na Sibiři. Velitelé tím často vyhrožovali.

Není to pravda. S nasazením PTP mimo území státu se nepočítalo ani v případě války, protože by převzaly řadu ekonomických úkolů v týlu. V míru by se zase bez nich těžba uhlí i stavebnictví zhroutily. Velitelé vyhrožovali i dalšími věcmi, které nebyly pravdivé.

Pojmenování „černí baroni“ vzniklo podle barvy výložek vojáků.

Není to pravda. Černé nárameníky mělo také ženijní vojsko, navíc od 1. května 1951 byla pro PTP i TP určena jako barva nárameníků pro služební a pracovní stejnokroje zelená. Černé nárameníky zůstaly jen u vycházkových uniforem, ale stejnou barvu měli rovněž příslušníci ženijního vojska.

Pojmenování „černí baroni“ vzniklo na základě toho, že vojáci těžkých PTP měli vysoké mzdy a mohli si dovolit hlavně v hospodách hodně utrácet.

Nelze to vyloučit, ale ne všichni vojáci pracující v dolech měli vysoké mzdy, navíc toto pojmenování vztáhl M. Švandrlík na lehké „pétépáky“. Oni sami zkratku PTP tlumočili jako „politicky trvale podezřelý“. Pravděpodobnější je, že nejprve „baróni“ a později „černí baróni“ si začali říkat „pétépáci“ na dole Hedvika, kteří po vyfárání ze směny se snažili dostat do místní kantýny na pivo a preclíky, ale byli naháněni do čekajícího autobusu slovy „Nezdržujte, baróni!“, „Tak jdeme, baróni!“ či „Hejbněte kostrou, baróni!“ Nebylo však příliš rozšířené ani u těžkých PTP, v lehkých se nepoužívalo vůbec.

„Ve Hvězdově… byli staří pétépáci. Nejstaršímu z nich bylo 84 let! Jiný byl bez ruky, další úplně hluchý atd. Když nastoupili do Hvězdova, každý den z nich prý čtyři zemřeli rozčilením.“

Není to pravda. Mužů povolaných na výjimečné vojenské cvičení starších 50 let byl velmi malý počet, nejstarší nalezený v dokumentech oslavil 57. narozeniny. Záložníci (ale i branci) s těžšími tělesnými vadami jako ztráta končetiny nebyli povoláváni, mj. i proto, že jako invalidé byli zbaveni branné povinnosti.

Jiří Bílek