Z našich sbírek: systém bezpilotních vrtulníků SR 20

Na počátku nového tisíciletí naše kompetentní orgány usoudily, že by bylo vhodné vybavit Útvar speciálních operací Vojenské policie (SOG) pozorovacím a monitorovacím systémem použitelným k plnění úkolů ofenzivní i defenzívní povahy. Například k pozorování cílových objektů, přenos dat mezi zásahovými týmy, doprovázení kolon, monitorování pohybu osob a vozidel. Měl být využitelný při zásazích VP doma i při zahraničních misích ÚSpO. Jeho součástí měla být také souprava bezpilotních prostředků, vezená ve speciálních automobilech.

+13

Po dlouhém a náročném výběru padla volba na výrobky americké firmy Rotomotion, LLC s označením SR 20. Šlo o menší průzkumné vrtulníky v kategorii MINI, poháněné výkonným elektromotorem, který byl napájen až čtveřicí lithiových baterií. Ty mu umožňovaly operační limit asi 30 minut.

Výhodou tohoto řešení bylo kromě zavedené a osvědčené technologie také to, že prostředek byl téměř nehlučný, což by byla v bojovém pásmu velká deviza. Samotný vrtulníček SR 20, ovládaný speciálním počítačovým vybavením, byl však v rámci zadaných požadavků pouze létající základnou nesoucí průzkumné a spojovací prostředky. Byl součástí celého kompletu vybavení pro speciální operace a samostatné vedení obrany jednotky, označovaného u nás SOM-4. Do jeho vybavení patřily především dvě zodolněné Tatry T-815 SOT nesoucí celou sestavu SR-20, systém elektronické kódované komunikace, zabezpečení perimetru se zdrojovými agregáty a ofenzívní i defenzívní speciální prostředky. Pro vlastní obranu automobilů na ně byly původně lafetovány kulomety DŠKM a PKT v lehce pancéřovaných stanovištích.

Samotný systém SR 20 mohl díky vyspělému elektronickému vybavení podávat přehledně na obrazovku speciálního počítače Panasonic Toughbook údaje o situaci kolem chráněného objektu. Vrtulník mohl pracovat ve zcela automatickém režimu vzletu, visu a přistání, nebo být v nouzových situacích řízen ručně pomocí klasické rádiové aparatury. Ovládali jej zpravidla operátor z pozemního řídícího stanoviště pomocí počítače a joysticku a bezpečnostní pilot kontrolující parametry nastavení vrtulníku. Střežený objekt byl kamerou zachycován automaticky a údaje telemetricky přenášeny na vzdálenost max. asi 800 m. Pokud se vrtulník příliš vzdálil od řídícího stanoviště, mohl zůstat viset na místě, nebo se sám vrátit do bodu vzletu, podle předvoleného programu. Původní kamerové vybavení bylo možné zaměnit za infračervené, případně panoramatické snímání.

Do sestavy SR 20 patřilo šest průzkumných vrtulníků ve speciálních plastových bednách, umožňujících jejich dlouhodobé skladovaní v ochranné atmosféře. K nim byl určen pro každý vrtulník řídící systém umísťovaný na zdrojovou desku se záložní baterií a rozvaděčem. Dále sady náhradních dílů a speciálního nářadí, spolu s nezbytnými nabíječkami, digitálními hodinami a dalšími díly. Vše bylo uloženo v zodolněných plastových kufrech, zajišťujících jejich ochranu a snadný přesun i v náročném prostředí bojových operací. Souprava mohla být doplněna o vzletovou a přistávací plochu skládanou z plastových do sebe zapadajících dílců, která zajišťovala bezpečný vzlet a přistání bez nasátí nežádoucích pevných částic terénu. Pro výcvik pilotů a operátorů byla ještě určena tréninková souprava. To byly vlastně čtyři rádiem řízené vrtulníčky Thunder Tiger Raptor 90 se spalovacími motorky, doplněné příslušným modelářským vybavením.

Podle záznamů z provozních deníků jednotlivých vrtulníků nebyl systém SR 20 v praxi příliš používán. Po nezbytném seřízení a záletu výrobcem jsou v nich pak zapsány pouze jednotlivé málo četné lety. Z dochovaných strojů měl nejvíce nalétáno kus s výrobním číslem 020 134. Zde se mělo jednat o deset operačních letů v jihoafghánské provincii Hilmand v době mezi květnem až zářím 2007. Při všech bylo v záznamu uvedeno, že vál silný vítr. Dle dostupných informací z Afghánistánu byly speciální Tatry T-815 SOT později upraveny na nošení jiné výzbroje a materiálu a používány jako podpůrné v rámci akcí SOG. Celý modul SOM-4 byl po stažení z misí uložen do armádních skladů a jeho části postupně využity u různých útvarů AČR. Zbylé komponenty byly nabídnuty do sbírky VHÚ, včetně systému SR 20. Ten pak byl spolu s tréninkovou soupravou v roce 2016 převzat a prozatím uložen v Hlavním depozitáři Lešany.

Vrtulníky systému SR 20 byly řešeny jako klasické s jedním hlavním a jedním vyrovnávacím rotorem. Základem byl trubkový rám z hliníkové slitiny, který nesl hlavní baterie a kostru trupu z uhlíkového kompozitu. V ní byl uložen hnací elektromotor Actro 32-4 s převody na rotorovou hlavu a servořízení. Také na ní byl připevněn trubkový nosník vyrovnávacího rotoru a ovládaná plošina s kamerou. Dvoulistý hlavní rotor, vyrobený z kovu a uhlíkového kompozitu, měl vyrovnávací vahadlo kolmé na osu listů. Elektronické vybavení bylo upevněno v podnosu rámu spolu s napájecí baterií a na trubkovém nosníku vyrovnávacího rotoru. Přední část vrtulníku byla kryta jednoduchou karosérií ze skelného laminátu s namontovanými polohovými světly.

TTD

Délka trupu 1540 mm

Šířka podvozku 355 mm

Výška 570 mm

Průměr hlavního nosného rotoru 1900 mm

Průměr ocasního rotoru 285 mm

Prázdná hmotnost 7,4 kg

Hmotnost s vybavením a bateriemi 11,6 kg

Napájení 8 a 16 Ah podle počtu sad baterií

Výkon motoru 1300 W

Stoupavost 122 m/min (2 m/s)

Maximální rychlost 18 m/s (65 km/h)

Výdrž 20 min (1 sada baterií)

30 min (2 sady baterií)

Maximální hmotnost palubního vybavení 4,5 kg

Maximální síla větru pro provoz vrtulníku 8 m/s

Jan Sýkora