Devadesátá léta a redukce výzbroje Armády České republiky

Před devatenácti lety, ke konci listopadu 1995, byla ukončena zásadní redukce počtu konvenčních zbraní, které měla tehdejší česká armáda k dispozici, a to ještě z dob komunistického režimu. Tisíce kusů vojenské techniky se tak proměnilo v šrot - bylo zlikvidováno více než tisíc tanků a téměř jeden a půl tisíce obrněných vozidel.

S blížícím se koncem roku 1995 mohli představitelé Armády ČR ohlásit splnění závazku vyplývajícího ze Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. ČSFR se stala signatářem této dohody v listopadu 1990 na pařížském summitu Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE). Smlouva byla jedním z dokumentů, které vznikly díky uvolnění mezinárodního napětí na přelomu 80. a 90. let minulého století. K tomuto vývoji přispělo i výrazné stahování amerických jednotek ze západní Evropy a sovětských vojsk z území Československa, Maďarska a Polska.

Představitelé ČSFR při příležitosti podpisu smlouvy předložili také přehled počtů hlavních druhů výzbroje a vojenské techniky. Československá armáda tehdy měla 3 315 bojových tanků, 4 593 bojových obrněných vozidel, 3 485 dělostřeleckých systémů ráže 100 mm a výše, 446 bojových letounů a 56 bojových vrtulníků.

Maximální povolené počty zbraní pro Československo představovaly redukci tanků o téměř 60 %, bojových vozidel o 55 %, o takřka 70 % dělostřeleckých systémů a téměř pětinu bojových letadel. Nadbytečná technika měla být zničena předepsaným způsobem do 40 měsíců ode dne, kdy smlouva vstoupila v platnost. To se stalo 17. července 1992. Počet povolených zbraní a techniky se snížil po rozpadu společného státu a vzniku Armády České republiky, a to pro ČR na cca dvě třetiny, neboť v souladu s mezistátní dohodou se Slovenskou republikou se zbraně a technika bývalé federální armády dělily v poměru 2:1.

Do poloviny listopadu 1995 tak Česká republika zničila více než 4 200 kusů techniky, mimo jiné 1179 bojových tanků a 1470 bojových obrněných vozidel. Tato, před zraky veřejnosti téměř skrytá činnost, se stala jen jednou z celé plejády aktivit, které provázely Armádu České republiky v prvních letech její existence.

Již na sklonku roku1990 se staly v souladu s Koncepcí výstavby československé armády do konce roku 1993 základními principy redislokace, reorganizace a redukce armády. Hlavním cílem redislokace bylo dosažení rovnoměrného rozmístění vojsk po celém území státu, aby armáda byla schopna čelit napadení republiky z jakéhokoli směru. Během reorganizace došlo ke zrušení části motostřeleckých a tankových pluků, vytvoření integrované protivzdušné obrany, nově byla koncipovány teritoriální ozbrojené síly apod.

Všechny tyto procesy však probíhaly za stálého snižování výdajů na obranu, počtu příslušníků armády i rozsahu infrastruktury, počtu posádek apod. Tzv. „vybírání mírových dividend“ se výrazně negativně promítlo do struktury AČR, která vytvářela dva druhy ozbrojených sil – síly vyčleněné k obraně území státu a síly určené k působení v zahraničních operacích. Ty byly přednostně modernizovány a mnohem větší pozornost byla věnována jejich výcviku a materiálnímu zabezpečení.

Schopnost sil určených k obraně teritoria plnit své úkoly trvale klesala, a to i v důsledku zastarávání postupně vysluhujících zbraňových systémů a vojenské techniky; především techniky sovětské provenience nebo vyráběné v sovětských licencích. Právě v této fázi vznikly záměry modernizovat vzdušné síly lehkými bojovými letouny a modernizovat tank T-72. Program modernizace však nevycházel z ucelených koncepcí dlouhodobého vývoje bezpečnostního prostředí a některé požadavky byly předimenzované.

Svou roli sehrála i snaha o podporu domácího zbrojního průmyslu, který procházel rychlou konverzí, armáda se také až překotně zbavovala vojenských opravárenských podniků s unikátními technologiemi apod. Výrazným impulzem k vypracování dlouhodobější koncepce a stabilizace zbrojního průmyslu se stal program Partnerství pro mír (Partnership for Peace – PfP). Česká republika k němu přistoupila v roce 1994, jako jedna z prvních zemí bývalého sovětského bloku.

Jaroslav Láník