Třicet let od rozpuštění Varšavské smlouvy - 1. července 1991

Poněkud ve stínu výročí odsunu sovětských vojsk z Československa stojí další, neméně významný historický mezník: rozpuštění Varšavské smlouvy.

Mezinárodně politický vývoj na počátku devadesátých let byl dynamický. V roce 1990 mnozí nevylučovali dočasnou paralelní existenci Varšavské smlouvy a NATO jako politických uskupení, které až v budoucnu nahradí nová bezpečnostní organizace. Během několika měsíců se tento názor změnil.

Zásadním faktorem pro budoucnost Varšavské smlouvy byly politické změny v Evropě, konec studené války a sjednocení Německa. Většina členských zemí odmítala urychlenou snahu SSSR reformovat Varšavskou smlouvu a učinit z ní protipól NATO, které již nepovažovaly za ohrožení.  Postoje SSSR sledovalo nakonec jen Bulharsko. Ještě 17. března 1990 se na setkání ministrů zahraničí zemí Varšavské smlouvy v Praze snažil sovětský ministr zahraničí Eduard Ševarnadze pakt zachránit jako opatření proti následkům možného bezpečnostního vakua.  Podařilo se to jen na přechodnou dobu nezbytnou k postupné likvidaci paktu. Poslední schůzka Výboru ministrů obrany Varšavské smlouvy se konala 14. a 15. června 1990 ve Východním Berlíně.

České předsednictví Varšavské smlouvy

Československo mělo ve Varšavské smlouvě shodou okolností od června roku 1990 formální roli předsedající země a převzalo iniciativu ve snaze o transformaci a konečně i o rozpuštění paktu. V rámci rotace se generálním tajemníkem se právě na jaře 1990 stal československý diplomat Zdeněk Matějka.

Na jednání představitelů Varšavské smlouvy v červnu 1990 v Moskvě bylo zejména z iniciativy československé, maďarské i polské strany dohodnuto přehodnotit povahu a funkce paktu, transformovat ji na smlouvu suverénních a rovnoprávných států založenou na demokratických principech s důrazem na politickou spolupráci a konzultace.

Představitelé SSSR a Bulharska chtěli Varšavskou smlouvu přebudovat a zachovat, zatímco zástupci Československa, Polska, Maďarska, podporovaní delegacemi Rumunska a NDR požadovali jako první krok k zániku paktu zrušení vojenských struktur. Tehdy se mimochodem začala rýsovat i budoucí spolupráce zemí Visegrádu.

Zástupci členských států ustavili Komisi vládních zmocněnců pro transformaci k přehodnocení aspektů Varšavské smlouvy včetně postupného utlumování vojenské činnosti v návaznosti na rozvoj helsinského procesu a na formování celoevropských struktur bezpečnosti a spolupráce. Komise se scházela každý měsíc až do zpracování návrhu, který se měl projednat na mimořádném zasedání představitelů Varšavské smlouvy v Budapešti a termínem realizace byl 1. leden 1991. Komise pro transformaci se poprvé sešla ve dnech 15. až 17. července v středočeských Čelákovicích.

Dohody o ukončení

Už na zasedání komise v Sofii 18. až 19. září 1990 vládla všeobecná shoda se záměrem likvidace všech dosavadních vojenských struktur Varšavské smlouvy k 1. červenci 1991. Důvodem urychlení vývoje směrem k úplnému zrušení všech struktur Varšavské smlouvy se staly obavy z vnitřního vývoje v SSSR a krvavý zákrok sovětských vojsk v Pobaltí v lednu 1991.

Dne 21. ledna 1991 v Budapešti potvrdili ministři zahraničí Československa, Polska a Maďarska záměr zrušit vojenské struktury Varšavské smlouvy co nejrychleji, nejpozději do 1. července 1991 a vyhlásili cíl úplného rozpuštění Varšavské smlouvy do konce roku 1991 nebo nejpozději do března 1992, kdy měla v Helsinkách začít přípravná fáze Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Ještě počátek roku 1990 potvrdil rozdíl mezi politickými a vojenskými strukturami paktu. Představitelé spojeného velení odmítali brát změny v úvahu a dále  připravovali vojenskou pětiletku 1991-1995, perspektivní plán vojenských opatření do roku 2000, rozsáhlá vojenská cvičení i zavádění nových zbraní.

V členských zemích se omezoval výcvik, a to nejen z ekonomických důvodů. Zasedání vojenské rady proběhlo 15. až 17. 5. 1990 v Moskvě. Velení Spojených ozbrojených sil (fakticky sovětské velení) se dále snažilo hájit zájmy Varšavské smlouvy, byť bylo již zcela zřejmé, že jsou to jen zájmy SSSR.  Sovětské velení sledovalo, jak ztrácí všechny pozice, zatímco NATO žádnou.

Poslední podpisy

Mimořádné zasedání Politického poradního výboru jako nejvyššího orgánu Varšavské smlouvy) se konalo v Budapešti 25. února 1991. Zde byl podepsán Protokol o ukončení platnosti vojenských dohod uzavřených v rámci Varšavské smlouvy a o zrušení jejích vojenských orgánů a struktur. Všechny vojenské orgány a struktury Varšavské smlouvy zanikly k 31. březnu 1991.

Československá strana využila své předsednictví Varšavské smlouvy a pozvala k závěrečnému symbolickému ukončení i politických struktur paktu zástupce členských zemí do Prahy. Dne 1. července 1991 se tak v Praze uskutečnilo poslední zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy. Na něm podepsali vedoucí činitelé zemí Varšavské smlouvy protokol o ukončení platnosti paktu. Michaila Gorbačova zastupoval viceprezident Genadij Janajev. Gorbačov měl snad obavy o situaci v SSSR, ale nejspíš nechtěl být přímým svědkem i vykonavatelem své prohry.

Ceremoniál se uskutečnil záměrně krátce poté, co z Československa a Maďarska odešli poslední sovětští vojáci. Poslední ratifikační listina však byla v Praze uložena zástupcem Ruské federace až 18. února 1993. Teprve  ten den přestala Varšavská smlouva formálně existovat.  Následovaly srpnový pokus o puč v SSSR a rozpad Sovětského svazu 26. prosince 1991.

Prokop Tomek