Atentát na Rašína a tisk Čs. obce legionářské

Dne 5. ledna 1923 byl před svým bytem postřelen ministr financí ČSR Alois Rašín, jeden z tvůrců samostatné republiky a představitel pravicově a konzervativně orientované strany Národní demokracie. 18. února svým zraněním v podolském sanatoriu podlehl. Atentátník Josef Šoupal jednal hlavně z vlastní iniciativy, jako příznivec radikální levice byl přesvědčen, že svým činem bojuje proti celému kapitalistickému systému. Zastání se však v českém prostředí přiliš nedočkal - atentáty zde za vhodný prostředek politického boje rozhodně považovány nebyly. Dokonce Rudé právo se vyjádřilo v tom smyslu, že atentáty na politické osoby se ničeho nedosáhne: „Střídají se vlády, střídají se osoby a dělnická bída zůstává“. Tehdy ještě relativně umírněná KSČ byla daleko od pozdějších Gottwaldových prohlášení o zakroucení krků.

Atentát odsoudil i tisk Československé obce legionářské. Zvláštní vydání listu Legionářský směr odsoudilo „vražedný útok nezralého mladíka na ministra financí dra Rašína jako čin, odporující zásadám demokracie, pro jichž uplatnění ČSOL od svého založení neustala usilovati …“. Obec ale jinak Rašínovi nemohla přijít na jméno. Vedle toho, že ČSOL měla blízko k politické levici a socialistickým myšlenkám, bylo zásadním důvodem napjatých vztahů Rašínovo vystoupení na pardubickém sjezdu sdružení Mladé generace národnědemokratické strany v prosinci 1922, při kterém spatřily světlo světa jeho známé výroky: „Jakmile se trochu rozhlédnete, uvidíte, že i lidé, kteří pokryli bezesporně svoje hlavy slávou, přišli do svobodného, mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu, a nastavili ruku řkouce: Bojovali jsme za tebe, zaplať! Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegiemi ve svobodné, rovnoprávné, demokratické republice. Tvrdím, že tito všichni lidé, ať jest to kdo chce, se zpronevěřili té první velké zásadě, na které stál náš národ a která mu také přinesla svobodu, že to, co se dělá pro národ, se neplatí.“

Členové ČSOL to okamžitě pochopili jako narážku na své aktivity a požadavky, přičemž vedení obce vzápětí zahájilo rozsáhlou kampaň „na obranu cti legionářstva“ a žádalo po ministrovi vysvětlení. Když nepřišlo okamžitě, začala se ČSOL ještě více bouřit. Rašín odpověděl po návratu z vánoční dovolené vcelku pragmaticky, že pokud byli mezi lidmi, o kterých hovořil, „bývalí vojáci československých zahraničních vojsk, vztahovala se moje slova také na ně, ne však na všechny vojáky zahraničních vojsk – vždyť mnozí z nich šli obdělávat svoje políčka, prováděli svoje řemeslo a obchod, od nichž je válka odtrhla, šli pracovat do továren, nežádajíce ničeho …“.

Taková odpověď ale představeným obce nestačila a kampaň byla vedená s velkou intenzitou dále. Výše uvedené odsouzení atentátu na Rašína pouze sloužilo k obraně ČSOL před osočováním ze strany národnědemokratického tisku, že má za útok na ministra sama odpovědnost právě kvůli kampani, kterou proti ministrovi vedla. Ve svém prohlášení obec popřela jakoukoliv souvislost mezi jejími akcemi a atentátem a dále uložila svému výkonnému výboru, aby ve „vnuceném“ sporu pokračoval s tím, že „… celý národ má právo a povinnost žádat o jasné vysvětlení, jak bylo myšleno všeobecné obvinění legionářstva ze ziskuchtivosti …“.

V dalším, již řádném vydání Legionářského směru z 11. ledna, se představitelé ČSOL vyjádřili v tom duchu, že až dojde k odsouzení všech osočovatelů, dostane se legionářům v první řadě náležité satisfakce od Aloise Rašína, který se dle mínění listu určitě uzdraví. Rašín se ale neuzdravil, podlehl svým vážným zraněním 18. února 1923.

Legionářský směr vycházel v letech 1921−1924, navazoval na dříve vydávané periodikum Přerod. Vydávání bylo zastaveno v souvislosti se vznikem deníku ČSOL Československá samostatnost, později přejmenovaného na Národní osvobození. Název Legionářský směr nicméně dnes používá současná ČSOL pro svůj magazín.

Noviny Legionářský směr z doby atentátu na Rašína jsou dostupné na Digitální studovně MO zde.

Citace:

Legionářský směr: Orgán Československé Obce Legionářské. Praha: Svaz československých legionářů, 9. 1. 1923, 4(Zvláštní vydání), s. [1]. ISSN 1804-9141.