HOŠEK, Jan. Přednosti Stawu Wogenského.

V Knihovně Vojenského historického ústavu Praha se nachází více než osm tisíc starých tisků; jazykově české exempláře jsou mezi nimi ovšem poměrně výjimečné. Jedním z nich je kniha pražského měšťana Jana Hoška nazvaná Přednosti stavu vojenského. O jejím autorovi toho dodnes mnoho nevíme. Můžeme o něm říci pouze to, že byl roku 1799 pražským měšťanem, což o sobě sám tvrdí v představované knize. Předmluvu exempláře datoval 1. srpna daného roku a její sepsání situoval do farního domu novoměstského kostela Nejsvětější Trojice. Ze stejné doby pochází i Hoškova druhá kniha, jež je ovšem tematicky zcela odlišná a která se jmenuje O zášti, pejše a nesvornosti.

Hoškova příručka o vojenském stavu byla jednou z jazykově českých knih, které přibližovaly prostým obyvatelům Českých zemí službu v armádě v jejich rodném jazyce. Zaměřena byla především na rekruty a obyčejné vojáky. Kniha se tak liší například od o něco staršího svazku Athanasia Spurného z roku 1783, který představoval překlad rakouských vojenských předpisů do češtiny a sloužit měl především studentům vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě.

Přednosti stavu vojenského nepředstavují ani tak závazné předpisy platné v armádě, jako spíše shrnutí základních poznatků o životě u vojska. Vzhledem k povaze textu je možné, že měla kniha působit jako určitý agitační materiál lákající mladé muže ke vstupu do armády v době počínající druhé koaliční války.

Příležitostně užívané latinské výrazy a odkazy na biblické verše poukazují na autorovo pravděpodobné církevní vzdělání. První uvedené otázky se zabývají původem označení „voják“ v různých jazycích a důstojností jeho stavu, záhy jsou ovšem zařazeny praktičtější informace. Čtenář se tak dozví, „kolik batalionů má jeden regiment“, „v kolikero kumpaniích pozůstává batalion“ nebo „jak se rozeznávají ty bataliony.“

Nového rekruta ovšem jistě spíše zajímala odpověď na otázku „dobře-li pak jest na vojně“, případně autorovy reakce na poznámky „my slyšíme od hodnověrných, že tam bývají biti, a skrze špicpruty vojáci musejí běhat (forma fyzického trestu) třebas v zimě“ či „praví se, že je tam velká služebnost, bídný život trpký, protivný, že se tam málo vyspati může, a kolikráte voják pod širým nebem přívalům, dešťům, hromobití, větrům, bouřkám, sněhům, zimě, i horku podaný býti musí“. Jan Hošek se ve svých odpovědích snažil všechny potencionální obavy zažehnat a vylíčit vojáky v nejlepším možném světle.

Kniha dále obsahuje texty připomínající nedávné válečné události a významné vojevůdce, jako například polního maršála Ernesta Gideona svobodného pána von Laudona. Doplňují ji také básně a texty písní, které měly probudit bojovou morálku vojáků.

Hoškova příručka není vybavena přílišným výzdobným aparátem. Na titulním listě se nachází pouze dřevořez Athény s přilbou a kopím, první listy předmluvy a vlastního textu jsou opatřeny vlysem. Vlysem a dvěma vinětami je ozdoben také konec knihy.

Ze samotného svazku je možné vyčíst leccos o jeho historii. Na předním přídeští se nachází štítkové ex-libris knihovny Královské kanonie premonstrátů na Strahově, uvnitř svazku je potom několik strahovských razítek. Vedle nich i na samotném štítku je otištěno razítko značící, že byla kniha ze strahovské knihovny vyřazena jako duplikát. Poté se dostala do Vojenské knihovny Památníku osvobození (jak značí další štítkové ex-libris na předním přídeští), z níž plynule přešla do dnešní Knihovny Vojenského historického ústavu Praha. Rukopisná poznámka „Jungm. nezná“ pochází od některého z knihovníků, kteří s knihou před mnoha lety pracovali. Znamená, že se kniha nedá dohledat v Jungmannově Historii literatury české, jednom z nejvýznamnějších českých historiografických děl.

Přednosti stavu vojenského jsou knihou, která jistě zaujme nejen odborníka na vojenství přelomu 18. a 19. století, ale i laického čtenáře, který se může pobavit četbou textů nekriticky oslavujících vojenský stav, které dnes působí leckdy velmi úsměvně.

Knihu si můžete online přečíst zde.

Citace:

HOŠEK, Jan. Přednosti Stawu Wogenského. W Praze: u Jana Beránka, 1799. 166 s.