Jízdní ozbrojenci, první polovina 15. století.

Jarní měsíce roku 1420 se nesly ve znamení prvních husitských vítězství, jež se měla natrvalo zapsat do dějin českých zemí i dějin vojenství. Prvním z těchto střetů byla bitva u Sudoměře, v níž husitský voj táhnoucí od Plzně na Tábor 25. března úspěšně odrazil útok tzv. železných pánů, tedy oddílů katolické šlechty za účasti strakonických johanitů. Ačkoliv byli katolíci poraženi, stále představovali pro husity hrozbu – kutnohorský mincmistr Mikuláš Divůček z Jemniště, který bojoval u Sudoměře a navzdory porážce úspěšně zajal několik desítek husitů, nyní shromažďoval katolické síly v Mladé Vožici.

Jan Žižka, vědom si nebezpečné blízkosti tohoto místa vzhledem k Táboru, se na počátku dubna odhodlal k smělé akci. Na Velký pátek, 5. dubna nad ránem, přepadli táborští Mladou Vožici. Ta, soudě dle dobových zpráv, nebyla chráněna hradbou, ale pouze dřevěným plotem (snad palisádou), což přepad značně usnadnilo. Královští ozbrojenci ve městečku byli dokonale zaskočeni. Některým se podařilo uniknout do hradu, ostatní buď padli, nebo byli zajati. Samo městečko lehlo popelem. Zisk z rychlého vítězství byl významný – značný počet ukořistěných koní, výstroje a výzbroje posloužil k dovyzbrojení táborských a zároveň měl být popudem k vytvoření prvních Žižkových jízdních oddílů. Získaní zajatci měli být navíc později vyměněni za husity, zajaté u Sudoměře.

Prezentované figurky představují dvojici tzv. polotěžkých jezdců z první poloviny 15. století, z nichž jeden by mohl být – dle znamení na štítu – zástupcem husitské šlechty a druhý naopak katolickým šlechticem či žoldnéřem. Zařazení jezdců do této kategorie odráží množství jimi nesené plátové zbroje, pokrývající horní polovinu těla, přičemž ochranu nohou zastupují pouze tzv. kolenní myšky. Poněkud nejasným dojmem působí u obou mužů typy přileb s pohyblivým hledím, jež výrobce ztvárnil jako jakýsi přechod mezi basinetem a šalířem, podobnější spíše šalíři. Výzbroj jezdců tvoří shodně kopí, meč a jezdecký štít typu tarče s výřezem pro založení kopí při útoku.

O dominanci v oblasti barevného spektra obou figurek se víceméně rovným dílem dělí na jedné straně světlé i tmavé odstíny hnědé a béžové, znázorňující srst koní, vysoké boty, nohavice, ratiště kopí a část jezdecké výstroje, na straně druhé stříbrošedá metalická barva plátové zbroje a kovových součástí výzbroje a postrojů. Celek doplňuje černý odstín kopyt, hřívy a ohonu jednoho koně a sedla druhého jezdce. Červená barva v kombinaci s bílým podkladem posloužila k vytvoření znamení na štítech, v jednom případě v podobě kříže, v druhém v podobě kalicha. U jednoho ze zvířat červená pokrývá také postroj, zatímco u druhého je postroj v odstínu tmavě zelené, jinak použité také na podstavcích. Určitými solitéry zůstávají světle modrá podsedlová deka a plavé zbarvení hřívy a ohonu jednoho z koní.

Soubor figurek byl do sbírky Vojenského historického ústavu získáván průběžnými nákupy v období 60. let minulého století.