MACEK, Josef. Tyrolská selská válka a Michal Gaismair

Dne 24. června 1526 došlo v okolí salcburského Radstadtu k několika významnějším bojům. V předcházejících dnech totiž k městu, které bylo již od poloviny dubna v sevření povstalých selských sil, konečně průsmykem řeky Mandling dorazily posily ze strany Švábského svazu. Sedlákům se ale obratem podařilo Mandlingskou soutěsku opět uzavřít a 24. června v ní přepadli a drtivě porazili dva praporce svazového vojska. Tuto úspěšnou akci si připsal na konto tyrolský selský vůdce Michal Geismair. Téhož dne ale došlo ke dvěma dalším střetnutím poblíž selských táborů u Mühlbachu a u Tiefenbachu, v nichž již povstalcům štěstí nepřálo.

Tyto boje se staly pravděpodobně nejdůležitějšími červnovými událostmi salcburské a tyrolské selské války k rozhodnutí ale nevedly. V okolí Radstadtu stále trvala patová situace s výraznou demoralizací obou stran. Povstalci po příchodu posil již nemohli ani pomyslet na dobývání města, na které jim nestačily síly ani předtím, a žoldnéři Švábského svazu zůstali u Radstadtu odříznuti od zásobování a v sevření početného nepřítele.

K rozhodnutí boje proto došlo v sousedním kraji Pinzgau, kde se povstalci stali cílem tažení větších sil Švábského svazu a 1. července 1526 byl jejich tábor u Zellu napaden a rozehnán. Michal Gaismair v reakci na tuto porážku zrušil obléhání Radstadtu, spojil se se zbytky pinzgauského vojska a s jádrem asi 2000 věrných hledal cestu jak uniknout ze stahující se smyčky nepřátelských sil v Salcbursku. Nezbylo mu nakonec nic jiného než zamířit zpět do východního Tyrolska a převést vojsko přes Vysoké Taury.

Geismair byl ve spojení se zástupci Benátské republiky. Ta byla sice v poslední italské válce (1521‒1526) neutrální, ale z těch předchozích si nesla neskrývané nepřátelství vůči Habsburkům, s nimiž se svářila o území v severní Itálii. Výše zmíněná válka (1521‒1526) skončila po bitvě u Pávie (1525)  zajetím francouzského krále Františka I. a porážkou Francie. Jakmile byl ale František I. svým rivalem císařem Karlem V. v březnu 1526 propuštěn (v tom sehrálo jistou roli i ultimátum sultána Sulejmana I. za propuštění Františka ze zajetí), okamžitě prohlásil uzavřenou mírovou dohodu za vynucenou a tedy neplatnou a pustil se do budování nových protihabsburských spojenectví. Jasným spojencem se pro něho stal papež Klement VII., který se obával zvyšujícího se habsburského vlivu na Apeninském poloostrově, stejně jako Benátská republika, Florencie a Milánské vévodství. Spojeneckou smlouvu uzavřeli 22. května 1526 v Cognaku, který dal Cognacké lize jméno, a brzy poté se rozpoutala nová italská válka.

Dne 6. července Michala Geismaira a jeho vojsko přivítalo tyrolské město Lienz. Následující den se rozhodl rychle postupovat na Brixen a cestou ničil a raboval církevní majetky. Vedle přenesení selské války ze Salcburska do Tyrolska se kolem Gardského jezera také přesouvaly benátské oddíly a ohrožovaly Tyroly od jihu. Ferdinand I. Habsburský byl proto nucen nejen dále v zemi držet silné žoldnéřské jednotky, které měl poslat na pomoc svému bratrovi Karlovi V. do Itálie, kde měly síly Cognacké ligy převahu, ale také se obrátit s prosbou o pomoc na Švábský svaz a v Tyrolsku nechat svolat zemskou hotovost do 10 000 mužů. O vojenské pomoci svému švagrovi, českému králi Ludvíkovi, v obraně Uher před vojenským tažením osmanského sultána Sulejmana I. pak už vůbec nemohl uvažovat, přestože se zavázal, že zajistí alespoň ochranu Chorvatska před Turky.

Geismairovi povstalci při svém tažení na Brixen postoupili k Mühlbachu, jehož pevné hradby a silná posádka jim znemožnily další postup. Masové povstání se jim vyvolat nepodařilo a po krátkém boji se pak rebelové rozhodli ustoupit na území Benátek a pokračovat spolu se svými novými spojenci. Tyrolsko s Michalem Geismairem v čele opustilo 12. července asi 1500 ozbrojenců. O měsíc později již byli v benátském žoldu nasazeni do boje o Milánsko.

Prezentovaná kniha formátu 17,5 x 24,5 cm je vázána v pevných kartonových deskách potažených plátnem. Přední desky zdobí slepotisková reprodukce dobového dřevorytu selského povstalce. Rozsáhlá odborná práce Josefa Macka o rozsahu bezmála 600 stran je v české historiografii výjimkou, neboť jiná monografie k tomuto tématu v českém jazyce nevyšla. Kniha nepostrádá podrobný poznámkový aparát, jmenný a místní rejstřík, seznam pramenů a literatury, seznam zkratek, seznam vyobrazení a map a cizojazyčná resumé. Text doprovází obrazová příloha. Jedná se o starší práci, která je psaná ještě v duchu marxistické historiografie, a je v ní tedy kladen důraz na revoluční třídní boj. Přesto je patrná autorova erudice, i když některé uváděné informace již novější německá historiografie zpřesňuje a opravuje.

Kniha se ovšem nezabývá jen výše uvedenými událostmi roku 1526, na něž jsme se zaměřili my s ohledem na širší kontext výročních událostí bitvy u Moháče. Popisuje jak osobnost selského vůdce Michala Geismaira, tak celou německou selskou válkou v prostoru Tyrolska a Salcburska v letech 1525-1526 v širším kontextu. Prvních cca 150 stran je tedy věnováno obšírnému popisu stavu Tyrolska před selskou válkou, postupu reformace a jejích proudů či předchozím povstáním či vzpourám v tomto prostoru. Jedná se tedy o mimořádně komplexní dílo, které si přes své nedostatky jistě stále najde své čtenáře.

Citace:

MACEK, Josef. Tyrolská selská válka a Michal Gaismair. Československá akademie věd. Sekce historická. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1960.

Zdeněk Munzar