Odmítnutí účasti na Marshallově plánu

Ačkoliv byl jeho oficiální název „Plán evropské obnovy“, do světového povědomí se zapsal tento projekt podle jména tehdejšího ministra zahraničí USA jako Marshallův plán. Americká iniciativa umožňovala uvolnit evropským státům počínaje rokem 1948 významnou finanční pomoc, která se vyšplhala na 13 miliard tehdejších amerických dolarů. Tato finanční injekce měla primárně pomoci státům zasaženým druhou světovou válkou se zotavením jejich hospodářství. Co bylo důležité, nabídka platila i pro ty země, které se po válce dostaly do sovětské sféry vlivu, tedy i pro Československo, které tehdy ještě řada politiků či novinářů považovala za jakýsi most mezi východem a západem. První reakce z ČSR tomu i nasvědčovaly, protože ani českoslovenští komunisté se participaci na Marshallově plánu zpočátku nijak zásadně nebránili. Tato naivní představa „mostu“ se však zhroutila jako domeček z karet krátce před zahájením pařížských jednání o přistoupení k projektu.

Poté co Stalin zjistil, že v Československu dostatečně nepochopili zásadně odmítavý postoj SSSR k účasti svých „chráněnců“ na projektu, povolal si okamžitě do Moskvy čs. delegaci, která tam v této době měla přijet na schůzku týkající se hospodářských vztahů obou zemí. Dvojici nekomunistických politiků, ministru zahraničí Janu Masarykovi (nestraník) a ministru spravedlnosti Prokopu Drtinovi (národní socialista), kteří do Moskvy odcestovali, bylo prostřednictvím třetího člena delegace Klementa Gottwalda ještě před schůzkou se samotným Stalinem dáno jasně najevo, že diktátor je z jejich dosavadních postojů rozzuřený, a vystrašení politici pak již jen řešili, jak si Stalina udobřit a z účasti na jednáních o plánu se vyvázat. Po jejich ponižujícím kapitulantském telegramu do Prahy pak na stejnou vlnu nasedl i zbytek československé vlády, která poté pouze jednala o tom, jak své náhlé negativní stanovisko k participaci na Marshallově plánu do Paříže zdůvodnit.

Stejné dilema řešil i československý tisk, v našem případě legionářské Národní osvobození a armádní Obrana lidu, který ještě 10. července 1947, den po moskevském diktátu, uveřejňoval pozitivní reakce západního tisku na původní československé stanovisko k plánu. Noviny referovaly ze sovětských zdrojů o návštěvě čs. delegace u Stalina, ale o tom, že se o odmítnutí Marshallova plánu rozhodlo právě v Moskvě a nikoliv v Praze, se nezmínily. Odpovědnost za rozhodnutí na sebe vzala vláda, která se tím snažila přesvědčit veřejnost, že Československo má stále nezávislou zahraniční politiku. Svůj krok zdůvodnila neúčastí spojeneckých („slovanských“) států střední a východní Evropy, se kterými je ČSR v úzkých hospodářských a politických stycích. Účast by byla vnímána jako akt proti přátelství se SSSR a ostatními spojenci.

Korunu všemu nasadil v Národním osvobození svým úvodníkem s názvem „Nedorozumění“ šéfredaktor Lev Sychrava, který se odvolával na to, že „Národu Masarykovu je nezávislost příliš drahá, než aby ji zaprodával za peníze a zboží, byť by jich sebevíce potřeboval…“. V Národním osvobození alespoň v dalších dnech zveřejnili některé reakce ze západního tisku, které se vyjadřovaly o tragédii státu, jenž chtěl být mostem mezi východem a západem. To Obrana lidu se rovnou vyjádřila ve smyslu, že tyto komentáře docházejí k nejdivočejším závěrům a kombinacím.

Naivní a ustrašený postoj poválečných československých demokratických stran a tisku ke kauze Marshallova plánu je jedním z mnoha důkazů o správnosti tvrzení historika Jana Rychlíka, že k únorovému komunistickému puči nebyla zbudována cesta, jak se často říkalo, ale přímo mnohaproudá dálnice.

Citace:

Obrana lidu: list Československé armády. Praha: Naše vojsko, 11.7.1947, 1(160), s. [1]. ISSN 0231-6218. Dostupné také zde.

Národní osvobození. Praha: Pokrok, 12.7.1947, 18(161), s. [1]. ISSN 1804-9168. Dostupné také zde.