Přesun bulharské pěchoty za první balkánské války

Balkánské národy se začaly osvobozovat od osmanské okupace od počátku devatenáctého století. Osmanské panství i po Berlínském kongresu z roku 1878 zahrnovalo velkou část Balkánu, panovalo však přesvědčení o historické nevyhnutelnosti vyhnání Turků z Evropy. Balkánské národy nebyly ve sporu pouze s Turky, ale svářily se ohledně budoucího rozdělení osmanských držav na Balkáně. Hlavním jablkem sváru byla národnostně velice smíšená Makedonie v širším slova smyslu (mnohem větší než následná stejnojmenná jugoslávská svazová republika).

Roku 1908 došlo k mladoturecké revoluci a následně k anexi Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem, v letech 1911–12 byla Osmanská říše poražena Italy a západní část osmanského balkánského území ohrožovala albánská vzpoura. Srbsko, Bulharsko, Řecko a Černá Hora se rozhodly využít situace, roku 1912 vytvořily Balkánskou ligu a předběžně si dělily osmanské panství na Balkáně. Většina severního pobřeží Egejského moře a velká část Makedonie měly připadnout Bulharsku, část makedonského území měla být rozdělena na základě ruské arbitráže. Se zřízením albánského státu se nepočítalo, Albánii si hodlali rozdělit Srbové, Řekové a Černohorci.

Válečné operace byly zahájeny v říjnu 1912. Černohorský král Nikola zaútočil na Turky jako první (učinil tak, aby mu jeho investice na pařížské burze vynesly co největší zisk). Nejslavnějším počinem Černohorců bylo obléhání albánské pevnosti Skadar. Srbská vojska pod vedením vojvody Radomira Putnika porazila dne 23.–24. října 1912 Turky u makedonského Kumanova. Dosti silné řecké loďstvo znemožňovalo posílení osmanských vojsk v egejské oblasti po moři. Řecká a bulharská vojska soutěžila o to, kdo rychleji dorazí do Soluně, dne 8. listopadu 1912 město osvobodily řecké jednotky. Tím bylo zajištěno připojení prastarého města zpět k Řecku – tehdejší Soluň ovšem byla obydlena především sefardskými Židy. Jádro bulharské armády mělo nejtěžší úkol, postup na Konstantinopol, bulharský postup se však zastavil na tzv. Čataldžské linii před Konstantinopolí. Bulharská vojska utržila těžké ztráty, s pomocí srbského sboru přesto 26. března 1913 dobyla Adrianopol.

Nové uspořádání Balkánu se utvářelo nejen na bojištích, ale také na mírových jednáních v Londýně. Výsledkem tlaku velmocí bylo vytvoření samostatné Albánie, třebas na menším území, než na jakém žilo albánské obyvatelstvo. Řecko a Srbsko naopak zabraly mnohem větší část Makedonie, než Bulhaři očekávali. Rumunsko, jehož síly do první balkánské války vůbec nezasáhly, si činilo nárok na „kompenzace“ v podobě bulharského území v Jižní Dobrudži. Bulharsko, nespokojené se svými zisky, se rozhodlo reagovat silou. Předpokládalo, že jeho armáda dokáže porazit Srby a Řeky a následně se přesune proti Rumunům. Druhá balkánská válka tak začala dne 29. června 1913 bulharským útokem v Makedonii. Útok na srbské pozice na řece Bregalnici však skončil bulharskou porážkou, rovněž řecká armáda kladla silný odpor, Rumunsko vpadlo Bulharům do zad a turecká armáda v předpolí Cařihradu zahájila ofenzívu. Bulharsko uznalo bezvýchodnost svého postavení. Bukurešťskou smlouvou ze dne 10. srpna 1913 postoupilo Rumunům Jižní Dobrudžu a Srbům a Řekům další části Makedonie. Separátní mírová smlouva z Cařihradu z 29. září 1913 vrátila Turkům evropské předpolí Cařihradu včetně Adrianopole. Bulharské zisky se tak v zásadě omezily na malou část Makedonie v pohoří Pirin a přístup k Egejskému moři.

Balkánské války výrazně zhoršily mezinárodní napětí v předvečer první světové války a v jejich průběhu docházelo k rozsáhlým etnickým čistkám.