Pruská karabina vzor 1857 systému Dreyse

Pruská armáda byla jako první na světě vyzbrojena puškami, u nichž byl náboj do hlavně vkládán zezadu. Autorem pruských pušek byl Nikolaus Dreyse (1787–1867), který již ve dvacátých letech 19. stol. náhodně objevil, že k vznícení perkusní zápalky není nutný úder kohoutku na celou plochu zápalky, ale že k tomu stačí pouhé bodnutí jehlou. Využitím tohoto objevu byla v roce 1827 sestrojena puška s dlouhým jehlovým úderníkem, podle něhož se Dreysovy zbraně začaly nazývat jehlovky. Dreyse pro ně sestrojil i vlastní speciální náboj zasouvaný do hlavně ústím pomocí nabijáku, stejně jako u jiných dobových předovek. Teprve po nehodách, k nimž docházelo při nabíjení jehlovek – předovek, uplatnil Dreyse svoji myšlenku u pušek – zadovek a sestrojil odsuvný válcový závěr, jímž se trvale zapsal do dějin zbrojní techniky.
Do pruské výzbroje byla Dreyseho jehlovka zavedena jako pěchotní puška vzor 1841 a poprvé byla použita v revolučních letech 1848–1849. Od konce 18. století bylo běžné, že různé armádní jednotky používaly odlišné varianty pušek, majících shodnou základní konstrukci, ale lišících se délkou hmotností i dalšími detaily (konstrukce hledí, bodák apod.). Bylo tomu tak i v pruské armádě a po pěchotní pušce vzor 1841 vznikla postupně řada dalších modelů. Myslivecká puška vzor 1849 se neosvědčila a byla nahrazena mysliveckou puškou vzor 1854 s vysouvacím bodákem trvale umístěným na zbrani. Husaři a dragouni obdrželi karabinu vzor 1857 a fysilíři pušku vzor 1860.
Dreyseho konstrukce byla perspektivním řešením a jím vynalezený válcový závěr, zdokonalený později dalšími konstruktéry, se v loveckých a sportovních puškách používá dodnes. Přesto v době prusko-rakouské války 1866 měly pruské jehlovky v mnohém horší parametry než rakouské předovky systému Lorenz. Měly menší přesnost a průbojnost střely a kratší dostřel. Měly i větší hmotnost, větší ráži a také řadu technických nedostatků, k nimž patřilo nedokonalé utěsnění závěru proti unikání prachových plynů, časté lámání jehlového úderníku apod. Jedinou velkou výhodou pruských jehlovek, jež se však ukázala být podstatnou a jež byla zesílena i nevhodnou rakouskou taktikou, bylo snadnější nabíjení a dva a půl až třikrát větší rychlost palby.

Pruská karabina byla do sbírek VHÚ získána převodem z ústřední zbrojnice Ořechovka v roce 1946.