Rakouská značkovací puška M. 1899

Úpravy palných zbraní k jinému účelu, než k jakému byly původně vyrobeny, se objevovaly v řadě armád světa. Důvodem k využití stávajících zavedených či vyřazených vzorů byla téměř vždy ekonomická stránka věci. Výroba samostatného závěrového systému zcela nové konstrukce, odlišné od zavedených vzorů, představovala vždy vyšší výrobní náklady, než jaké se mohly do výroby daného zařízení promítnout při využití dostupných konstrukčních celků. Typickým příkladem mohou být signální (osvětlovací) karabiny, vyrobené úpravou francouzské jednoranové pušky Gras Mle. 1866/74 či ruského vzoru Berdan II 1870.

Rakouská armáda zavedla v roce 1899 do výzbroje zvláštní úpravu pušky Werndl M. 1867/77, jež sloužila jako značkovací pomůcka pro výcvik dělostřelectva. Zbraň zavedená pod označením Sprengwolken-Markiergewehr M. 1899 byla výsledkem pokusů prováděných oddělením střelecké školy polního dělostřelectva č. 359 podle návrhů generálního inspektora Alfreda Kropatschka, jež spočívaly ve vytvoření dobře viditelných mraků ve větší výšce pomocí šrapnelové munice. Takto vytvořené mraky měly sloužit obsluze dělostřeleckých zbraní k nácviku odhadu vzdálenosti a určení pozice nepřátelské palby, včetně výcviku v zaměřování na takto vzniklé cíle. Samotný název této výcvikové pomůcky můžeme do češtiny přeložit jako značkovací pušku výbušných mraků, což při absenci bližších znalostí o jejím charakteru působí nepříliš logickým dojmem.

Na vývoji šrapnelové munice spolupracovalo střelecké oddělení s muničkou ve Wöllersdorfu a úpravy vlastních zbraní včetně výroby podstavců se ujala dělostřelecká zbrojnice (Artillerie-Zeugsfabrik – AZF) ve vídeňském Arzenále, jež vyrobila celkem 120 kusů pušek Werndl. M. 1867/77 upravených pro použití značkovacích nábojů. Podle propozic měl pluk polního dělostřelectva obdržet dvě pušky a každá baterie měla dostávat ročně přiděleno 20 kusů střeliva.

Puška měla nábojovou komoru upravenou pro použití výmetného náboje ráže 11 mm (11 mm Austosserpatrone M. 99), místo původní hlavně byla k pouzdru závěru přišroubována výmetná trubice s vnitřním průměrem 26 mm a vnitřní délkou 150 mm. Celková délka hlavně včetně nábojové komory činila 208 mm. Upravené předpažbí sahalo téměř k ústí výmetné trubice, do níž se zasouvala šrapnelová střela s kulovitou horní částí. Při výstřelu vylétala do výše 80–120 m, kde výbuchem vytvořila bílý mrak, tvořící cíl pro odhad vzdálenosti a zaměřování nepřímé palby.

Prodloužená spoušť přecházela v táhlo zakončené okem, k němuž se přivazovala 15–20 m dlouhá odpalovací šňůra. Zbraň se připevňovala ke kolmo situovanému hranolu, jehož spodní část byla spojena se čtyřnohým ocelovým podstavcem.

Značkovací puška se ve výzbroji rakouské armády udržela zřejmě i po zániku monarchie, o čemž svědčí výnos spolkového ministerstva války z roku 1931, jenž její zavedení ve výzbroji potvrzuje.

Exemplář značkovací pušky, avšak bez podstavce, získalo muzeum v roce 1952 převodem z Národního muzea v Praze.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Ráž: 11 mm Austosserpatrone M. 99
• Celková délka: 650 mm
• Délka hlavně: 208 mm
• Hmotnost: 2 476 g