Reakce na Palachův týden v článcích Obrany lidu

Občanské nepokoje během období tzv. Palachova týdne 15.-21. ledna 1989 předznamenaly mnohem masovější protesty veřejnosti v listopadu, které vedly k pádu komunistického režimu v Československu. S výjimkou dílčích akcí u příležitosti kulatých výročí sovětské okupace a vzniku republiky byl do této doby ve veřejném prostoru relativní klid. To byl zásadní rozdíl například oproti dění v sousedním Polsku, kde mělo protirežimní hnutí masovou povahu již několik let. Lednové protesty eskalované brutálním zásahem bezpečnostních složek proti vzpomínkovým akcím k smrti Jana Palacha se taktéž nedaly svou masovostí srovnávat s těmi polskými, nicméně byly již bezpochyby nepřehlédnutelné a trvaly několik dní.

Oficiální tisk stěží mohl události nereflektovat, včetně toho vojenského, který zastupoval v první řadě deník Obrana lidu. Jelikož v pondělí nevycházela, objevila se v ní první zpráva o nepokojích v úterním krátkém článku, jehož dikce se nijak nelišila od dřívějších odsouzení opozičních iniciativ v sedmdesátých letech, tj. padala zde slova o „provokaci“ a agresivních „protistátních a protisocialistických živlech“. Vedle této zprávy byl přitom krátký kritický komentář k nedostatkovému zboží a slabé kupní síle průměrného občana. Z oficiální pozice tedy mohly být některé věci v duchu přestavby kritizovány, ale nezávislé občanské protesty byly stále naprosto nepřípustné.

S ohledem na přetrvávající neklid dostávaly v dalších číslech příspěvky k událostem Palachova týdne větší prostor. Přešlo se ke standardní taktice režimních médií: odsouzení oněch vyvrhelů řádnými občany „ze všech koutů naší vlasti, ze všech pracovních resortů od lidí všech generací“. V armádním tisku šlo především o vojáky, což nám dává příležitost porovnat jejich prohlášení s těmi, které byly publikovány za tuhé normalizace proti iniciativě Charty 77. Tehdy byla vyjádření odsouzení prakticky totožná a až na drobné výjimky byla publikována jen prohlášení kolektivů (jednotky, studenti vojenských vysokých škol, stranické aktivy, organizace SSM). Jednotlivci nedostali prostor, pouze zde byla patrná snaha přesvědčit čtenáře, že za prohlášeními jsou nějaké konkrétní osoby („členové základní organizace SSM, kde je funkcionářem desátník J. Konvalinka“).

O dvanáct let později je situace poněkud jiná, kolektivní deklarace jsou vázány pouze na velké politické organizace a obsahem odsuzujících článků jsou spíše individuální prohlášení. Ty se z části nezbavily floskulí z let předchozích („západní diverzní centrály“, „političtí ztroskotanci“), ale jistý posun ve vyjadřování je znát, všechny spojuje myšlenka klidu na poctivou práci. Někteří důstojníci již nemluví o západních agentech, ale naopak o tom, že se protestující snaží pošpinit socialistický stát v očích západu, jehož názor je tedy evidentně podstatný. Vliv perestrojky se znatelně projevuje i u hořekování jiného respondenta, který vidí v demonstracích pokusy o zneužití probíhajícího demokratizačního procesu a pošlapání jeho výdobytků jako je lepší ekonomická situace obyvatelstva. Zatímco zprávy mluvily o hrstkách vyvrhelů, další respondent se podivuje nad tím, že na Václavské náměstí dorazilo tolik lidí. Mírně komickými jsou příspěvky jediného reprezentanta mužstva, údajně očitého svědka událostí svobodníka Tučka, který je rád, že pořádkové jednotky rázně zakročily, protože iniciátoři akcí napadali slovně(!) dokonce i je, vojáky základní služby. Plukovník ve výslužbě Žáček se zamyslel nad tím, že ony živly jsou evidentně práce se štítící lidé, když mohou místo zaměstnání či studia protestovat a ještě k tomu brání pokojným spoluobčanům, aby se dostali do práce.

Citace:

Obrana lidu: list Československé armády. Praha: Naše vojsko, 17.-25.1.1989, 48(11-17). ISSN 0231-6218. Dostupné také z Digitální studovny MO 

Marek Fišer