SEGEŠ, Vladimír. Od rytierstva po žoldnierstvo. Stredoveké vojenstvo v Uhorsku so zreteľom na Slovensko.

Literatura věnující se vojenským dějinám středověkého Slovenska není české veřejnosti příliš známá. Je tomu tak i přes skutečnost, že české a (horno)uherské vojenské dějiny jsou velmi těsně provázány, a to už od dob nejranějšího středověku. Jako příklad nejmarkantnějších styčných bodů lze uvést zastavení postupu maďarských kmenů do Evropy na řece Lechu r. 955 díky pomoci českého knížete Boleslava I., válku Přemysla Otakara II. s Bélou IV., která vyvrcholila bitvou u Kressenbrunnu r. 1260, a především několik konfliktů probíhajících v 15. století. Vpády Kumánů na Moravu za vlády Zikmunda Lucemburského, či na druhé straně vpády husitů na Slovensko, působení „bratříků“ a především tzv. uherské války, tedy boj o českou korunu, který se v 60. letech rozhořel mezi Matyášem Korvínem a Jiřím z Poděbrad výrazně ovlivnily dějiny obou zemí v závěru středověku. Nešlo však jen o konflikty. Češi a Uhři bojovali například společně proti Turkům už od závěru 14. století.

Určitou překážku ve zkoumání této části společné historie ovšem tvoří jazyková bariéra. Vždyť historik, který se chce zabývat vojenskými dějinami středověkého Slovenska, musí ovládnout vedle obvyklé středověké latiny také nejen starou češtinu a slovenštinu, ale i němčinu a především starou i moderní maďarštinu. To je pestrá směs velmi různorodých jazyků i pramenů. Jedním z historiků, který se s touto překážkou dokázal zdárně vypořádat a je tudíž schopen interpretovat uherské vojensko-historické prameny na vysoké odborné úrovni, je doc. PhDr. Vladimír Segeš. Tento slovenský historik se celoživotně zabývá středověkými vojenskými dějinami Uherska a Slovenska, v současné době již jako odborný výzkumný pracovník slovenského Vojenského historického ústavu.

Prezentovaná publikace vychází ze Segešovy disertační práce obhájené v roce 2003. Ta je zaměřena na středověké vojenské dějiny Slovenska a jejich vývoj zejména ve vrcholném a pozdním středověku. Dnešní Slovensko však bylo v uvedeném období pevnou součástí Uherského království, což autor reflektuje poměrně obšírným výkladem celouherského kontextu prakticky u všech zkoumaných aspektů středověkého vojenství. Svou práci autor začíná vymezením základních pojmů, geografického a časoprostorového rámce. Zabývá se specifikami středověkého vojenství nejen z pohledu dnešního badatele, ale také z pohledu obvyklého povědomí, které o vojenství mohl mít středověký člověk. Pozornost dále věnuje též otázce vývoje uherské středověké legislativy s ohledem na vojenství.

Třetí a nejobsáhlejší kapitola se věnuje vývoji praktických stránek středověkého uherského vojenství. Autor se v ní zaměřuje především na vliv, který mělo na organizaci uherských sil v pozdním středověku stále naléhavější turecké nebezpečí. Vladimír Segeš zde rozvádí vývoj obranného systému Uherska, organizaci branných sil, poměr jezdectva a pěchoty, otázky výstroje a výzbroje, ale také hmotného zajištění vojska, žoldu a národnostního složení armád uherských panovníků. Uherské válečnictví představuje v období pozdního středověku pestrou směsici vojenských tradic. Tu západoevropskou představuje těžké rytířské jezdectvo, které je však početně mnohem slabší než tradiční hlavní zbraň kočovných kmenů (starých Maďarů a po nich Kipčaků a Kumánů) – lehký jezdec ozbrojený reflexním lukem. Zdůraznit je nutné také turecký vliv, zejména v případě jižních částí Uher, a naopak vliv husitského vojenství na území dnešního Slovenska. Z nejznámějších vojenských jednotek lze uvést alespoň Dalmatskou flotilu působící v letech 1358–1420 nebo později proslulé „černé vojsko“, které tvořilo jádro vysoce profesionálních žoldnéřských vojsk krále Matyáše Korvína.

V poslední kapitole autor podává přehled nejvýznamnějších válečných aktivit na území Slovenska od počátku 14. století. Soubor vojenských akcí začíná zápasem Karla Roberta z Anjou o uherský trůn a pokračuje přes podrobný popis bitvy u Rozhanovic r. 1312, konflikty s husity a Janem Jiskrou z Brandýsa až po povstání Jiřího Dožy r. 1514. Podobu katastrofického epilogu uherských vojenských dějin středověku má pak popis bitvy u Moháče r. 1526.

Autor v publikaci podává ucelený přehled vymezeného tématu a to vysoce odborným způsobem. V mnoha případech kniha přináší nové poznatky, souvislosti či podrobnosti. Jako příklad lze uvést zjištění poměrně malého územního rozsahu takřka všech válečných pozdně středověkých operací a nízký poměr padlých k počtu nasazených vojáků (průměrně 4,6%). Vytknout lze snad jen malý detail týkající se bojové taktiky. Ačkoliv Vladimír Segeš správně uvádí na pravou míru mýtus o tom, že rytíř v těžké zbroji shozený ze sedla nebyl schopen pokračovat účinně v boji, zastává nadále názor, že takovýto těžkooděnec nebyl schopen se do sedla dostat bez cizí pomoci. To je ovšem v rozporu jak s některými středověkými ikonografickými a písemnými prameny, tak s výsledky experimentální rekonstrukce.

Kniha je vázaná v brožované vazbě, má 263 stran a je doplněna černobílými reprodukcemi dobových pramenů, fotografiemi (zejména slovenských hradů), mapkami a ilustracemi. Závěr knihy pak tvoří resumé v anglickém a německém jazyce. Publikace představuje ve svém zaměření nepochybně dílo vysoké odborné kvality a lze ji doporučit každému zájemci o středověké vojenské dějiny prostoru střední a východní Evropy.

Citace:

SEGEŠ, Vladimír. Od rytierstva po žoldnierstvo. Stredoveké vojenstvo v Uhorsku so zreteľom na Slovensko. Bratislava: Ministerstvo obrany Slovenskej republiky, 2004, 264 s.