ŠTĚPÁN, Václav. Moravský markrabě Jošt (1354–1411)

Na své cestě z hradu Žebrák do Prahy byl 8. května 1394 zadržen a zajat český král Václav IV. Padl do rukou takzvané panské jednoty, tedy spolku nespokojené české šlechty spojené s jeho bratrancem, moravským markrabětem Joštem. Jejich cílem byla změna vlády nad Českým královstvím, neboť země se během panování neúspěšného syna slavného císaře Karla IV. propadla do hluboké krize.

Václav IV. nedokázal kráčet ve šlépějích svého otce, a přestože byl vychováván jako budoucí panovník, již brzy po nástupu na trůn se projevila jeho neochota věnovat se správě země. Před panovnickými povinnostmi upřednostňoval lovecké a pijácké zábavy. V prvních pěti letech vlády navíc postupně svěřil řadu důležitých zemských úřadů do rukou svých oblíbenců z řad nižší šlechty nebo měšťanstva. Ti ovšem často neměli zásadnější politickou zkušenost ani schopnosti a svůj kariérní postup brali jen jako prostředek k zbohatnutí, aniž by přijali odpovědnost za dění v zemi.

Vyšší šlechta, která přišla o svůj dřívější vliv, byla tímto zvratem pobouřena. Situace se vyostřovala spolu s tím, jak se královi oblíbenci začali angažovat i v říšských záležitostech. K prohloubení krize přispěly výraznou měrou také panovníkovy spory s církví, zejména s arcibiskupem a Václavovým dřívějším poručníkem a kancléřem Janem z Jenštejna.

Na počátku 90. let se nespokojenost s Václavovou vládou promítla i do vztahů mezi jednotlivými členy lucemburské dynastie. Kolem znesvářených bratří Jošta a Prokopa, Václavových bratranců, kteří na Moravě vedli lokální, tzv. markraběcí války, vykrystalizovaly dvě silné mocenské skupiny. K politicky schopnému a ambicióznímu markraběti Joštovi, který smlouvami upevnil své spojenectví s rakouským vévodou Albrechtem III. Habsburským, se připojil také Václavův mladší bratr Zikmund, vládnoucí v Uhrách. Tato unie byla namířena jak proti králi, tak proti jeho dalšímu bratrovi, braniborskému markraběti vévodovi Janu Zhořeleckému, jenž měl být následníkem na českém trůnu, a také proti markraběti Prokopovi, jenž krále Václava podporoval.

Král ovšem cítil čím dál větší ohrožení ze strany obou mocenských skupin. Než stihl jakkoliv zasáhnout, stal se na sklonku roku 1393 cílem otravy, z níž vyvázl sice živý, ale o to více propadl pití alkoholu a nečinnosti. V prvních měsících roku 1394 se ještě pokusil usmířit příbuzné, do bouřlivého dění se v tomto okamžiku ale zapojila nespokojená vyšší šlechta. Počátkem května se její zástupci sešli s markrabětem Joštem v Praze a společně vydali prohlášení ustanovující panskou jednotu, v jejímž čele stanul sám markrabě.

Do řad jednoty vstoupil také nejvyšší purkrabí Ota z Bergova, dosavadní straník Václava, který z titulu svého úřadu disponoval značnou vojenskou mocí. A byl to právě on, kdo v čele vojsk doprovázený dalšími významnými šlechtici zastavil Václava IV. dne 8. května 1394 v Králově Dvoře u Berouna. Nejprve krále konfrontovali se stížnostmi šlechty na nepořádky v zemi a následně jej zajali a odvezli na Pražský hrad, kde byl uvězněn.

Správy země se ujala panská jednota v čele s Joštem, jenž se nechal od zajatého krále jmenovat hejtmanem Českého království, aby podpořil zdání legality své vlády. K panské jednotě v krátké době přistoupila pražská města a řada dalších šlechticů. Na obranu uvězněného krále se ale postavil vévoda Jan Zhořelecký, jemuž se podařilo za cenu vlastního zadlužení soustředit značné vojsko, které v polovině června vytáhlo na Prahu. Markrabě Jošt se rozhodl z české metropole ustoupit, Václava nechal tajně převézt nejprve do jižních Čech a posléze až na hrad Wildberg u Lince v Horních Rakousích.

Po odchodu panské jednoty Jan Zhořelecký bez větších obtíží obsadil Prahu, neměl však dostatek prostředků na další tažení proti Joštovi a jeho spojenci Albrechtovi III. Teprve díky podpoře z říše vytáhl do jižních Čech a 30. července 1394 dosáhl uzavření dohody, jíž byl konflikt ukončen a sjednány podmínky propuštění krále.

Přestože Václav vydal prohlášení, že nebude stíhat české pány za své uvěznění, a vyjádřil ochotu spolu se šlechtou i duchovenstvem hledat východisko z krize, brzy opět obrátil a řadu slibů odmítl naplnit. Konflikt mezi panovníkem na jedné straně a šlechtou ve spojení s některými dalšími Lucemburky na druhé straně se proto v dalších letech rozhořel nanovo.

Králi Václavovi IV. byla věnována řada prací od dobových básní až po moderní životopisy od současných českých historiků. K připomenutí dnešního výročí králova zajetí jsme proto vybrali monografii věnovanou jeho bratranci a po dlouhá léta konkurentovi na politické scéně, moravskému markraběti Joštovi. Obsáhlá biografie sepsaná historikem a archivářem Václavem Štěpánem z podnětu Jiřího Spěváčka, jenž je autorem životopisu Václava IV., představuje osudy markraběte, který byl velmi schopným politikem, jehož ambice ale došly naplnění teprve na sklonku jeho života. Kniha přináší také důležitý kontext politické a společenské situace ve střední Evropě a představuje dění v kritické době vlády Václava IV. z úhlu pohledu moravského markraběte.

Citace:

ŠTĚPÁN, Václav. Moravský markrabě Jošt (1354-1411). 1. vyd. Brno : Matice moravská, 2002. 828 s. ISBN 80-86488-05-5.

Kristýna Jakl Ansorgová