TOMEK, Wácslaw Wladiwoj. Dějepis města Prahy. Díl IV.

Před 600 lety, 20. května 1422, husitská vojska - pražské a polsko-litevské, začaly obléhání hradu Karlštejn, který dosud zůstával pevným opěrným bodem královské katolické strany v zemi. Na svoji dobu moderní pevný hrad představoval nepříjemný trn v patě zvláště pro kališnickou Prahu jak pro svoji malou vzdálenost od metropole, tak pro strategický význam na spojnici s městem Plzeň, které zůstalo po většinu husitských válek také na katolické straně a Karlštejn mu tak sloužil jako předsunutá základna pro průzkum, špionáž či diverzní akce. Nutno podotknout, že podobných opevněných bodů bylo v širším okolí Prahy povícero, například hrady Točník, Žebrák či Týřov.

Poté co husité nabídli počátkem roku 1422 českou korunu litevskému knížeti Vitoldovi, ten vyslal do Čech jako svého zástupce knížete Zikmunda Korybutoviče, synovce polského krále Vladislava II. Jagella (Jagellonského). Ten krátce po svém příjezdu do české metropole vyslal část svých oddílů spolu s Pražany ke Karlštejnu. Husité nejprve rozbili obléhací tábory na okolních kopcích a poté začali s blokádou hradu a budováním postavení pro čtyři velká děla (pravděpodobně bombardy) a pět obléhacích praků. Dělostřelba nebyla příliš účinná, přestože během celého obléhání bylo na hrad vystřeleno přes 9.000 kamenných projektilů, které však hradu ani přes malou vzdálenost palby kolem 200 metrů příliš neublížily. Mechanická artilérie obléhacích praků byla pro svoji střelbu vysokými úhly použita také pro metání celkem asi dvaceti zápalných soudků, kterými se ale hrad zapálit nepodařilo. Nejúčinnější tak nakonec bylo ostřelování s použitím „chemických“ zbraní, kdy praky do prostoru hradu vrhaly projektily s mršinami zvířat nebo s obsahem latrýn, což údajně posádce hradu způsobilo zdravotní problémy. Těchto chemických střel mělo být přes 1800.

Sám kníže Zikmund Korybutovič se řízení obléhání ujal až 2. června 1422, ale po dvou měsících neúspěšného obléhání byl nucen se s částí vojska odebrat do východních Čech. Obléhání hradu nicméně pokračovalo bezúspěšně dále. Kališníci se pokusili také otrávit zdroj vody, z něhož obránci čerpali, ale i tento pokus o zlomení odporu selhal. Král Zikmund Lucemburský mezitím na říšském sněmu v Norimberku inicioval jednání o vojenské výpravě (někdy bývala nazývána třetí křížovou výpravou proti husitům), která by vyprostila Karlštejn z obležení. Koncem září se k obléhanému hradu vrátil kníže Zikmund Korybutovič, ale jen krátce, neboť v Praze mezitím vypukly bouře mezi umírněnými husity a radikály. U českých hranic se mezitím velmi zvolna sbíralo vojsko na výpravu k osvobození Karlštejna, nicméně po neúspěchu předchozích výprav se k dalšímu tažení sháněli vojáci jen obtížně. Přesto byl nakonec tímto vojskem pod velením markraběte Friedricha Braniborského ležícím u Mostu obsazen Chomutov a další místa v pohraničí. Nicméně o osudu Karlštejna nakonec rozhodlo vyjednávání, neboť ani jedna strana nedokázala pohnout s patovou situací okolo hradu. Poslední pokusy o zteč byly podniknuty koncem října, a když se během listopadu k Hořovicím přiblížilo malé německo-české katolické vojsko vedené Jindřichem z Plavna, dostalo se jim informace, že karlštejnští vedení Zdeslavem Tluksou z Buřenic a Janem z Lestkova mezitím již uzavřeli s husity příměří, které mělo trvat až do svatého Martina 1423, tedy jeden rok, a kališnická vojska pak 8. listopadu zrušila neúspěšné obléhání a odtáhla.

Prezentovaná kniha představuje čtvrtý díl nejznámější práce Václava Vladivoje Tomka (1818−1905), českého archiváře, historika, pedagoga a konzervativního politika. Jeho mnohosvazkový Dějepis města Prahy totiž nepojednává zdaleka jen o historii samotné Prahy, ale také o dějinách jejího širšího okolí. Čtenáře tedy příliš nepřekvapí, že jeho popis obléhání Karlštejna a souvisejících dějů, kterému věnoval celých dvacet stran, je dosud nejpodrobnější popis této válečné události. Samozřejmě mladší badatelé se problematikou také zabývali a k obléhání Karlštejna vyšlo několik dalších zpřesňujících studií, nicméně Tomkova práce stále patří k hodnotným informačním zdrojům. Díky digitalizaci si ji můžete přečíst také on-line zde.

Citace:

TOMEK, Wácslaw Wladiwoj. Dějepis města Prahy. Díl IV. W Praze : W kommissí u Františka Řiwnáče, 1879. 747 s.