Fanatický německý velitel a boje u továrny Filature, 1945

Když počátkem října 1944 vystřídali českoslovenští vojáci na frontovém perimetru u severofrancouzského přístavu Dunkerque britské jednotky, nevypadala situace obležených Němců na první pohled nijak růžově. Ještě v dubnu 1945 se ale Němci bránili a dokonce se pokusili o útok.

Fronta se od obležené pevnosti na podzim 1944 neustále vzdalovala a zdálo se, že ani němečtí vojáci nejsou v nejlepší psychické kondici. Při prvním velkém bojovém střetnutí dne 28. října 1944 prorazily tanky Československé samostatné obrněné brigády německou obranu a za cenu minimálních ztrát postoupily několik kilometrů. Zajali při tom na 370 Němců. Prvosledový prapor „Walter“ v podstatě přestal existovat.

Po tomto úspěšném výpadu se Čechoslováci stáhli zpět do výchozích pozic. Znovu, v podstatě podle stejného scénáře, byl útok opakován o týden později, 5. listopadu 1944. Také tentokrát se čs. vojákům podařilo prolomit nepřátelské linie a přivést 164 zajatců. Vlastní ztráty však již byly podstatně citelnější.

Československé velení se pak rozhodlo změnit taktiku a v následujících pěti měsících se bojová činnost na dunkerské frontě omezila v podstatě jen na dělostřelecké přepady a průzkumnou činnost v „zemi nikoho“.

Předpokladem bylo, že zimní měsíce a tenčící se zásoby spolu s pochopením bezvýchodnosti vlastní situace, zlomí již tak otřesenou morálku německých vojáků v pevnosti. Nešlo o úvahy, která by byla zcela od věci. Zajatci, kterých stále přibývalo (a často do spojeneckého zajetí vyloženě přeběhli) popisovali situaci v obleženém městě v pochmurných barvách. O bojové morálce svých spolubojovníků, kteří zůstávali pak většinou neměli příliš vysoké mínění.

Německý velitel „Festung Dünkirchen“, viceadmirál Friedrich Frisius, však nepatřil k těm, kteří by byť jen na chvíli uvažovali o kapitulaci. Právě naopak – morálku svých jednotek udržoval drakonickými metodami. Vojáka, který se na několik vteřin vzdálil ze svého postavení, aby vykonal svoji potřebu, nechal odsoudit k trestu smrti. Trest byl vykonán oběšením na oblouku dunkerské katedrály. Nešťastníkova mrtvola zde pak visela několik dní jako odstrašující příklad pro ostatní.

Frisius dokonce neváhal ovlivňovat i rozsudky polního soudu, když se mu trest zdál příliš malý. Sám se ostatně nechal slyšet, že bude vést odpor až do posledního náboje: „Admirál Frisius prohlásil, že zemře v Dunkerque. Kdyby mělo dojít k dobytí, uchýlí se s družinou nejvěrnějších na poslední molo a tam se i s molem vyhodí do povětří...“ vypověděli např. dva němečtí vojáci, zajatí v únoru 1945.

Sám si byl nebezpečí upadající morálky dobře vědom. Naplánoval proto se svými důstojníky demonstrativní útočnou operaci, která měla bojového ducha německých vojáků povznést. Útok měl být proveden v západním pásmu perimetru. Byli k ní vybráni a několik týdnů cvičeni „nejelitnější“ vojáci, které mělo velení pevnosti k dispozici. I tak musela být akce s krycím označením „Blücher“ několikrát odložena, kvůli dezercím.

Také 9. dubna 1945 se čs. velení o tom, že Němci mají udeřit následujícího dne, dozvědělo od přeběhlíků. Tentokrát se však již německý velitel mjr. Türke rozhodl bojové operace zahájit. Risk vyšel – Němci zaútočili na pozice francouzských jednotek, které byly teprve nedávno zformovány. Podařilo se jim je překvapit a obsadit malé území, jehož „centrem“ byla továrna Filature, v níž se okamžitě dobře opevnili.

Již následujícího dne, 11. dubna 1945, do tohoto frontového úseku dorazila 1. rota Tankového praporu 3 a zahájila protiútok. Během něj však zcela selhaly dvě podpůrné francouzské roty, které nejen, že nepostupovaly podle plánu, ale dokonce zahájily palbu na Čechoslováky. Podruhé čs. jednotky zaútočily o čtyři dny později, 15. dubna 1945.

Zpočátku snadný postup se však brzy zastavil o silnou německou obranu. Boje byly velmi tvrdé a trvaly celý den. Jejich hlavní tíhu nesla 3. rota Motorizovaného praporu.

Pro Němce představovalo udržení Filature prestižní záležitost bez ohledu na hrozivé (a zcela zbytečné) ztráty na životech. Továrna zůstala v německých rukou až do kapitulace dne 9. května 1945. Boje ve dnech 10. – 15. dubna 1945 si na československé straně vyžádaly pět desítek životů, což je více než čtvrtina všech ztrát Československé samostatné obrněné brigády za sedm měsíců obléhání Dunkerque.

Paradoxem zůstává, že britské velení ve stejné době uvažovalo o provedení generálního útoku na město, který by uvolnil československé jednotky pro případnou účast na osvobozování českých zemí. Odpor německých vojáků u Filature byl jedním z faktorů, který nakonec vedly k opuštění tohoto plánu.

Jiří Plachý