Hrubý kanon systému Schneider v československé armádě

V březnu 1919 objednal náčelník francouzské vojenské mise v Československu a náčelník československého hlavního štábu generál Maurice Pellé ve Francii kromě dalšího vojenského materiálu také sto sedm kusů kanonů a houfnic. Objednávka byla součástí budování československé armády na domácím území, před kterou se rýsovala reálná hrozba konfliktu s Maďarskem o Slovensko. V rámci této objednávky republika obdržela také třináct 105mm hrubých kanónů Schneider. Je zajímavé, že hrubé kanony stejné konstrukce v té době již takřka rok používaly československé legie v Rusku a kanony téhož vzoru nasadil československý pěší pluk 11 – Východní ještě v roce 1941 v obklíčeném Tobrúku.

Francouzská zbrojovka Schneider před první světovou válkou ovládala ruskou zbrojovku Putilovský závod v Petrohradu. Pro ruskou armádu zde vyvinula dalekonosný 107mm polní kanon vzor 1910 s dostřelem 12,5 km. Zbrojovka Schneider vyrobila 338 kusů této zbraně ve svém závodě ve Francii a dalších minimálně 728 kusů vyrobily zbrojovky přímo v Rusku.

Francie v téže době spoléhala především na polní kanony ráže 75 mm. V roce 1911 obdržel parlament Francouzské republiky údaje o moderní výzbroji a početním stavu tehdejšího německého dělostřelectva. Po znepokojení, vyvolaném těmito informacemi, požadoval modernizaci dělostřelectva francouzské armády. To vedlo k vypsání soutěží na nový hrubý polní kanon, hrubou polní houfnici a těžký moždíř. Vítězem soutěže na hrubý polní kanon se v roce 1913 stala konstrukce firmy Schneider, zavedená do výzbroje jako Canon de 105 Mle 1913 Schneider. Šlo o zmíněnou konstrukci, vyvinutou pro Rusko, ovšem v ráži 105 mm. Od roku 1915 byly tyto kanony nasazeny na západní frontě první světové války, kde se osvědčily. Do konce války jich francouzské zbrojovky vyrobily 1340.  

Zbraň se jak díky rozpadu Ruského impéria, tak díky francouzskému exportu dostala do výzbroje armád mnoha evropských států i armády Spojených států amerických. V roce 1914 začala kanon vyrábět také italská zbrojovka Ansaldo, pod označením Cannone da 105/28 modello 1913, zkracovaném na pouhé 105/28.

Českoslovenští vojáci ukořistili první dva kanony této konstrukce na konci května 1918 v Syzrani v Rusku. Penzenská skupina Československého sboru tehdy odolala pokusu ruských bolševiků o své odzbrojení a probíjela se po Transsibiřské magistrále na východ ke spojení s ostatními skupina Československého sboru. V Syzrani ukořistila 30. května 1918 tři děla, z toho dvě byly právě „dálkobijky“, 107mm polní kanony vzor 1910. Penzenská skupina je nasadila 4. června 1918 v  bitvě u Lipjag a později byly ve výzbroji 3. těžkého dělostřeleckého divizionu. V československých legiích v Rusku sloužily až do roku 1920.

Třináct 105mm hrubých kanonů francouzské výroby obdržela československá armáda ve vlasti z Francie v létě 1919 na základě zmíněné objednávky generála Pellé. Československá branná moc kanony zavedla pod označením 105mm francouzský hrubý kanon vz. 1913 „Schneider“. Za mobilizace v roce 1920 byly ve výzbroji 2. těžké dělostřelecké brigády. Z výzbroje byly vyřazeny v polovině třicátých let. Nahradil je 105mm hrubý kanon vzor 35 domácí produkce ze Škodových závodů.

Nicméně kanon této konstrukce se dočkal nasazení i v rámci československé armády druhého odboje. V rámci Československého pěšího praporu 11 – Východního v letech 1941 a 1942 působila dílenská četa pod velením npor. Emila Grünhuta-Gregra. Její mechanici a zbrojíři se v obtížných klimatických a logistických podmínkách bojiště na Středním východě museli naučit ve velké míře improvizovat. Ve své činnosti dosáhli nebývalého mistrovství. Mezi spojeneckými vojáky v obklíčené pevnosti Tobrúk v Libyi v roce 1941 se proslavilo okřídlené rčení, že Čechům stačí přinést kliku od auta a automobil k ní už dočarují.

V obklíčeném Tobrúku dílenská četa opravovala motorová vozidla, pušky, dalekohledy, kulomety i protitanková děla ať již spojenecká, či trofejní. Vrcholem bylo uvedení do provozu čtyř kořistních 105mm kanonů italské výroby v prosinci 1941. Vyzbrojena jimi byla smíšená československo-polská dělostřelecké baterie, jež od 6. prosince 1941 zasáhla do finálních bojů při uvolnění pevnosti z německého a italského obklíčení.

Kanon systému Schneider se nachází též ve sbírkách Vojenského technického muzea v Lešanech. Jde o  kus ruské výroby ráže 107 mm. Není ale bohužel zřejmé, zda jde o exemplář, dovezený do vlasti čs. legiemi z Ruska, či zda jde o kanon, jež při okupaci Ukrajiny v roce 1918 ukořistila rakousko-uherská armáda, a dovezla jej do střední Evropy.

Tomáš Jakl