Jan Slanina - Padlý obránce Podkarpatské Rusi

O pomalé agonii Československa po Mnichovské dohodě a okupaci českých zemí se často uvádí, že se tak stalo „bez jediného výstřelu“. To není pravda – mezi květnem 1938 a březnem 1939 přišlo o život nejméně šest stovek vojáků československé branné moci. Desítky z nich během tvrdých bojů se sudetoněmeckými, maďarskými a polskými teroristy útočícími na naše území.

Jan Slanina (1915–1939), příslušník elitního hraničářského pluku, padl během polozapomenutých bojů československé armády na východě tehdejší republiky – na předměstí dnes ukrajinského města Mukačevo. FOTO: VHÚ Praha

Jedním z největších střetnutí se stal boj o mukačevské předměstí Rosvegovo, které Maďaři obsadili na podzim 1938 v rozporu s Vídeňskou arbitráží. Dne 6. ledna 1939 vyrazili vojáci pěšího pluku 36 a příslušníci Stráže obrany státu do útoku a vetřelce vyhnali až za řeku Latorici, která byla demarkační linií. Ti přivolali posily a o Rosvegovo se strhl celodenní boj, do něhož bylo zapojeno i dělostřelectvo a obrněné automobily. Přestože právo stálo na naší straně, museli čs. vojáci nakonec obec vyklidit a stáhnout se do výchozích pozic. O život zde přišlo pět z nich. Jedním z padlých byl i vojín Jan Slanina.

Pocházel z česko-německého pomezí. Narodil se 22. dubna 1915 v Holasovicích u Opavy, ležících na tehdejší říšskoněmecké hranici. Vyučil se pekařem. Dne 1. října 1937 nastoupil vojenskou prezenční službu. Pohnuté dny květnové i zářijové mobilizace jej zastihly v řadách elitního hraničářského pluku 4 v Hlučínském výběžku. Pro službu u těchto jednotek byli vybíráni vojáci „zvláštního určení“ – fyzicky zdatní mladí muži, dobří střelci, kteří absolvovali poměrně náročný výcvik v pevnostním pásmu. Nejdůležitějším předpokladem však byla jejich naprostá spolehlivost. V polovině prosince 1938 byl, jako řada dalších, odeslán na Podkarpatskou Rus, kde se situace radikalizovala každým dnem.

Během bojů prokázal velkou osobní odvahu a zachránil život několika kamarádům, když odhodil zpátky maďarský ruční granát, který dopadl do jejich postavení. Sám byl však velmi těžce zraněn na hlavě. Ještě poté střílel, až do chvíle, kdy jej opustily síly. Dostal se do maďarského zajetí a v kritickém stavu byl převezen do nemocnice v Mukačevu. V agonii křičel: „Já jsem Čech!“ Vědomí již nenabyl a krátce nato zemřel. V roce 2009 mu byl in memoriam udělen Kříž obrany státu. Tak jako další čs. vojáci padlí v letech 1938–1939 na území dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny ani on již nemá hrob.

JIŘÍ PLACHÝ

Připraveno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 15. ledna 2016