Jaromír Hecht (LAHULEK) / 22. 10. 1923 - 6. 8. 1946

80 let uplyne 6. srpna od tragické smrti nadporučíka pěchoty v záloze Jaromíra Lahulka (také používal příjmení Hecht), po válce byl povýšen in memoriam do hodnosti kapitána tankového vojska, patřil k nejvýraznějším československým tankovým důstojníkům druhé světové války. Čtyřikrát obdržel československý válečný kříž. Do bojů vstoupil už jako příslušník 1. československého samostatného polního praporu v SSSR a u Sokolova sloužil jako spojka legendárního npor. Otakara Jaroše. Po absolvování tankového výcviku velel tanku T-34 „LIDICE“, později tankové rotě a během Karpatsko-dukelské operace zastával i funkci zástupce velitele 1. tankového praporu 1. československé samostatné tankové brigády v SSSR. Bojoval od Kyjeva přes Bílou Cerkev a Dukelský průsmyk až po Ostravsko, opakovaně prokázal mimořádnou odvahu i velitelské schopnosti a získal čtyři Československé válečné kříže 1939 i několik vysokých sovětských vyznamenání. Zemřel tragicky v 6. srpna 1946 při dopravní nehodě při výkonu služby. Seděl na místě spolujezdce.

Oba rodiče patřili ke volnomyšlenkářským a komunistickým intelektuálům. Jeho otec Zdeněk Lahulek-Faltys (1894–1962) byl funkcionářem Svazu proletářských bezvěrců, matka Věra (1901–1955) pracovala v redakci časopisu Rozsévačka. Jaromír byl jejich druhým dítětem, necelé dva roky předtím se jim narodila dcera Věra (Věra Tichá-Fišmanová *1922). Rodina se v souvislosti s činností obou rodičů často stěhovala, ve 20. letech na Ostravsko a do Přerova, v roce 1930 zpět do Prahy.

V květnu 1932 vyslala komunistická strana Zdeňka Faltyse do Moskvy, kde měl působit v zahraničním oddělení Svazu bojujících bezvěrců SSSR. Republiku opustil i s rodinou v době, kdy s ním probíhalo soudní řízení v souvislosti s jeho politickou činností a proto vycestoval na pas německého „bezvěrce“ Emila Hechta. Proto toto příjmení používaly i obě děti. V Moskvě žila rodina pouze několik měsíců, poté se přestěhovala na čtyři další léta do Prokopěvska, hornického města nedaleko Novosibirska. V roce 1935 Jaromírovi rodiče byli nuceni zažádat o sovětské občanství. Na jaře 1937 se rodina vrací do Moskvy, 16. listopadu je Zdeněk Lahulek zatčen při vlně čistek orgány NKVD a posléze bez procesu seznámen s rozsudkem, znamenajícím 10 let vyhnanství v Kazachstánu. Zbytek rodiny začal za této situace doslova živořit a matka uvažovala o návratu do Československa. Byrokratické procedury ale probíhaly velmi pomalu, vše komplikovalo nedávno udělené sovětské občanství. Po okupaci republiky již samozřejmě návrat nepřipadal v úvahu. Jaromír dokončil základní školu a vyučil se frézařem v továrně Elektrostal (listopad 1940) u města Noginsk (cca 50 km od Moskvy), kde zbytek rodiny po otcově zatčení zakotvil.

V létě 1941 byl Jaromír Hecht povolán do RA. Jeho jednotka – 33. záložní střelecká brigáda – nebyla nasazena na frontě, ale byly z ní (snad díky nízkému věku vojáků) formovány pracovní jednotky. Jaromír Hecht se načas stal příslušníkem železničního praporu v Gorkovské oblasti.

Na základě souhlasu sovětské vlády s tím, že „občanům SSSR československé národnosti se povoluje dobrovolně vstupovat do tvořících se čs. jednotek na území SSSR“, opustil 9. 3. 1942 pracovní tábor v Pachomově a odjel do Buzuluku ke vznikajícímu 1. čs. samostatnému polnímu praporu. Příslušníkem jednotky se stal 23. 3. 1942. Zde byl v hodnosti vojína nejprve přidělen k motocyklové rotě a navštěvoval poddůstojnickou školu (10. 4.–12. 6. 42), kterou absolvoval v hodnosti svobodníka s prospěchem velmi dobrým na 5. místě. 25. 6. byl převelen k 1. rotě npor. Otakara Jaroše, jenž si Hechta vybral za svou spojku. V prvním boji Čechoslováků na východní frontě 8. března byl zřejmě posledním vojákem praporu, který ustoupil z centra obrany Jarošovy roty – sokolovského kostelíka.

Když se v Novochopersku formovala 1. československá samostatná brigáda v SSSR, Hecht v hodnosti četaře navštěvoval školu pro důstojníky v záloze a posléze byl zařazen jako technicky zdatný mezi posluchače tankistického kursu při 2. samostatné tankové brigádě v Tambově. Výcvik absolvoval ze své skupiny jako čtvrtý v pořadí s velmi dobrým prospěchem a získal specializaci velitele tanku a tankové čety (29. 5.–26. 7. 1943). V sestavě tankového praporu zastával v hodnosti rotného funkci velitele 3. čety u roty středních tanků ppor. Buršíka. Jeho vozidlem se stal tank T-34/76 s bojovým jménem „LIDICE“.

V prvním boji tankového praporu 5. 11. 1943, u Kyjeva, si vedl velmi dobře. Jeho osádka zničila dvě děla a tři kulometná hnízda a množství živé síly nepřítele. Hecht měl na úspěších rozhodující podíl, protože u této verze tanku T-34 vykonával velitel vozidla (v tomto případě zároveň též čety) i funkci střelce z kanónu. Za projevené výkony při osvobozování Kyjeva byl vyznamenán 1. čs. válečným křížem 1939 a sovětským řádem Rudé hvězdy. Osádka „LIDIC“ se pak zúčastnila i boje u Čerňachova.

Po relativně klidném období v obranných postaveních u Vasilkova (listopad – prosinec) postupovala čs. brigáda na Bílou Cerkev. Zde 30. 12. při útoku na obec Ruda vnikl stroj rtn. Hechta jako první do vesnice a zničil minomet, tři kulomety, dvě děla a vůz s municí, pak byl ale vyřazen z boje. Velitel vozidla a řidič čet. Jiří Lopojda naštěstí vyvázli bez těžkých zranění, vážněji byl zasažen radista – spodní střelec des. Dimitrij Nibak a nabíječ voj. Vasil Pavljuk utrpěli popáleniny. Ke 2. 1. 1944 je Jaromír Hecht povýšen do hodnosti ppor. pěch. v zál. V obranných bojích u Buzovky (Korsuňševčenkovská operace) byl 21. 1. tank, jemuž velel, následkem nepřátelského zásahu opět vyřazen z boje, nicméně celá osádka přežila bez vážného zranění. Za to, že se v zimním tažení čs. brigády velmi dobře osvědčil, byl vyznamenán 2. Čs. válečným křížem 1939 a dalším sovětským řádem Rudé hvězdy.

Během jara 1944 dochází k přebudování čs. jednotek v SSSR na armádní sbor. Krátce po vzniku 1. čs. tankového pluku byl ustanoven velitelem 2. tankové roty 1. tankového praporu (29. 5). U praporu ve funkci velitele roty setrval i po rozšíření pluku na 1. čs. samostatnou tankovou brigádu v SSSR.

období Karpatsko-dukelské operace se ve funkci velitele tankové roty, později i zastupujícího velitele 1. tankového praporu 1. čs. samostatné tankové brigády (1.–12. 10) zúčastnil bojů o kótu 534 (Krvavá kóta či kóta Smrti), dobytí města Dukly a trigonometru 694 (Hyrowa hora). Druhého dne bitvy u Zyndranové velel po smrti npor. Vrány a por. Jasioka jako jediný nezraněný důstojník praporu sedmi obrněným vozidlům, která se tehdy za velmi nepříznivých terénních podmínek neúspěšně pokusila prorazit na československé území. Během bojů v Karpatech se dostavily vleklé malarické záchvaty, jimiž trpěl už v minulosti (možná spojitost s opakovanými zápaly plic v dětství). Taktéž se v této době, pro tankovou brigádu neobyčejné složitých, projevily osobní antipatie mezi velmi mladým poručíkem (povýšen 1. 10. 1944), členem neveřejné brigádní organizace KSČ a některými nadřízenými veliteli, plynoucí zejména z věkových, tak i názorových rozdílů. Přesto byla jeho činnost v Karpatsko-dukelské operaci, během níž zničil protitankový kanón a dvě desítky protivníkových pěšáků, hodnocena dobře a byl vyznamenán 3. Čs. válečným křížem 1939 a sovětským řádem Vlastenecké války II. stupně. V lednu 1945 se zúčastnil ofenzívy u Jasla, kde postupoval s radiostanicí přímo mezi rotou útočících tanků, přidělenými k sovětské 241. střelecké divizi.

V prvním měsíci ostravské operaci působil npor. Hecht (povýšen v únoru 1945) jako zástupce velitele 1. tankového praporu a zúčastnil se bojů od slezského města Żory (Sorau) až k Twórkowskému (Tunskirch) předmostí. Po zranění velitele 2. tankového praporu kpt. Josefa Buršíka 16. 4. u Bolatic jej po několik dní zastupoval. V závěru dubna v Ostravě zakončil svou poslední válečnou operaci, za kterou byl vyznamenán 4. čs. válečným křížem 1939 a Československou vojenskou medailí Za zásluhy I. stupně.

K 12. 6. 1945 byl přemístěn ke štábní rotě MNO a zřejmě se uvažoval o civilní budoucnosti. Pod svým skutečným jménem Jaromír Lahulek se pokusil věnovat svému dávnému přání (byl bezpochyby výtvarně nadán a již od útlého mládí se kresbou vážně zabýval, a to včetně období na frontě), přihlásil se a byl ve školním roce 1945/1946 přijat do přípravky Akademie výtvarných umění – obor figurálního malířství.

Z akademie však po dvou semestrech náhle odešel a pokračoval v kariéře vojáka z povolání. V létě 1946 byl v souvislosti s výskytem banderovců převelen na východní Slovensko, kde se 6. 8. v úseku Humenné – Jochanovce stal jako spolujezdec obětí dopravní nehody.

Pohřben je v Praze na Vinohradských hřbitovech. Krátce po smrti byl povýšen do hodnosti kapitána tankového vojska in memoriam.

Vyznamenání:

• 4 × Československý válečný kříž 1939 (23. 1. 1944, 23. 1. 1944, 28. 10. 1944, 6. 5. 1945);
• Československá vojenská medaile Za zásluhy I. stupně (23. 8. 1945);
• 2 × Orden Krasnoj zvezdy (23. 3. 1944);
• Orden Otečestvennoj vojny II. st. (1. 8. 1945);
• Sokolovská pamětní medaile in memoriam (8. 3. 1948);
• zlatá hvězda Československého. vojenského řádu „Za svobodu“ in memoriam (11. 11. 1949);
• Dukelská pamětní medaile in memoriam (6. 10. 1959);