Neobvyklé vzpomínky českého vojáka ze západní fronty

Nová kniha vydaná Vojenským historickým ústavem Praha přináší vzpomínkové črty vojáka Viléma Tomana, který originálním způsobem zachytil své působení u československého exilového vojska v letech 1940-1945.

„Na západní straně“, tak se jmenují memoáry Viléma Tomana (1918-2005), které pro vydání připravil historik VHÚ Jiří Plachý. Toman se v roce 1940 odhodlal odejít z tehdejšího protektorátu na Západ, zvolil přitom cestu přes Slovensko, Maďarsko a Balkán, dostal se Bejrútu a potom do Francie. Od roku 1940 do roku 1945 sloužil u čs. jednotek ve Velké Británii, na přelomu let 1944-1945 se účastnil obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque. Po roce 1945 dokončil svá studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, dlouhá léta pak učil na prachatickém gymnáziu.

Své vzpomínky napsal Toman po skončení války, začal pravděpodobně hned v roce 1945, ale některé texty jsou až z doby první poloviny 70. let. Tomanova rodina vzpomínky po autorově smrti převedla do elektronické formy a ta pak byla poskytnuta editorovi Jiřímu Plachému. Ten text opatřil velmi pečlivým a rozsáhlým poznámkovým aparátem, který čtenáři v mnohém ulehčuje čtení a objasňuje i historické souvislosti. Plachý v úvodu píše: „Nad jeho vzpomínkami čtenáři nehrozí, že se bude nudit. Historik či badatel v nich pak může najít řadu zajímavých reálií a postřehů, které v archivních dokumentech chybí.“

Vilém Toman nebyl typickým vojákem, což dokládají i jeho texty. Netoužil po hodnostním postupu, neměl ambice stát se velitelem. Na vojenskou dráhu pohlížel s jistým druhem ironie a také s nadhledem inteligentního člověka, s humanitním vzděláním. Jak píše Jiří Plachý ve svém úvodu, Toman si na armádu zachoval „pohled civilisty a neváhal si jako téma svých příběhů vybírat právě různé absurdity spojené s armádou, zasazené navíc do nepřirozeného prostředí exilu a několikaleté faktické nečinnosti.“ Své názory si Toman během služby nenechával jen pro sebe, prezentoval je veřejně a to možná také bylo důvodem, proč po celou dobu války zůstal řadovým vojákem, resp. poddůstojníkem. Jen několik dní před koncem bojů dosáhl hodnosti desátníka.

Tomanovy vzpomínky čítají na sto stranách přes třicet vzpomínkových črt, fejetonisticky psaných příběhů a vyprávění. Objevují se v nich především lidé z jeho bezprostředního okolí, vojáci i jejich velitelé. Jsou zde ale popsány i mnohé příhody a životní situace, jindy se autor pouští do úvah a zamyšlení. Už samotné názvy kapitol mnohé prozrazují: Cesta přes Maďarsko, O anglických hospodách, O příchodu prvních amerických vojáků do Evropy, o jejich ošacení, žoldu, kantýnách a o jejich netrpělivosti, Spojka na bramborách, O anglickém puritánství, nedělních zábavách, návštěvě kostela a zpěvnosti našeho lidu, Major Čvaňha I, Vojín Topka, Volný čas, Khaki mor, Zahrádkáři, Četař Pažbyčka II, Nejkrásnější důstojník, Zrádná angličtina Návštěvy státníků atd. Poslední kapitoly jsou pak věnovány událostem vztahujícím se k obléhání Dunkerque.

Toman sám o příčinách své literárně-memoárové aktivity píše: „Hlavním mým záměrem je dát písemnou formu některým humorným a groteskním scénám, pokud je mám v živé paměti, jak jsem je sám zažil anebo slyšel vyprávět od nejbližších kamarádů. Tato grotesknost vznikala kromě jiného z různého postranního postoje účastníků k samému odboji. Někteří hledali kariéru, jiní slávu, jiní přežití války, jiní přiženění do anglické rodiny, jiní výhody po válce, jako měli českoslovenští legionáři po první světové válce atd, atd. Nakonec všechny tyto postoje nabyly společného jmenovatele, tj. nejdříve je třeba porazit Hitlera.“

Ačkoli by se mohlo občas zdát, že Toman jistým způsobem znevažuje odboj a blíží se k téměř haškovskému postoji, není tomu tak. Jednak své vzpomínky cíleně koncipoval s důrazem na humornou stránku věci, a za druhé se vždy projevoval jako nezpochybnitelný vlastenec, který považoval za svoji přirozenou povinnost bojovat proti nacismu. Zatímco jiní se skutečně „jen“ snažili přežít v relativním ústraní protektorátu, on neváhal jít do emigrace a vstoupit aktivně do boje proti nacismu.

Tomanovy vzpomínky jsou skutečně mimořádným příspěvkem do celé palety memoárové literatury týkající se druhé světové války, a to hlavně pro jejich odlišný tón, vysokou vzdělanostní úroveň i nadhled. Příliš tudy neprocházející velké dějiny, zásadní válečné zvraty ani klíčová bojová střetnutí. Jde z tohoto pohledu spíše o marginálie. Ovšem jejich hodnota spočívá právě v tom, že dokáží čtenáři přiblížit válku v její naprosto lidské a všední podobě. Tím jsou Tomanovy texty mimořádně přínosné a hodnotné, zároveň i čtivé a stále živé.