Připomínáme stoleté výročí tzv. Gajdovy aféry

Připomínáme stoleté výročí tzv. Gajdovy aféry

08. 07. 2026

V červenci 1926 naplno propukla jedna z nejsledovanějších afér meziválečného Československa. Ve světě médií, v kolektivní paměti i v odborné historiografii nese jméno Radoly Gajdy, nadaného vojenského stratéga, význačného legionáře a příslušníka čs. generality, ale i komplikovaného muže se sklony k politickému avanturismu. Právě Gajdovy politické ambice představovaly vážné porušení profesní etiky vojáka z povolání a byly signálem ke kauze, která vedla k jeho nucenému odchodu z armády.

Zmínky o zasahování generála Gajdy do politických záležitostí kolovaly tiskem již v roce 1923, tedy v časech jeho velitelského působení u 11. pěší divize v Košicích. Znovu zesílily začátkem jara 1926, kdy byl k nelibosti svých oponentů pověřen funkcí zastupujícího náčelníka Hlavního štábu. Předzvěstí celé kampaně se stal polemický článek „Hledá se generál“ z pera sociálně demokratického poslance Rudolfa Bechyně. Stále hlasitěji se hovořilo o Gajdově napojení na české fašisty, s nimiž se měl podílet na přípravě státního převratu, údajně plánovaného na dobu konání VIII. Všesokolského sletu. K tomu se záhy přidalo skandální nařčení ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu, což vzhledem ke Gajdovu neskrývanému nacionalismu a antikomunismu vyvolalo značnou mediální pozornost.

Předávání citlivých vojenských informací Sovětům, udržování kontaktů s předáky fašistů a úmysl státního převratu. Všechna tato obvinění se stala – poté, co byl Gajda 2. července 1926 odeslán na časově neomezenou dovolenou – předmětem vleklého vyšetřování, nejprve prostřednictvím tzv. generálské komise a posléze v řádném a v odvolacích řízeních Kárného výboru Ministerstva národní obrany (MNO). Gajda byl nakonec shledán vinným a potrestán odnětím vojenské hodnosti (degradací na vojína) a trvalým snížením zaopatřovacích požitků. Nepochybně mu velice uškodilo, že se ještě před vynesením konečného rozsudku nechával oficiálně oslavovat politickými radikály, objevoval se v jejich středu a v lednu 1927 byl dokonce zvolen „vůdcem“ Národní obce fašistické.

Gajdův kariérní a společenský pád uvítal početný zástup jeho nepřátel, v neposlední řadě mocenská skupina tzv. Hradu, zneklidněná rovněž událostmi v sousedním Polsku – vojenským pučem maršála Józefa Piłsudského z května 1926 a jeho příklonem k autoritativní formě vlády uplatňované nad polskou společností. Analogie se nabízela. Vedle rozhodných odpůrců měl Radola Gajda nemálo přívrženců mezi bývalými (ruskými) legionáři, v mužstvu i důstojnickém sboru. „Przewrót majowy“ tak v čs. prostředí velmi dobře posloužil k „preventivnímu“ zákroku proti muži, jehož si v roli vojenského diktátora nebylo těžké představit. Těmto představám nahrávaly také vzpomínky na kontroverzní velitelské praktiky, které uplatňoval v čs. legiích.

Přes odsuzující rozsudek však nebyla Gajdovi obvinění z prosovětské špionáže a přípravy státního převratu nikdy dostatečně prokázána. Kárná řízení založená na nepřesvědčivých svědectvích (připomeňme roli zpravodajského důstojníka Emanuela Moravce), jakož i procesní zásahy prezidenta Masaryka vzbuzovaly pochyby, zvláště pak ostrou kritiku z úst protihradní opozice. Nevybíravé komentáře uveřejňoval krajně pravicový tisk, rozhořčení však neskrývali pouze radikálové. Znepokojovalo užití metod a prostředků (mocenských manipulací, intrik, křivých výpovědí), jež nekonvenovaly s demokratickými pravidly. Podněty ke Gajdově odstranění pochopitelně přicházely zejména z levicového spektra domácí politiky, nelze vyloučit ani účast vojensko-diplomatických kruhů Francie či Sovětského svazu, obě strany měly pádné důvody k odvetě. Právě Gajda totiž na sklonku roku 1925 patřil k hlavním iniciátorům odchodu Francouzské vojenské mise z čela čs. branné moci a její proměny v „pouhý“ poradní orgán MNO. Z pohledu sovětských představitelů pak Gajdovi na kreditu nikterak nepřidávalo protibolševické tažení Sibiří v době ruské občanské války.

Gajda však nebyl docela nevinnou obětí, jak vytrvale hlásala česká meziválečná krajní pravice, zejména pokud šlo o naplnění podstaty dalšího bodu obžaloby – udržování styků s předáky fašistů. S českými nacionalisty – z nichž mnozí nalezli útočiště právě v Národní obci fašistické – se konspiračně (ať už přímo či zprostředkovaně) scházel od počátků dvacátých let. Stal se – a po letech to i přiznal – tajným členem a „mentorem“ Červenobílých. Na činnost tohoto politického klubu měl zákulisní vliv, přinášel programové návrhy, udílel direktivy a dobrozdání a to navzdory skutečnosti, že v dobových tiskových prohlášeních ujišťoval veřejnost i své rezortní nadřízené o opaku a naprosté loajalitě. Lobboval dokonce za vznik nového politického subjektu – Národně liberální strany. Po vypuknutí aféry nebyl „vehnán do náruče“ českého fašismu, ale motivován politickými ambicemi už dlouho v tomto táboře působil. Třebaže jeho chování bylo stejně jako u ostatních důstojníků a vojenských gážistů reglementováno vojenskými předpisy, které kontakty takové povahy zapovídaly. K diskreditaci své osoby proto přispěl rozhodující měrou on sám.

Ukazovalo se zcela zřetelně, že v otázce Gajdových politických aktivit byly nedůvěra a výtky vůči němu vždy oprávněné; právě tak jako v tomto ohledu vedená iniciativa a důvody prezidenta Masaryka trvajícího na kárném řízení. V odlišném světle stojí okolnosti spojené s dalšími obviněními proti Gajdovi. Okolnosti dnes již spolehlivě rozkrytých nepravd o přípravách státního převratu, jakož i mocenskopolitických pohnutek zjevně zinscenovaného nařčení ze špionáže.

Aféra degradovala Radolu Gajdu nejen vojensky, ale i v očích široké veřejnosti. Dala však vzniknout postavě nespravedlivě pronásledovaného „národního hrdiny a mučedníka“. Tato interpretace se stala nedílnou součástí „věrouky“ čs. fašistů.

Nejen v souvislosti s Gajdovou aférou se šířily zprávy o růstu nacionalismu na všech úrovních vojska a o tendencích řešit politické krize jinak než za jednacím stolem. Obava z radikalizace byla také jedním z impulzů, které v dubnu 1927 přiměly Národní shromáždění k legislativnímu kroku odejmout volební právo aktivně sloužícím příslušníkům branné moci, policie a četnictva. To samo o sobě zpochybňuje přežívající mýtus o přísné apolitičnosti, resp. politické neutralitě armády v celé její prvorepublikové existenci.

Zdeněk Beroun

Aktuálně



PŘED 100 LETY - Aero bulletin č. 31 - štábní kapitán Stanovský v Brindisi

PŘED 100 LETY - Aero bulletin č. 31 - štábní kapitán Stanovský v Brindisi

17. 07. 2026
Št. kpt. Stanovský na své cestě z Řecka do Italie přistál dne…
Výstava Barvy války představuje české umělce, kteří poznali zákopy první světové války

Výstava Barvy války představuje české umělce, kteří poznali zákopy první světové války

17. 07. 2026
První světová válka zasáhla do osudů milionů lidí včetně výtvarných umělců. Nová…
Před 100 lety - Aero bulletin číslo 30 - 15. července 1926

Před 100 lety - Aero bulletin číslo 30 - 15. července 1926

15. 07. 2026
Št. kpt. Stanovský udělal již 12.785 km. Dle nového telegramu, zaslaného štkpt.…
Zemřel kameraman Jiří Krob, výrazná osobnost Československého armádního filmu

Zemřel kameraman Jiří Krob, výrazná osobnost Československého armádního filmu

14. 07. 2026
Dne 12. července 2026 zemřel ve věku 85 let Mgr. Jiří Krob,…
PŘED 100 LETY - Aero bulletin č. 29 - 14. července 1926

PŘED 100 LETY - Aero bulletin č. 29 - 14. července 1926

14. 07. 2026
Štábní kapitán Stanovský v Athénách Telegram zaslaný štkpt. Stanovským z Athén oznamuje…