Restaurování sovětského středního tanku T-34/76 vz. 1942/43

Veřejnost mohla poprvé vidět sběratelsky vzácný tank T-34/76 vz. 1942/43 s polskou kamufláží loni koncem srpna na 1. ročníku Tankového dne ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech, Stroj, který zřejmě na našem území zastihl konec války, byl instalován na památníku osvobození města Mělníka polskými jednotkami. Zde vydržel až do roku 1996. O jeho sejmutí z podstavce, převoz a uložení v depozitáři se postarali tehdejší zaměstnanci Historického ústavu AČR . Do přírůstků fondu těžké bojové techniky byl zapsán 27. května téhož roku.

Tank je zajímavý typem věže, která po svém vývoji v roce 1942 byla sériově vyráběna pouze do roku 1944. Technologie výroby spočívala v lisování desky na výkonném lise, který původně zpracovával lopatky turbín. Bližší informace o historii stroje již byly publikovány.1) Vzhledem k technické mimořádnosti nového přírůstku, který doplnil řadu sovětských tanků Vojenského technického muzea Lešany, bylo žádoucí jej co nejdříve zrestaurovat a používat v expozici. Celkový stav stroje nebyl dobrý. Doslova „očesaný“ venkovní povrch měl sice několik vrstev kamuflážní barvy, ale škodlivé prostředí městské aglomerace vykonalo své. Neustálé výkyvy teploty, změny vlhkosti, přílišná prašnost, to vše se projevilo v nárůstech korozní krusty. K nejmarkantnějšímu poškození kovu došlo především ve spojích jednotlivých částí korby i věže. Menší součásti s výbavou pochopitelně zcela chyběly.

Dále veškeré přístupové poklopy „zajišťovaly“sváry. Průvary byly zvláště dokonalé v pohyblivých místech závěsů. Špatné venkovní podmínky také částečně narušily pásy. Spojovací tyče jednotlivých článků doslova „vkorodovaly“ do okolního materiálu. Problém se projevil okamžitě, kdy se po převozu a skládání tanku roztrhl pás. Vnitřek bojového i motorového prostoru v době instalace tanku na podstavec zřejmě technici „vyčistili“. Prostor byl zcela prázdný, bez motoru včetně jeho lože, nádrží, rozvodů, převodové skříně se směrovými spojkami a veškerých komponentů v prostoru osádky tanku (viz fotodokumentace). Pro solidní výsledek práce je důležitý kvalitní srovnávací materiál, podle kterého tak složitý mechanismus jako je tank má být restaurován. Vyhledávání adekvátních podkladů bylo komplikovanější, než jsme původně předpokládali. Výkresová dokumentace, částečné detailní pohledy, bokorys věže, grafickou podobu znaku na věži, to vše poskytla především polská odborná literatura.

Restaurování

Konkrétní práce začaly otryskáním venkovního povrchu stroje. Odstranění vrstev laků, koroze a špíny probíhalo v několika návazných etapách. Holý kov bylo nutné okamžitě chránit proti vzniku nové atmosférické koroze nástřikem vrstvy ochranné základní barvy. Odrezovací práce pokračovaly ve vnitřním bojovém a motorovém prostoru, který měl pod zbytky laku narostlou největší vrstvu mnohaleté koroze. Zde nezbývalo, než použít postupné mechanické odbrušování až na pevné jádro kovu. Největší úbytek kovového materiálu je v místě dna korby a okolo čepů vahadel pojezdových kol, některé hrany mají doslova zvlněný okraj. Téměř veškeré deformace jsou způsobeny negativním působením vnitřního mikroklima nasyceného škodlivými látkami.

Pevně ulpělou korozi, kterou nebylo možné odstranit, stabilizoval v několika vrstvách tanátovací prostředek, svým složením vhodný pod použitou základní barvu. Po několika hodinách zrání chemikálie byl tank natřen základní antikorozní, červenohnědou barvou, čímž skončila příprava vnitřního prostoru. Poté přišla na řadu montáž zcela zrekonstruovaného motorového lože, protože původní téměř zlikvidovala koroze. Postupně se dovnitř montovaly veškeré repasované mechanismy a po náročných úpravách rozvody, použité z adekvátní sovětské techniky. Následovalo seřízení veškerých uzlů, retuše základního nátěru a konečná úprava vnitřků. Při náročném uložení a montování motorové části významně pomohlo několik členů KVH Gardekorps. Venkovní povrch pancéře měl řadu nedostatků, které bylo nutné nejprve porovnat s dostupnou výkresovou i fotografickou dokumentací, doplnit chybějící menší součásti výbavy, dále zcela zrekonstruovat oba blatníky, včetně jejich zakončení.

V závěru zbývalo zrestaurovat kola, která jsou podle odborníků na tomto stroji zajímavě nashromážděnou „sbírkou“, a komplikovaně natáhnout a napnout pásy. Po všech zásazích následovala úprava povrchu základní antikorozní barvou a nástřik několika vrstvami polomatné barvy khaki. Věž má z obou stran, na původním místě, namalovanou prostou bílou polskou orlici. Z časového hlediska, bylo restaurování celého vozidla náročnou záležitostí. Je třeba si však uvědomit, že chyběly veškeré agregáty, vybavení a prvotní práce velmi komplikovala několikaletá narostlá korozní krusta. Důležitý je však výsledek, tedy záchrana významného exponátu ze sbírky tankové techniky VHÚ Praha.