Sedm zastavení na Sommě

Bitva na Sommě vstoupila nejen do dějin první světové války, ale celý válečných dějin lidstva jako jedna z nejkravějších. Odehrávala se od 1. července do 18. listopadu 1916 a na jejím konci byly britské síly zcela vyčerpané, aniž by mocnosti Dohody dosáhly rozhodujícího vítězství. Bitvě se také věnuje cyklus obrazů Sedm zastavení na Sommě, které vytvořil irský malíř Hughie O´Donoghue.

„Na sommských bojištích spočívá duch čehosi nevyhnutelného. Britské armády měly tolik zápalu, jejich vůdci tolik důvěry, spojenci nás tak naléhavě volali a potřebovali, rozhodující výsledek se zdál tak blízký, že žádná lidská moc nemohla zabrániti, abychom se nepokusili o vítězství. Po celé jaro se Francouzi bili a umírali u Verdunu, obětujíce své mužstvo na oltáři kovadliny; a všecky rytířské city nové britské armády pobízely ji, aby přispěla Francii, a naplňovaly ji obětavostí a odvahou. Překvapující výsledky Brusilovovy ofensivy zdvojnásobovaly – bylo-li to ještě možno – důvěru britských generálů. Byli si naprosto jisti, že prolomí posice nepřítelovy a rozbijí jeho armády, jež vpadly do Francie. Spoléhali se na oddanost vojsk, o níž věděli, že nemá mezí; důvěřovali množství dělostřelectva a střeliva, jakého dosud ve válce nebylo; spustili tedy útoky jsouce ovládáni nejvyššími pocity povinnosti a nejpevnějším přesvědčením, že budou míti úspěch,“ napsal Winston Churchill v úvodu kapitoly věnované bitvě na Sommě.

Ta se stala nejdelší a nejkrvavější pozemní bitvou v britské historii. Bylo to sto a jedenačtyřicet dní hororu a válečných jatek.

Ofenziva v údolí řeky Somme byla po týdenní dělostřelecké přípravě zahájena v době, kdy vrcholila bitva u Verdunu. Příčinou britského selhání byly mimo jiné nepružnost a strnulost v plánování a vedení útoku. Nepomohlo ani první nasazení tanků, které se na bojišti objevily 15. září. Osádky obrněnců však byly nezkušené a terén pro jejich nasazení nebyl příliš vhodný.

Celkové britské ztráty činily podle Keegana ohromující počet 419 654 mužů. Jen v první den útoku, 1. července, padlo téměř 20 tisíc mužů, dalších více než 37 tisíc bylo zraněno.

Proto mohl Winston Churchill mimo jiné napsat tato slova: „Tažení v roce 1916 bylo na západní frontě od počátku až do konce jen proléváním krve, po němž na konec byly britské a francouzské armády relativně slabší proti Němcům než na začátku, jímž se bitevní fronta znatelně nezměnila a které nám nepřineslo žádného strategického úspěchu, ledaže vyprostilo Verdun, což ulehčilo Němcům neméně než Francouzům. Nerozum Němců útočit na Verdun byl víc vyvážen francouzskými ztrátami a v oblasti strategie vyrovnán hrdinným plýtváním životy obránců. Ztráta prestiže, již Němci utrpěli nevzavše verdunské pevnosti, byla pak víc než napravena jejich úspěchy na jiném válčišti a po celý ten čas udrželi frontu na Sommě nezlomenu.“

V závěru kapitoly pak W. Churchill vzletnými slovy popsal hrdinství britských vojáků: „Jsouce neméně mučedníky než vojáky, plnili jen svou vznešenou povinnost, jíž byli prodchnuti. Sommské bojiště bylo hřbitovem Kitchenerových armád. Výkvět šlechetného mužství, jež opustilo nejrůznější zaměstnání pokojného občanského života, jež přišlo na zavolání Británie, a jak snad smíme ještě doufati, na zavolání lidstva, a to z nejodlehlejších částí Britské říše – byl navždy utracen v roce 1916. Nezdolatelní leč smrtí, které si sami dobyli, vztyčili pomník rodné ctnosti, který bude předmětem obdivu, úcty a vděčnosti našeho ostrovního lidu, dokud bude žíti jako národ mezi národy.“

Tato bitva do jisté míry traumatizuje britskou společnost i dnes. V neposlední řadě ji reflektují také umělci. Například před deseti lety, u příležitosti 90. výročí bitvy, vytvořil pro Imperiální válečné muzeum tři práce britský výtvarník Paul Hodgson (* 1972), který v nich ztvárnil hrůzy dávných bojů. V roce 2014, kdy jsme si připomínali 100. výročí vypuknutí první světové války, pak irský malíř Hughie O´Donoghue namaloval cyklus obrazů nazvaný Sedm zastavení na Sommě.

Válečné motivy mu nejsou cizí, například v roce 2003 je představil v Imperiálním válečném muzeu (IWM) na výstavě nazvané Painting Caserta Red. Při tvorbě vystavených obrazů se inspiroval evakuací Britských expedičních sil ze severofrancouzského přístavu Dunkerque v roce 1940 a italským tažením Spojenců v letech 1943–1945. Při tvorbě těchto prací využíval také archivní fotografie ze sbírek IWM. Jeho dílo mohou znát i návštěvníci pražského Centra současného umění DOX, které na sklonku roku 2011 uspořádalo výstavu O´Donoghueových obrazů s názvem Cesta podle stejnojmenného osmačtyřicetidílnému cyklu. I v něm čerpal z bohaté historické dokumentace. Ovšem bezprostřední inspirací při tvorbě tohoto cyklu mu byla „cesta“ jeho otce po evropských bojištích během druhé světové války.

Jednu ze svých posledních obrazových sérií, v níž reflektoval hrůzy bitvy na Sommě, charakterizoval Hughie O´Donoghue takto: „Sedm zastavení na Sommě představuje sedm míst, kde byl zastaven postup armády, sedm míst, kde skončily životy mnoha mužů, a také sedm míst, kde jsem se o mnoho let později zastavil a snažil se vzpomínat. Když nás čas vzdaluje od dávných událostí, je vzpomínání těžší a samotné boje jsou vzdálenější a obtížnější pro porozumění. Snažil jsem se k těm příběhům dostat blíže přes životy jednotlivců i historii míst, kde padli. Chtěl jsem dát dějinám lidskou tvář a nalézt osobní spojení. Věřím, že obecnému dění můžeme skutečně porozumět jen přes jednotlivosti. Mé malby jsou meditací nad dávnými událostmi. Jsou vytvořeny v navazujících vrstvách, zrcadlících způsob, jakým archeologové odkrývají minulost.“

Sedm zastavení na Sommě vytvořil pro prestižní soukromou střední školu Eton College, v jejíž Verey Gallery byl cyklus také v roce 2014 vystaven. Výběr nebyl náhodný, protože řada absolventů Eton College v první světové válce bojovala a několik z nich získalo dokonce nejvyšší britské vojenské vyznamenání – Victoria Cross. V letošním roce se Sedm zastavení na Sommě představilo také v londýnském Leighton House Museum, kde byla výstava zahájena v předvečer 100. výročí zahájení ofenzivy na Sommě.

Hughie O´Donoghue se narodil v roce 1953 v Manchesteru. Studium výtvarného umění zakončil na Goldsmith College, University of London v roce 1982. Dnes žije a tvoří střídavě v irském hrabství Mayo a v londýnské čtvrti Greenwich. Přestože je především malíř, dlouhodobě se věnuje i fotografii. Rozvinul třeba techniku vkládání fotografií do obrazů, kdy pracuje s fotografickým záznamem, přes nějž maluje, seškrabává jednotlivé vrstvy hmoty na plátně a dodává tak malbě větší hloubku.

Jaroslav Beránek