Poprvé jsme viděli rozstřílené domy, vzpomínají pamětníci na přepravu do mise UNPROFOR 

Před 34 roky se Československo zapojilo do mírové mise UNPROFOR na Balkáně. V dubnu 1992 se československý prapor pod velením podplukovníka Karla Blahny přesunul po železnici do chorvatského Karlovace. První skupina vojáků dorazila na místo 12. dubna 1992. Druhá a třetí skupina vojáků ji následovaly další den.

Začala tak významná etapa novodobých vojenských dějin našeho státu. Mise UNPROFOR je pozoruhodná hned z několika důvodů. Měla unikátní poslání, neboť jejím cílem bylo na základě mandátu OSN pomoci vytvořit podmínky pro hledání politického řešení mezi znesvářenými etniky. Představovala ovšem také logistickou výzvu. Československá armáda musela zvládnout vypravit 500 vojáků do konfliktní oblasti – včetně veškeré výzbroje a výstroje. Jako nejvhodnější varianta se ukázala doprava po železnici z jihočeského Velešína do chorvatského Karlovace. Ve vzpomínkách pamětníků, novodobých válečných veteránů, které systematicky zachycuje Vojenský historický ústav Praha, utkvěly peripetie či některé opomíjené okolnosti celého přesunu.

Společně jsme to zvládli

Příprava byla důkladná a vycházela z toho, že vojáci chystající se do mise byli dlouhodobě soustředěni ve Výcvikovém středisku mírových sil OSN v Českém Krumlově.

nadporučík Miroslav Matis – náčelník tankové a automobilní služby, štáb praporu:„Sjížděla se sem technika z celé armády: osobní i nákladní vozy, obrněné transportéry atd. Technika se podle pokynů OSN stříkala na bílo nebo alespoň označovala anglickou zkratkou ‚UN‘. Příprava probíhala od rána do večera. Měl jsem zhruba měsíc na to, abych techniku připravil. Nebýt lidí, kteří v Krumlově působili a měli perfektní zázemí, tak by byl velký problém vše stihnout. Ale díky jejich úsilí se to zvládlo docela dobře.“

Naložili jsme si posilovnu

Samotný Velešín se nachází nedaleko od Českého Krumlova. Vše potřebné museli mít vojáci s sebou.

rotmistr David Vratislavský – kulometník, 3. rota rychlého nasazení:

„Přeprava proběhla vlakem, později už se létalo. Ale bylo to zajímavé, i když docela dlouhé. Vše jsme si museli naložit. Nakládali jsme třeba posilovnu, kterou jsme pak měli na třetí rotě.“

Rakušané, Kanaďané, Švédové

Již během jízdy vlakem se vojáci setkali s příslušníky dalších armád. Jen pár let po sametové revoluci šlo přitom o unikátní situaci. Výhodou bylo, že se jednalo o vojenský transport, který zastavoval jen velmi málo.

major Pavel Schod – zástupce velitele 3. roty rychlého nasazení:

„Na první stanici v Rakousku k nám přistoupili rakouští vojáci, kteří nám nabízeli čaj nebo nějakou svačinu. Vlastně s námi jeli přes celé Rakousko.“

rotmistr David Vratislavský – kulometník, 3. rota rychlého nasazení:

„V Záhřebu jsme se setkali s Kanaďany. Podávali jsme si věci z vlaku do vlaku. Už nevím, co jsme dali my jim, protože jsme toho tolik neměli. Od nich jsme ale dostali třeba žvýkací tabák, který mi ale přišel docela hnusný, protože jsem v té době moc nekouřil.“

kapitán Vladislav Modrý – velitel 3. čety, 3. rota rychlého nasazení:

„Těsně před Karlovacem k nám přistoupili švédští vojáci, kteří nám nebo našim velitelům předávali informace, jak se máme odteď ve vlaku chovat. Hovořili o tom, že existuje nebezpečí napadení. Jedno z opatření – pro některé úseky – bylo rozmístění neprůstřelných vest do oken, kdyby někdo na ten vlak vystřelil nebo přilétla nějaká zbloudilá střela. V tu chvíli začal člověk přemýšlet o tom, že to není žádná sranda.“

Hořící panelák

Velitel praporu Karel Blahna se do Karlovace přesunul vozem tzv. po ose. Na místě si naplno uvědomil svou odpovědnost za celou sestavu.

podplukovník Karel Blahna – velitel praporu:

„První dojem byl ten, že jsem spatřil hořící panelové sídliště na okraji Karlovace v místech, kde začínala frontová linie. Podél fronty bylo zakouřeno. To byla i rána do nosu, když jsem si uvědomil, že i panelák hoří. A pak jsem viděl naše kluky, jak vystupují. V hlavě se mi honily různé myšlenky.“

Válka je blízko

U Karlovace českoslovenští vojáci spatřili také chorvatské vojáky, kteří se chystali na frontu.

rotmistr Martin Prokop – starší průzkumník, 3. četa, 1. rota rychlého nasazení:

„Než nás do Karlovace pustili, tak jsme uviděli vlaky plné chorvatských vojáků. A když jsme dojeli na místo, uvědomili jsme si, že každý druhý člověk, teda muž, měl samopal nebo pušku. Poprvé v životě jsme viděli i rozstřílené domy. Měli jsme z toho stísněný pocit.“

Další cesta československých vojáků vedla do operačního prostoru v oblasti Plitvických jezer v tehdejší separatistické Republice Srbská Krajina na území dnešního Chorvatska. Tam začali plnit svěřené úkoly.

Miroslav Vyšata, Petr Janoušek

Celý článek ...