Václav Jaroslav Klofáč

V poválečné atmosféře provázené averzí ke stálé armádě tradičního střihu se funkce ministra národní obrany zhostil populární antimilitarista s pověstí politického vizionáře a velkého propagátora miličního vojska. Branná problematika mu nebyla cizí už před válkou, kdy z opozičních lavic kritizoval poměry a uspořádání mnohonárodnostního rakousko-uherského vojska. V Československu však stanul na opačné straně a jako vládní činitel měl během prvních měsíců budování čs. armády prokázat své konstruktivní schopnosti.

Václav Jaroslav Klofáč se narodil 21. září 1868 v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod). Po maturitě na gymnáziu ve svém rodišti krátce studoval na Lékařské fakultě, avšak později přešel na Filozofickou fakultu České univerzity v Praze. Do politického dění vstoupil už za studentských let, kdy byl činný v pokrokovém hnutí a mezi mladočechy patřil k radikálům. V letech 1890–1899 působil v redakci Národních listů. Osvědčil se postupně nejen jako obratný novinář, ale osvojil si také působivé řečnické dovednosti. Roku 1898 stanul jako zakladatel v čele České strany národně sociální, s níž spojil svoji další politickou kariéru.

Od roku 1901 zastával poslanecký mandát ve vídeňské Říšské radě a v období 1908–1913 navíc i v Českém zemském sněmu. Ve svých vystoupeních nešetřil kritikou na adresu zahraniční a branné politiky habsburské monarchie. V létě 1904 jako válečný zpravodaj využil své cesty do dějiště rusko-japonské války k setkáním s ruskými politiky, v téže roli navštívil roku 1912 i Balkán. Akcentoval slovanské sblížení, spravedlivou národnostní politiku a zasazoval se proti válečným akcím Rakouska-Uherska. V českém prostředí zanechal silný dojem jako obhájce zájmů a práv českých vojáků.

Tajná jednání s Rusy ohledně zřízení špionážní sítě mu po vypuknutí první světové války vynesla zatčení a po dlouhé vazbě i obvinění z velezrady. Zpět do aktivní politiky a přímo do řad protirakouského odboje jej přivedla císařská amnestie z července 1917. Po znovuotevření Říšské rady spolupracoval při koordinaci aktivit českých politických stran. Stal se místopředsedou Českého svazu a Národního výboru, zasedal v Socialistické radě.

Na sklonku října 1918 se Klofáč v Ženevě účastnil jednání představitelů domácího a zahraničního odboje. Stranický klíč i jeho předválečná činnost a popularita mu zajistily post ministra národní obrany v prvních dvou vládách Československé republiky (listopad 1918 – květen 1920). Zastánce konceptu ozbrojeného národa (milice) musel v nanejvýš obtížném období konsolidace státní moci zásadně slevit ze svých reformních a experimentálních představ o organizaci vojska a přizpůsobit se požadavkům bojeschopnosti budované armády. Nicméně favorizovanou miliční soustavu nepustil ze zřetele a zabýval se jí i po svém zvolení do Senátu v roce 1920. Jako předseda branného výboru Senátu vedl roku 1923 studijní cestu do Švýcarska s cílem posoudit tamní vojenskou organizaci. V dalších letech kladl důraz na podporu branné výchovy občanstva. V Senátu působil ve funkci místopředsedy až do roku 1939, jedenkrát této instituci předsedal (1926).

Za druhé republiky souhlasil se vstupem národních socialistů do Strany národní jednoty. V počátcích okupace, již jako nemocný muž, projevil v tisku uznání nacionálně socialistickému režimu v Německu. S touto kontroverzní tečkou za svým politickým odkazem skonal 10. července 1942.

Tomáš Kykal