Vznik 11. čs. střeleckého pluku „Františka Palackého“

Ve středu 15. července uplynulo již 108 let od založení 11. čs. střeleckého pluku „Františka Palackého“, jednoho ze dvou nejmladších střeleckých pluků čs. legií v Rusku.

Historie pluku se začala psát během bojů čs. legií proti bolševikům na transsibiřské magistrále. Zatímco se legionářům dařilo postupovat Sibiří a svrhávat regionální bolševické vlády, vyvstala nutnost doplnit unavené jednotky, vytvořit nové útvary a zřídit spolehlivé pracovní oddíly. Proto bylo na rozkaz velitele Východní skupiny čs. vojsk kpt. Radoly Gajdy v červnu 1918 vydáno mobilizační nařízení, jež nakazovalo všem Čechoslovákům v dané oblasti bez ohledu na stáří vstoupit do pracovních praporů. Za shromažďovací místa mobilizovaných Čechoslováků, většinou zajatců, byly vybrány města Tajga a Novonikolajevsk (dnes Novosibirsk), kde se z nich začaly tvořit pracovní prapory určené k obstarávání pracovních úkonů pro čs. vojsko.

Při registraci příchozích se záhy ukázalo, že mnozí chtějí raději dobrovolně vstoupit přímo do čs. vojska a sloužit se zbraní v ruce (do 26. června 1918 se do novonikolajevské kanceláře dostavilo celkem 1 117 mužů, z nichž se 821 přihlásilo ke službě ve vojsku). V Novonikolajevsku tak záhy vznikl z nově přihlášených dobrovolníků oddíl provizorně nazvaný jako „záložní prapor novonikolajevské sborné stanice“, jenž se později stal základem dvou posledních střeleckých pluků čs. armády, zformovaných ještě v Rusku.

Záložní prapor sídlil nejprve improvizovaně ve vojenském vlaku na místním nádraží a teprve později byl s dalšími přibývajícími dobrovolci – již kvůli nevyhovujícím hygienickým podmínkám a hrozbě nakažlivých nemocí – přesunut do městských kasáren. Zde nejprve plnil funkci klasického záložního praporu a dodával vycvičené dobrovolce různým čs. oddílům. Situace se však změnila po Gajdově rozhodnutí, aby bylo mužstvo záložního praporu využito k zformování dvou nových pluků, dislokovaných v Novonikolajevsku a relativně nedalekém Tomsku. K provedení rozkazu bylo přikročeno 15. července 1918. Nové útvary byly zpočátku pojmenovány jako 11. čs. střelecký Novonikolajevský pluk a 12. čs. střelecký Tomský pluk. Své čestné přídomky získaly až v listopadu 1919.

Nový pluk měl zprvu 591 dobrovolců, z toho 129 Slováků. Jejich počet však postupem času rostl, přestože byli především mladší ročníky a tzv. specialisté (např. zákopníci, jezdci, dělostřelci, telegrafisti apod.) převelováni k jiným útvarům, které v té době ještě bojovaly na magistrále. Většinu mužstva tak tvořili starší, mnohdy již čtyřicetiletí vojáci.

Prakticky již od svého založení byl pluk využíván ke strážní službě (zejména v Novonikolajevsku, později i v Tomsku a v jiných městech obsazených legionáři), zároveň se intenzivně prováděl výcvik. Toto klidné období však netrvalo příliš dlouho, neboť všude kolem zuřily boje. Legionáři se stále ještě probojovávali na východ a zároveň se již utkávali s bolševiky na povolžské a uralské frontě. Na konci srpna 1918 byla celá magistrála od Volhy až po Vladivostok obsazena legionáři a 11. pluk byl v září – ač ještě ne zcela zformovaný a vyzbrojený – vyslán na povolžskou frontu, aby tam posílil naprosto vyčerpané jednotky 1. čs. divize a 9. pluku, jež se téměř osamocené snažily zadržet nápor dvou bolševických armád.

Během přesunu hrozil jistou dobu jednotce zánik, neboť dobrovolci se dozvěděli o rozkazu z 15. srpna, dle nějž byl jejich pluk přejmenován na pouhý 1. čs. pochodový prapor, což by znamenalo, že má být po příjezdu na frontu rozpuštěn a jeho mužstvo má posílit stávající bojové formace. Pluk záhy přišel o svou rotu úderníků a hudební oddíl, jež byly poslány k jiným tělesům, avšak protože byly ostatní roty i štáb relativně dobře početně naplněny (měly skoro 1 400 mužů), nadále vystupoval a bojoval na frontě jako celek, takže přejmenování zůstalo víceméně formálním aktem. Od prosince 1918 začal být v rozkazech opět zmiňován jako 11. čs. střelecký pluk.

Útvar dorazil do Povolží v posledních zářijových týdnech a takřka okamžitě se musel zapojit do ústupových bojů československých a ruských protibolševických sil proti mnohem početnějším bolševickým armádám. Přestože se od něj vzhledem k nedokončenému výcviku, nedostatečné výzbroji a vyššímu věku vojáků mnoho neočekávalo, pluk v tomto křtu ohněm obstál, zúčastnil se mnoha protiútoků a mnohokrát spolehlivě kryl jako zadní voj ústup dalších jednotek. Z fronty byl stažen koncem listopadu 1918.

Po reorganizaci Čs. vojska na Rusi byl přiřazen k nově sestavené 3. čs. divizi. Dne 16. ledna 1919 byl k němu ještě přidělen tzv. Kurganský prapor, jenž vznikl v dubnu 1918 z transportu dosud nikam nezařazených dobrovolců, kteří během bojů s bolševiky jako improvizovaná bojová skupina v červnu 1918 obsadili město Kurgan. Prapor sice formálně patřil pod 9. čs. střelecký pluk, nicméně po celé období bojů s bolševiky působil jako samostatná jednotka v rámci tzv. Čeljabinské skupiny a Severozápadní skupiny na Urale.

11. pluk byl později pověřen střežením magistrály v úseku Ačinsk – Minino. Zúčastnil se také protipartyzánského tažení čs. legií na manské frontě. Během evakuace čs. vojsk ze Sibiře tvořil společně s ostatními jednotkami 3. divize zadní voj. Do Vladivostoku dorazily vlaky s jeho příslušníky v prvních dnech června 1920. Ještě před odjezdem do vlasti obdržel pluk 7. června svůj prapor. Poté odplul do vlasti, kam dorazil v srpnu 1920. Zde byl po unifikaci v září 1920 sloučen s 11. pěším plukem tzv. domácího vojska a zařazen do československé armády jako pěší pluk 11 „Františka Palackého“.

Petr Matějček