Zemřel náš kolega, respektovaný historik Ivo Pejčoch

Některé zprávy se nesdělují lehce a některé raději ani nechceme číst. Mezi takové patří oznámení o definitivním odchodu těch, které jsme měli rádi, kterých jsme si vážili, kteří navíc obohatili náš život, přinesli naší společnosti trvalé hodnoty. S hlubokým smutkem jsme nuceni oznámit, že řady pracovníků Vojenského historického ústavu Praha opustil historik nadmíru povolaný, PhDr. Ivo Pejčoch, Ph.D. Zemřel v sobotu 20. července ve věku pouhých 57 let.

Osudným se našemu spolupracovníkovi a kamarádovi Ivovi Pejčochovi stala paradoxně činnost, kterou měl rád, které se ve volném čase věnoval intenzivně a kterou dokonce dokázal propojit se svou prací vojenského historika: cyklistika. Když v roce 2016 publikoval v lecčems překvapivou, ale skutečně průkopnickou práci Cyklistické jednotky československé armády, jistě netušil, že jízda na kole se mu stane o dva roky později osudnou. Při jednom výletu na kole v červenci 2018 jej postihl infarkt, jehož následky ho trvale upoutaly na nemocniční lůžko. Zdraví ho definitivně zradilo o rok později, 20. července 2019.

Lakomý osud nadělil Ivovi pouhých 57 let života, ale jeho činorodost byla mimořádná. Dokázal po sobě zanechat dílo skutečně epických rozměrů. Mezi českými historiky, věnujícími se vojenským dějinám, patřil díky svému širokému tematickému záběru a pracovní a publikační píli k jedné z nejvýraznějších osobností posledních dekád. Jeho schopnost obsáhnout širokou paletu témat zůstává udivující. Seznam knižních publikací, u nichž byl autorem či spoluautorem, čítá impozantních přes pět desítek titulů. Počet článků a studií v odborných časopisech jde do mnoha stovek.

Ivo Pejčoch se narodil 18. března 1962 v Praze. O moderní historii, především tu vojenskou se zajímal již v dobách svého mládí a dospívání, které ovšem probíhalo v dobách nejtužší normalizace. Technický cit jej dovedl nejprve ke studiu na Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze (1977-1981). Po maturitě a po absolvování dvouleté základní vojenské služby pak pracoval nejprve jako technik v Konstruktivě Praha, později jako spojový technik v SPT Telecom.

Věnovat se vojenské historii na více profesionální bázi mu umožnily až polistopadové doby. Již v roce 1990 spoluzakládal časopis Historie a plastikové modelářství a stal se jeho dlouholetým šéfredaktorem. Obrovský přetlak odborných znalostí, nastřádaný v předchozích letech, a hlad veřejnosti po periodiku tohoto typu zúročil ve stovkách svých vlastních příspěvků do časopisu, který fungoval bezmála dvě desetiletí.

Na rozdíl od většiny „selfmademanů“ jeho typu však pracoval i na svém osobním odborném růstu. Již jako čtyřicátník vystudoval v letech 2001-2005 historii na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2009 zde také úspěšně obhájil dizertační práci, která se v mnoha ohledech vymykala konvenčním představám o odborném zaměření doktoranda na FF UK. Nesla název Československá těžká vojenská technika. Vývoj, výroba, nasazení a export československých tanků, obrněných automobilů a pásových dělostřeleckých tahačů 1918-1956. Brzy se v obměněné podobě dočkala i knižního vydání.

V té době byl Ivo Pejčoch již dlouho respektovanou autoritou s daleko širším a hlubším tematickým záběrem a pevnějším existenčním zázemím. V roce 2007 totiž nastoupil jako samostatný vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu Praha. Zde se věnoval různým tématům z historie československé armády ve 20. století, zabýval se otázkami českého fašismu a prvorepublikové krajní pravice, pozornost upřel rovněž na poválečný vývoj a 50. léta: zpracovával problematiku přechodů železné opony v obou směrech, výcviku příslušníků ozbrojených sil budoucího židovského státu, perzekucí za období stalinismu, třetího odboje atd.

Tématem, díky kterému si Ivo Pejčoch získal množství čtenářů, byla vojenská technika. Už v 90. letech byl spoluautorem rozsáhlého projektu Válečné lodě, mapujícího bitevní a letadlové lodě, křižníky, torpédoborce atd. od počátku 20. století po současnost. Pozornost zaměřil také na ponorky a další vojenská plavidla. Byl ovšem i autorem monografií věnovaných některým letadlům.

Patrně největší pozornost soustředil na pozemní obrněnou techniku, a to od 1. světové války opět až po současnost. Je podepsán pod známou publikační řadou Obrněná technika, která mapovala její vývoj a nasazení prakticky v celém světě. Samostatnou publikaci napsal i o strojích čs. výroby Praga. Tyto práce slouží a jistě budou i nadále velmi dlouho sloužit jako spolehlivý a neobyčejně detailní zdroj informací pro každého, kdo se bude chtít vojenskou pozemní technikou 20. století zabývat.

Výčet odborné činnosti, knižních publikací, článků a studií ovšem nedokáže vystihnout ryze osobní kvality, kterými si Ivo Pejčoch dokázal získat lidské sympatie. Pro široký okruh kolegů, přátel a známých byl Ivo skutečně dobrým a příjemným kamarádem, milým člověkem i spolehlivým spolupracovníkem. Rozhodně nepatřil k vědcům, kteří se vědomě uzavírají do věže ze slonové kosti. Naopak se živě zajímal o vše okolo, patřil k lidem, s nimiž byla radost si jen tak popovídat, zasmát se. Na okolní dění nahlížel věcně a realisticky: s respektem k lidem poctivé práce a s hlubokou nedůvěrou vůči falešným prorokům, prostě s odstupem a nadhledem selfmademana, a přitom s aktivním zájmem.

S některými lidmi se člověk nechce rozloučit, nechce si připustit, že již nejsou mezi námi. Opravdu upřímná soustrast, kterou adresujeme jeho rodině a nejbližším, pro nás není jen projevem společenské konvence. Také nás, pracovníky Vojenského historického ústavu Praha, jeho odchod hluboce zasáhl. Bude trvat dlouho, velmi dlouho, než se tato krutá rána zacelí – pokud vůbec.

Milý Ivoši, odešel jsi brzy, příliš brzy…

Poslední rozloučení s Ivo Pejčochem proběhne na jeho přání v úzkém rodinném kruhu.

RED