1683 - Začátek konce osmanské expanze do Evropy

Ohrožení střední Evropy osmanskou expanzí, které začalo po katastrofální bitvě u Moháče roku 1526, ukončila po více než 150 letech velká turecká válka, jež se stala definitivním bodem zlomu. Vojáci a obyvatelé našich zemí na tom měli svůj podíl. Neúspěšné obléhání Vídně Turky stálo na počátku tohoto dějinného zvratu.

Dvacetileté příměří a Thökölyho povstání

Předchozí rakousko-turecká válka let 1663-1664 (stručně viz ZDE) přinesla sice silám habsburského císaře vojenské vítězství, nicméně podmínky mírové smlouvy tomu příliš neodpovídaly. Zvláště nepříznivé byly pro Uhry, kde také vzbudily značnou nevoli. Spolu se snahou císaře o zvýšení centralizace a omezení pravomocí šlechty v zemích svatoštěpánské Koruny to vedlo k opakovaným konspiracím uherských magnátů, které vyvrcholily roku 1678 povstáním, do jehož čela se postupně dostal Imrich Thököly. Tento rodák z Kežmaroku strávil část svého mládí od roku 1670 v emigraci v Sedmihradsku, neboť jeho otec se účastnil předchozích konspirací magnátů. Jakožto mladý protestantský magnát a emigrant pak vedl úspěšný protihabsburský odboj s finanční pomocí Francie a s otevřenou podporou Sedmihradska a Vysoké Porty. Ještě v tomtéž roce, kdy povstání vypuklo, se povstalým kurucům podařilo obsadit téměř celé Horní Uhry (dnešní Slovensko) až k linii Váhu.

V následujících letech docházelo na území Slovenska k bojům mezi Thökölyho kuruci a císařskými vojáky, nicméně kurucům se dařilo do té míry, že roku 1682 uznala Vysoká Porta Thökölyho vládcem Horních Uher (Horního Uherska) coby vazalského státu Osmanské říše a poslala mu královskou korunu. Thököly sám se tituloval jako hornouherský kníže, nikoliv král, neboť nechtěl otevřeně připustit turecký patronát a také si nechtěl uzavřít cestu k případné dohodě s císařem.

V následujícím roce 1683 končilo dvacetileté příměří mezi habsburským císařem a Osmanskou říší a za dané situace se Turci chystali podpořit svého úspěšného vazala dalším náporem do střední Evropy. Cílem se měla stát rakouská metropole – Vídeň.

Síly soupeřů a tažení na Vídeň

Do čela osmanské armády se postavil sám velký vezír Kara Mustafa. Údaje o počtech Turků a jejich spojenců se nicméně značně rozcházejí. V každém případě čítalo vojsko více než 150 000 mužů, přičemž některé zdroje uvádějí až dvojnásobek. Skutečnost bude nejspíš někde uprostřed, neboť jen kurucké vojsko Imricha Thökölyho mělo mít kolem 60 000 mužů, z nichž ale téměř polovinu tvořily oddíly Turků a Tatarů poslané mu sultánem. Tato armáda operovala na území dnešního Slovenska. Celkové síly Osmanů a jejich vazalů se tedy mohly blížit nejvýše uváděným počtům, ale hlavní armáda Kara Mustafy směřující na Vídeň čítala mezi 150 000 a 200 000 muži.

Oproti tomu vrchní velitel císařských sil, polní maršál Karel Leopold vévoda Lotrinský, disponoval silami výrazně slabšími, jeho hlavní operační armáda čítala pouze 40 000 mužů, nepočítaje v to posádky pevností a oddíly dislokované na obrané linii, která se táhla od Jablunkovského průsmyku po linii Váhu přes pevnosti Trenčín a Leopoldov ke Komárnu na Dunaji.

Císařští původně počítali s operačním plánem, dle kterého měli zastavit postup Turků ještě v Uhrách a vydržet zde do příchodu posil z Polska a z říše. Za těchto okolností ale Karlovi Lotrinskému nezbylo než před přesilou ustupovat a ustupovat. Císařské pevnosti v Uhrách padaly jedna za druhou do tureckých rukou – Pápa, Tata a nakonec i Györ (německy Raab), čímž se Osmanům otevřela cesta do Rakous. Thökölyho kuruci, kteří měli postupovat Slovenskem, tak úspěšní nebyli, Trenčín i Leopoldov zůstaly v rukou císařských, stejně jako Bratislava a Komárno. Nicméně i tak v polovině července stanulo osmanské vojsko před Vídní a 14. července začali rakouskou metropoli obléhat.

Přípravy a samotné obléhání Vídně

Vídeň a její obyvatelé ale byli na obléhání připraveni, jak jen to bylo možné. Ještě před příchodem Turků byly opraveny a zpevněny hradby pod dohledem vojenského inženýra Georga Rimplera, který měl vynikající pověst a mnoho praktických zkušeností od obléhání Candie na Krétě Turky roku 1769 až po účast na řadě obléhání v Německu v 70. letech. Vojenská posádka města vedená polním zbrojmistrem Ernestem Rüdigerem hrabětem Starhembergem přichystala zásoby munice a střelného prachu a i sami měšťané a městská milice (či domobrana) byli připraveni bránit své město. Údaje o jejich počtech se v různých zdrojích pohybují mezi 10 000 až 15 000 vojáky a 5 000 až 10 000 domobranci. Civilním guvernérem Vídně byl jmenován generál jezdectva Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, starý zkušený organizátor, na něhož se mohl Starhemberg spolehnout nejen ohledně udržení pořádku ve městě, ale také v případě nutnosti vojenského velení. (Podrobněji viz ZDE)

Osmané přistoupili k pravidelnému obléhání se vším, co k němu náleží. Hlavní směr útoku byl namířen od jihovýchodu mezi Löbelův bastion a „hradní“ bastion (Burgbastei). Francouzští inženýři v tureckých službách ale preferovali nápor na „korutanský“ bastion (Kärntner Bastei), tedy ve stejném směru jako roku 1529. Pravidelné obléhání v každém případě pro obléhací armádu znamená velkou míru obléhacích, primárně kopáčských prací. Ze základní linie zákopů se proti hradbám kopají přibližovací zákopy a na vhodných místech se pak kopají krytá dělostřelecká postavení, která jsou umístěna tak, aby děla umístěné baterie dokázala vytvořit průlom v hradbách. Přibližovací zákopy se kopají dál proti hradbám tak, aby se co nejblíže místa plánovaného průlomu vytvořilo kryté místo k nástupu do útoku. Další kopání obnáší minová válka – tedy kopání podzemních tunelů, pomocí kterých se měli útočníci dostat pod hradby, položit zde nálož (minu) a jejím odpálením vytvořit průlom v hradbách.

Oproti tomu obránci vedli vedle účinné palby také četné výpady, při nichž ničili zákopy útočníků, ale i jakýkoliv obléhací materiál. Proti minérům pak obránci kopali tunely, jejichž cílem bylo podminování tunelů útočníka. Někdy se stávalo, že se pod zemí obránci prokopali do tunelu útočníků a poté následoval boj zblízka na pistole a nože ve tmě a v klaustrofobicky těsném prostředí. Několikrát se obráncům takto podařilo zničit již položené miny.

Úporná obrana a chaotické obléhání

Minová válka zaznamenávala pozvolné úspěchy. Po odpálení každé miny došlo k poškození opevnění, přičemž některá otevírala cestu valy a palisádami k dílčím útokům do hloubi opevnění. Toho Turci často využívali, leč jejich snažení vycházelo naprázdno a jejich zteče byly krvavě odráženy. Ztráty ale zaznamenávali i obránci. Při jednom z výpadů byl smrtelně raněn inženýr Georg Rimpler, který svému zranění 3. srpna podlehl. To znamenalo pro obránce značnou ztrátu. Před koncem obléhání zemřel také vídeňský starosta Johannes Liebenberg, jeden z organizátorů měšťanských milicí. Zranění se nevyhnulo ani Ernestu Rüdigerovi hraběti Starhembergovi. V době jeho zdravotní indispozice jej pak v pozici vrchního velitele obránců zastupoval dvaasedmdesátiletý Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic. Došlo k tomu dvakrát a to od 15. do 18. července a od 8. do 19. srpna. Během svého prvního velení nechal Kaplíř zřídit nové baterie na Löbelově a na Mölkerově bastionu. Jakožto civilní guvernér města nařídil měšťanům držet hlídky ve sklepech u hradeb a naslouchat, zda neuslyší kopání. Koncem srpna po úspěšném odpálení miny pod ravelinem „městského“ bastionu, nechal Kaplíř město částečně zaplavit, neboť na klidné hladině byly jasně patrné i neslyšitelné otřesy způsobené kopáním.

Tvrdá obrana Vídně trvala téměř dva dlouhé měsíce, přičemž v této době francouzský mistr pevnostního stavitelství a obléhací války Sébastien Le Prestre markýz de Vauban určil 40 dní jako čas nutný k dobytí jakékoliv pevnosti. Přestože se u Turků nacházeli francouzští inženýři, buď neměli vaubanovskou školu, nebo se prostě obléhací armádě nepodařilo vštípit systematičnost a organizovanost postupu. Vyobrazení osmanských zákopových prací před Vídní totiž vypovídají o neuvěřitelném chaosu a prakticky v ničem nepřipomínají vaubanovskou školu se třemi paralelami (zákopy jdoucí paralelně s hradbou a sloužící pro dělostřelecké baterie i nástupiště k útokům) propojenými sapami (přibližovací zákopy). Přes to všechno se počátkem září vídeňské hradby místy nacházely v troskách a obráncům (ale i útočníkům) zvolna docházely síly.

Polští spojenci a bitva pod Vídní

Mezitím se habsburskému císaři podařilo shromáždit vojsko nejen z dědičných zemí, ale také z říše a na pomoc Vídni vytáhl se svým vojskem i polský král Jan III. Sobieski. Spojené alianční vojsko, v jehož čele stanul titulárně polský král (prakticky si ale velení nad císařskými a říšskými jednotkami podržel Karel Leopold Lotrinský) dosáhlo počtu asi 75 000 mužů, z čehož třetinu tvořili vojáci „Rzeczi Pospolite“. K Vídni dorazilo takřka v příslovečné hodině dvanácté, neboť „hradní“ ravelin mezi „hradním“ a Löbelovým bastionem byl již v rukou Osmanů a oba bastiony byly zle poničené.

Ráno 12. září udeřilo spojenecké vojsko na Osmany z vrchu Kahlenberg. Postup zahájila císařská pěchota na levém křídle a vojáci pěšáci říšských kontingentů ve středu bitevní linie. Spojencům se dařilo Turky tlačit zpět a kolem poledne dobýt osmanské opěrné body ve vsích Nussdorf a Heiligenstadt. Velký vezír Kara Mustafa vrhl do protiútoku velkou část svých sil, nicméně elitní janičáry si stále držel v záloze, neboť zároveň plánoval generální útok na město, které chtěl dobýt ještě před příchodem Poláků. Cestu mu měla otevřít obří mina položená pod Löbelův bastion. Nicméně obráncům města se podařilo prokopat do minové komory a uhasit již zapálené doutnáky náloží. Po poledni se k útoku připojila polská pěchota na pravém křídle, která po několika hodinách dobyla nepřátelská postavení v Gersthofu. Tím otevřela cestu v tureckých opevněních pro útok polského těžkého jezdectva (proslulých okřídlených husarů). Prakticky současně obnovili svůj útok také císařští a říšští vojáci, čím sevřeli Osmany ze tří stran. Tento koncentrovaný nápor již Turci a jejich spojenci nevydrželi, mezi zle tísněnými voják vypukla panika a ústup se změnil v útěk, který se lavinovitě šířil. Porážka Turků pod Vídní se stala pro jejich vojsko katastrofou. Spojenci se totiž zmocnili celého osmanského tábora s veškerým vybavením, zbraněmi a zásobami.

Důsledky bitvy u Vídně

Otřesená osmanská armáda ztratila v bitvě u Vídně mezi 8 000 až 15 000 muži a během předchozího obléhání tisíce dalších (odhady značně kolísají mezi 20 000 až 50 000). Oproti tomu spojenecká vojska stálo vyproštění města asi 4 500 mužů během bitvy a dalších 12 000 až 15 000 během obléhání. Velký vezír Kara Mustafa se zachránil útěkem směrem na Györ a Budapešť, přičemž spojenecké jednotky jej opatrně pronásledovaly. Thököly se stáhl na severozápad, přesto se pokusil odvést pozornost císařských od Turků dalšími výpady na Moravu a do Slezska, odkud byl ale záhy vypuzeni.

Dne 7. října zastihla spojenecká vojska turecký zadní voj u Parkány (dnes Štúrovo), ale počáteční nekoordinovaný útok Poláků byl krvavě odražen. O dva dny později spojenci udeřili znovu, ale koordinovaně a všemi silami, což přineslo Osmanům další těžkou porážku. Po tomto debaklu se Kara Mustafa stáhl s hlavním vojskem až k Bělehradu, kde jej čekala smrt v podobě sultánových popravčích, kteří jej za neúspěch uškrtili.

Na druhé straně se odměňovali vítězové, předně Karel Leopold vévoda Lotrinský a Ernst Rüdiger hrabě Starhemberg, ale povýšení na polního maršála se dočkal i Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř ze Sulevic. Za pozornost stojí, že díky kořisti z tureckého tábora se ve Vídni zřídila první kavárna, neboť pití tohoto nápoje do té doby nebylo rozšířeno a na počest vítězství začali Vídeňáci posměšně péct rohlíky ve tvaru půlměsíce.

Vítězství u Vídně znamenalo definitivní bod obratu v tureckých válkách. Porážka Turků umožnila roku 1684 následné ustanovení širší mezinárodní aliance iniciované papežem a nazvané „Svatá liga“. Ta byla postupně rozšířena o další státy, které se s osmanskou expanzí potýkaly, a to o Rusko, Benátskou republiku, Španělsko, Řád maltézských rytířů atd. Velká turecká válka se tedy v následujících letech bojovala na frontách Azova a Krymu na východě, přes současnou Ukrajinu, podunajská knížectví (dnešní Rumunsko), Uhry až po řecké a středomořské ostrovy. Císařská vojska na uherském bojišti osvobodila většinu zemí svatoštěpánské Koruny a osmanská expanze do Evropy byla definitivně zastavena. Poslední těžkou porážku na uherském bojišti uštědřil Turkům mladý císařský vojevůdce princ Evžen Savojský, který jako dobrovolník bojoval již v bitvě u Vídně, roku 1697 u Zenty. Následný karlovický mír z roku 1699 znamenal konec ohrožení střední Evropy, ale nikoliv konec tureckých válek.

Vítězství u Vídně a jeho význam pro české země

Z hlediska našich vojenských dějin vítězství pod Vídní ukončilo aktuální ohrožení zemí Koruny české ze strany Turků, Tatarů a dočasně také uherských kuruců. Snad by bylo vhodné připomenout, do jaké míry bylo toto ohrožení aktuální. Lze jednoznačně říci, že velmi aktuální. Jižní a východní Morava a Slezsko se po vypuknutí kuruckého povstání Imricha Tökölyho roku 1678 staly opakovaně cílem ničivých nájezdů uherských povstalců, v jejichž řadách se mnohdy vyskytovali také Tataři a Turci (např. roku 1680 byl počet kuruců soustředěných v okolí Topolčan odhadován na 22 000 Uhrů, 4 000 Tatarů, 2 000 Poláků a 1 000 Turků).

Východní hranice českých zemí byla zajištěna s ohledem na rostoucí napětí v Uhrách již roku 1677, a to zemskou milicí v síle 1 600 mušketýrů a 500 dragounů. Vedle toho bylo postaveno do zbraně asi 400 Valachů, jejichž počet se v následujícím roce rozrostl na 1000 mužů organizovaných (s výjimkou biskupských Valachů) v portášských sborech. Na jaře následujícího roku propuklo Tökölyho povstání, nicméně válečné operace se zatím držely od moravských a slezských zemských hranic dostatečně daleko. Snad proto se již na podzim roku 1678 zemská milice i většina Valachů opět rozešla domů. Klidně přešel i následující rok 1679. O to větší překvapení přinesl červen roku 1680, kdy na Moravu a Slezsko vpadly kurucké oddíly.

Hraniční průsmyky zůstávaly nestřeženy, což se stalo osudným hlavně východomoravským panstvím Hukvaldy a Brumov. Městečko Frenštát pod Radhoštěm bylo vyrabováno a vypáleno, rabování a násilnosti se nevyhnuly ani okolním obcím, přičemž některé z nich též lehly popelem. Po tomto šoku byla zemská milice opět povolána a zbrojili též Valaši. Dalšímu plenění zabránila porážka hlavních sil povstalců u Hrozenkovského průsmyku. Tam kuruce zastavili obránci místních šancí vedení osobně momentálním velícím generálem na Moravě, jímž byl později slavný Ernest Rüdiger hrabě Starhemberg. Obdobně pochodili kuruci v Jablunkovském průsmyku, kde je také zastavili obránci šancí plukovníka Reutera.

Ohrožení nepominulo ani v následujících letech. V květnu 1681 vpadli kuruci do Slezska, nicméně před postupem císařského vojska generála jezdectva Caprary záhy ustoupili opět do Uher. Větší nájezdy postihly moravské a slezské pohraničí roku 1682, kdy počátkem října prošla skupina kuruců z Oravy přes polské území do Slezska, kde vyrabovali město Bílsko. Na Moravě bylo postiženo opět panství Brumov, dále Valašské Klobouky a Vsetín.

S hlavním tažením osmanského vojska na Vídeň byly naše země znovu vystaveny dalším vpádům kuruců i lehkých tureckých a tatarských sil. Thökölyho síly soustředěné roku 1683 u Rožňavy totiž čítaly kolem 60.000 mužů, z čehož ovšem bylo 15.000 Turků a 12.000 Tatarů poslaných sultánem. K obraně země byla svolána hotovost v počtu 2.000 pěších a 1.000 dragounů, vedle toho stáli ve zbrani též Valaši. Přesto byl tento počet nedostatečný a tentokráte nájezdy dosahovaly až k Brnu, Přerovu a Novému Jičínu ve snaze odvést pozornost od tureckého vojska ustupujícího od Vídně. Uherský Brod byl vypálen, vyrabována byla opět tatáž panství jako v předchozích letech. Ve Strážnici se kuruci zmocnili města, ale zámek byl uhájen malou posádkou. K té se posléze připojila domobrana a ozbrojení obyvatelé a útočníky z města vytlačili. I tak část města lehla popelem. Hodonín znovu ovládli císařští vojáci až v době postupu spojeneckých vojsk do Uher.

Porážka Turků v bitvě u Vídně proto znamenala pro obránce našich zemí významný přelom. Následující boje velké turecké války (1683-1699) přenesly dějiště událostí dál od hranic zemí Koruny české. Velký význam mělo dobytí pevnosti Nových Zámků roku 1685, čímž Osmané i povstalci přišli o nejvýznačnější základnu blízko hranic a centrum nejsevernějšího pašaliku. Výjimku v obecném zklidnění situace na našich východních hranicích představoval jen vpád několika stovek kuruců do Slezska roku 1688, kteří se dostali téměř až na Opavsko. I tentokrát zemská hotovost a vojsko záhy zahnaly povstalce zpět do Uher. Na dalších patnáct let měl být na východních hranicích českých zemí alespoň relativní klid.

Zdeněk Munzar