Jak Češi zachránili Podlapaču

Obyvatele chorvatské vesnice Podlapača během války v bývalé Jugoslávii chránili čeští vojáci. Zabránili tomu, že v obci nacházející se uprostřed separatistické Republiky Srbská Krajina nedošlo k žádnému velkému krveprolití.  

Podlapača je malá vesnice v Licko-senjské župě na severu Dalmácie v Chorvatsku, nachází se v malebné krajině asi třicet kilometrů od Plitvických jezer, kam Češi dnes opět rádi jezdí na dovolenou. Na počátku 90. let však turismus v této oblasti vyhasl. Následkem nacionalistického vzepětí se tehdejší Jugoslávie začala rozpadat a spory vyústily v několik kol válečného konfliktu. 

Vše začalo tím, že Chorvatsko a Slovinsko vyhlásily 25. června 1991 nezávislost a existence Jugoslávie byla rázem ohrožena. Přibližně na třetině chorvatského území žilo srbské obyvatelstvo, které tvořilo asi dvanáct procent z celkového počtu populace. Vztahy mezi Srby a Chorvaty se rychle vyostřovaly, vypukly boje mezi chorvatskými ozbrojenými silami na jedné straně a Jugoslávskou lidovou armádou (JNA) a srbskými rebely na straně druhé. V prosinci 1991 byla navíc vyhlášená separatistická Republika Srbská Krajina, což pro malé chorvatské enklávy, včetně Podlapači, znamenalo značné nebezpečí, neboť se rázem ocitly uprostřed nepřátelského území.

Mezinárodní společenství zareagovalo tím, že taktovkou OSN vznikla mírová mise UNPROFOR (United Nations Protection Force), do níž se zapojilo také Československo (ČSFR). Mírové síly OSN měly za úkol zaujmout pozice mezi znesvářenými stranami a přispět k hledání politické dohody.

Rozhodnutí velitele Karla Blahny

Příslušníci československého praporu v čele s velitelem podplukovníkem Karlem Blahnou přijeli do chorvatského Karlovace v polovině dubna roku 1992. Odtud se vydali do prostoru nasazení. Působili v tzv. sektoru Jih spolu s Francouzi a Keňany. Už v červnu se ale vojáci dozvěděli o násilném incidentu ve vesnici Podlapača, o níž do té době neměli žádné informace. Na místo zločinu, jednalo se zřejmě o vraždu, se s průzkumnou skupinou vypravil zástupce velitele praporu major Vladimír Trněný s velitelem 3. roty rychlého nasazení. Na základě jejich průzkumu velitel praporu podplukovník Karel Blahna rozhodl, že přímo v Podlapače bude jedno ze stanovišť československého praporu UNPROFOR.  

Podle vzpomínek vojáků 14. června 1992 dorazila na místo 3. četa 3. roty rychlého nasazení, jíž velel tehdejší kapitán Vladislav Modrý. Českoslovenští vojáci přijeli právě včas. Srbská ozbrojená skupina totiž zrovna obyvatele Podlapači obklíčila a shromažďovala je k přesunu, který by dost možná skončil fyzickou likvidací.

Následně českoslovenští vojáci začali chránit chorvatskou vesnici i její okolí. Hlavní základnu s třicítkou osob měli přímo v Podlapače. (Postupně se zde vystřídalo několik jednotek – nejprve 3. četa 3. roty rychlého nasazení, následně 2. rota rychlého nasazení, od roku 1994 protitanková četa spolu s četou 2. mechanizované roty.)

V Podlapače žila stovka obyvatel. Pokud se cítili v ohrožení, přicházeli přespat k základně vojáků ze středu Evropy. Českoslovenští a od roku 1993 čeští vojáci potom ráno nejprve jejich domovy zkontrolovali, aby měli jistotu, že jim nic nehrozí. Stávalo se totiž běžně, že srbské skupinky v noci vnikly do příbytků místních, vyhrožovaly jim a nutily je odejít. Zvláště lidé ze samot proto někdy raději nocovali v lesích nebo skalních úkrytech. Českoslovenští/čeští vojáci pravidelně vyjížděli na patroly do okolí a v rozlehlém horském terénu monitorovali také další přilehlé osady či samoty, kde také žilo chorvatské obyvatelstvo. I přes veškerou snahu nebylo však možné zcela zamezit násilí, jehož se polovojenské srbské skupiny dopouštěly. V roce 1993 byla podle vzpomínek vojáků napadena osada Breštani. Jedna z tamních obyvatelek podlehla střelnému zranění, druhá zemřela později po odvozu do nemocnice v Udbině (v Republice Srbská Krajina), který Češi zařídili. I českoslovenští/čeští vojáci zažívali v souvislosti se situací v Podlapače nebezpečné chvíle. Několikrát hrozilo, že se ocitnou v boji se srbskými milicemi. Chladnokrevností a někdy i štěstím se však podařilo zabránit nejhoršímu scénáři.

Až do konce konfliktu

V průběhu let se situace v okolí Podlapači měnila, což souviselo se samotným konfliktem. Politické řešení se bohužel nalézt nedařilo. Chorvati samozvanou Republiku Srbská Krajina neuznávali, ta se naopak snažila posílit své postavení. Nenávist mezi jednotlivými etniky se v celé bývalé Jugoslávii prohlubovala. Přímý dopad na Podlapaču měla operace chorvatské armády s názvem Medacká kapsa, která začala 9. září 1993. Chorvati tehdy v oblasti na jihu od chorvatského města Gospić pronikli za dosud vymezené pozice a obsadili několik vesnic, o šest dní později se dokonce dostali do přestřelky s kanadskými vojáky pod vlajkou OSN. 

Bylo nutné zvýšit bezpečnost Chorvatů v Podlapače, aby se jim Srbové nemstili. Česká sestava proto posílila téměř na sto vojáků, vznikla také nová kontrolní stanoviště na přístupových cestách do vesnice. Až na ojedinělé incidenty se podařilo udržet klid. 

Situace se pak začala zhoršovat během roku 1995. Zvýšené napětí tehdy pociťovali také čeští vojáci. Srbové během srpnové chorvatské ofenzívy jednou ve dvě hodiny ráno začali bez varování pálit z raketometů. Jejich postavení se přitom nacházelo asi 200 metrů od obranných valů české základny v Podlapače. Chorvatská armáda ze svých vzdálenějších pozic palbu opětovala. Nechybělo mnoho a pro české vojáky pod vlajkou OSN mohl boj obou stran skončit fatálně. Vojáci vzpomínají, že na ploše tábora bylo plno střepin z minometných granátů, které nedaleko vybuchovaly.

V izolované vesnici se žilo těžce až do konce válečného konfliktu v Chorvatsku. Po chorvatské vojenské operaci v srpnu 1995 Republika Srbská Krajina zanikla. Lidé z Podlapači dramatické dny ofenzívy prožili relativně v klidu. Nakonec si mohli oddychnout, že těžké období se jim podařilo přežít. Vděčnost českým vojákům pociťují dodnes. 

Petr Janoušek

Celý článek ...