1915: vstup Itálie do války, začátky bojů s Rakušany

Před sto lety, 23. května 1915, se Itálie rozhodla vstoupit do první světové války na straně Trojdohody a vyhlásila Rakousko-Uhersku, svému bývalému partnerovi z Trojspolku válku. Toto rozhodnutí zásadně změnilo celou geopolitickou šachovnici a poupravilo rozložení sil ve prospěch dohodových států, přesto však jeho význam bývá mnohdy marginalizován.

Cesta Itálie od Trojspolku, ke kterému se přidala již v roce 1882, byla pozvolná, nenápadná a poměrně nejednoznačná.

Italské království vzniklo znovusjednocením Apeninského poloostrova pod vládou Sardinského království v r. 1861. Tento nový stát byl považován za šestou evropskou velmoc, byť v porovnání se zbylými pěti velmocemi platil za tu nejslabší, hlavně v oblasti ekonomiky a vojska. Podle toho také měl aspirace v zahraniční politice, kde usiloval zejména o expanzi do Afriky. V tom ale Itálii bránila jak její ekonomická slabost, tak mezinárodní izolace. Tu pocítila např. během berlínského kongresu r. 1878 a zejména v r. 1881, kdy Francie obsadila Tunisko, na které si apeninské království také činilo nárok.

Právě kvůli koloniálním sporům s Francií začala italská diplomacie hledat podporu i u Německa a Rakousko-Uherska. Trojspolková smlouva mezi Německem, Itálií a Rakousko-Uherskem byla nakonec uzavřena r. 1882 a Itálii poskytovala spojence v případě nevyprovokované francouzské invaze. Itálie také získala diplomatické krytí pro své akce v Africe a pro případné koloniální spory s Francií.

Přes nutnost mezinárodní podpory Trojspolek nebyl v Itálii nikdy příliš populární. Italské veřejnosti vadilo zejména spojenectví s podunajskou monarchií, které bylo pokládáno přinejlepším za „manželství z rozumu“. Habsburská monarchie totiž byla po dlouhou dobu hlavní překážkou na cestě k samotnému vzniku sjednocené Itálie, poněvadž až do r. 1861 ovládala vévodství milánské a do r. 1866 i Benátsko. V italské zahraniční politice se také čas od času objevovaly snahy přivtělit k Itálii poslední „italské“ rakousko-uherské državy, tj. oblast jižních Tyrol (Trentina) a Terst (tato oblast byla v Itálii známá pod názvem „Terra irredenta“ – Neosvobozená země). Velmi silný vliv na Apeninském poloostrově naopak měla Velká Británie, která prakticky ovládala vstupy do Středozemního moře a disponovala v této oblasti zdaleka největším počtem válečných lodí. Italský průmysl byl navíc závislý na dodávkách britských nerostných surovin, zejména uhlí.

Přestože byla smlouva o Trojspolku neustále prodlužována (naposledy v r. 1912), v italské politice nastal v posledních letech 19. století postupný obrat. Ten souvisel s krachem italských koloniálních ambicí v Habeši (dnešní Etiopie) r. 1896, kdy byla italská koloniální vojska poražena v bitvě u Adwy armádou habešského císaře. Byl to tak velký neúspěch, že padla proněmecky orientovaná vláda a kritice italské veřejnosti neušli ani spojenci z Trojspolku, kteří byli obviňováni z nedostatečné podpory italských koloniálních ambicí. Poté se k moci v Itálii dostávaly vlády, které v zahraniční politice razily myšlenku tzv. „pružné politiky“, podle které by Itálie měla sice formálně zůstat v Trojspolku, ale zároveň se pokusit získat pro své plány souhlas ostatních evropských mocností.

Itálie tak postupně urovnala své koloniální spory, které měla v Africe s Francií a snažila se získat souhlas všech velmocí pro své zájmy v Tripolsku a Kyrenaice (území dnešní Libye). Mezinárodní podpory získané od velmocí pak Itálie využila v r. 1911, kdy vyhlásila válku Turecku, kterému tyto provincie patřily. Tento původně pouze na několik týdnů plánovaný válečný konflikt však pro Itálii neskončil příliš šťastně. Válka se díky italské vojenské slabosti protáhla až do října r. 1912, kdy Turci Italům nakonec tyto provincie postoupili. Zároveň zde však začali proti nové správě podporovat odboj. Itálie tak byla zavlečena do vleklé partyzánské války, která jen vyčerpávala armádu a vysávala státní rozpočet.

Další oddalování Itálie od Trojspolku souviselo s následným dlouhým působením Giovanniho Giolittiho ve funkci italského předsedy vlády. Zemi řídil takřka nepřetržitě od r. 1903 do r. 1914. Podstatnou roli zde přitom sehrály také stále narůstající rozepře mezi Velkou Británií a Německem a utváření dvou evropských mocenských bloků. Trojspolek se tak postupně pro Itálii stával čím dál více pouze jednou z variant zahraniční politiky.

Ruku v ruce s tímto přesouváním pozic směrem na západ stoupaly v italské veřejnosti nacionalistické vášně namířené proti rakousko-uherské správě jižního Tyrolska a Terstu. Tím pádem vzrůstaly v těchto oblastech snahy italského obyvatelstva o připojení k Itálii. Např. v r. 1904 došlo při příležitosti otevření italské univerzity v Innsbrucku k bitkám mezi italskými a německými studenty, které vyústily v protiitalské lidové bouře a zdemolování nově založené univerzity. Před rakousko-uherským vyslanectvím v Římě tak došlo k první z dlouhé řady demonstrací. Tento a další incidenty vedly ke vzrůstajícímu napětí a nedůvěře mezi oběma spojenci. Jejich vztahy dále zhoršoval fakt, že si navzájem konkurovaly v oblasti Jaderského moře. Během tohoto období se také udály první vážnější neshody s Německem ohledně zahraniční politiky, když Itálie r. 1905 nepodpořila Německo proti Francii v nárocích na Maroko.

Přesto až do roku 1914 při plánování případného válečného konfliktu považoval italský generální štáb Francii za svého nejpravděpodobnějšího nepřítele a Německo za svého nejpravděpodobnějšího spojence. Podle vojenské konvence podepsané r. 1888 měla v případě války s Francií Itálie Německu dokonce poskytnout šest svých armádních sborů k válečným operacím na Rýně. Později však tato varianta připadala vzhledem k logistické náročnosti a nepříliš dobrému stavu podfinancované italské armády stále méně v úvahu. Uvažovalo se proto buď o snížení počtu italských vojsk na Rýně (aby se Itálie mohla lépe bránit francouzskému útoku), o jejich nasazení také na hypotetické východní frontě proti Rusku, nebo o vedení války proti Francii v afrických koloniích.

Nakonec v r. 1913 došlo k poslednímu oživení trojspolkové spolupráce. Na společném setkání náčelníků generálních štábů spojeneckých zemí italský generálporučík Alberto Pollio přislíbil, že Itálie bude v případě války mobilizovat společně s Německem, obsadí pozice na hranicích s Francií a na pomoc Německu vyšle na Rýn dvě jezdecké divize. Zároveň s těmito plány však Italové od r. 1900 museli reagovat na výše popsané zhoršující se vztahy s habsburskou monarchií. Se vzrůstajícím znepokojením sledovali počínání Rakousko-Uherska, které na svých hranicích s Itálií začalo budovat moderní opevnění a nové přístupové cesty do této oblasti. Když pak r. 1906 nastoupil na post rakousko-uherského náčelníka generálního štábu polní podmaršálek Franz Conrad von Hötzendorf, který se netajil svým protiitalským smýšlením, zařadil italský generální štáb mezi své potenciální nepřátele i svého spojence z Rakousko-Uherska. Vznikla tak kuriózní situace, kdy trojspolkoví partneři projednávali společný postup armád v případě války a zároveň dva z nich měli vypracované válečné plány na sebe navzájem.

V první dekádě nového století se situace v evropské zahraniční politice začala stále více vyhrocovat a jedna mezinárodní krize střídala druhou. Za balkánských válek v letech 1912–1913 pak došlo k úplnému rozpadu evropského koncertu velmocí a k utvoření dvou mocenských bloků, přičemž Itálie nestála pevně ani v jednom z nich a snažila se mít v zahraniční politice vždy „několik želízek v ohni“.

Když v létě 1914 válečný požár zachvacoval evropský kontinent, Itálie odmítla dostát svým závazkům vůči spojencům v Trojspolku – Německu a Rakousko-Uhersku – a prozatím zůstala stranou konfliktu. Při přijímání tohoto rozhodnutí byl brán zřetel především na zahraniční politiku země. Její diplomaté a politici tak museli zvažovat nejen místo Itálie v budoucí rovnováze sil, ale také komplexní regionální otázky, zahrnující italské zájmy na Balkáně, problematické vztahy s Tureckem, které se chystalo vstoupit do války na straně Trojspolku v severní Africe.

Přitom však italský generální štáb konal přípravy k podpoře svých dosavadních spojenců a skutečně podnikl kroky k vyslání slíbených jezdeckých divizí na Rýn, které byly zastaveny až 3. srpna 1914. Tento fakt byl způsoben tím, že politici drželi italskou armádu při rozhodování tradičně stranou, a tak její generálové byli méně informovaní než členové vlády a diplomaté.

Rozhodující slovo tak měla vláda Antonia Salandry, která se sešla 31. července 1914, tedy v den kdy začalo mobilizovat Rusko. Na zasedání provedl ministr zahraničí markýz di San Giuliano analýzu mezinárodní situace a došel ke konečnému závěru, že „ani duch, ani litera Trojspolku“ nenutí Itálii pomoci Rakousko-Uhersku a Německu. Italská vláda se tak rozhodla pro neutralitu. Zároveň však byla vyhlášena částečná mobilizace, aby deklarovaná neutralita nebyla brána jako důkaz slabosti.

Následovalo devítiměsíční vyjednávání a lavírování s centrálními i dohodovými mocnostmi o to, zda Itálie v tomto konfliktu zůstane pouze neutrální, nebo zda a na jaké straně do něj vstoupí. Nakonec se do války zapojila pod vlivem diplomatického úsilí Dohody až na jaře 1915 poté, co ji velkorysý příslib územních kompenzací na úkor poražených vlákal do války v řadách opačného tábora.

Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku 23. května 1915 právě v době úspěšného postupu armád Ústředních mocností na východní frontě po průlomu u Gorlice a Tarnówa. Rakousko-Uhersko se rázem ocitlo ve velmi obávané situaci války na třech frontách. Hranici s Itálií táhnoucí se povětšinou vysokohorským terénem tehdy kryly mimo opevnění jen slabé jednotky, a tak reálná hrozba zdejšího průlomu donutila rakousko-uherské vrchní velení nejen k přesunutí jednotek z klidného srbského bojiště, ale i k odčerpání potřebných sil z východní fronty. Pro posílení rakousko-uherské obrany byla rozhodující měsíční prodleva, která nastala od vyhlášení války do první italské ofenzívy.

Z celé délky společné hranice s Rakousko-Uherskem si Itálie vybrala pro své hlavní útočné operace její nejvýchodnější a také nejpříhodnější část podél řeky Soči. Sotva padesát kilometrů vzdušnou čarou měří od moře k městu Tolminu úsek, na němž královská italská armáda od 23. června 1915 do konce roku podnikla první čtyři ze svých jedenácti ofenziv. Půlrok bojových operací na vápencovém krasu i na hřebenech Julských Alp přinesl děsivou bilanci – stál obě znepřátelené strany dohromady na 300 000 padlých, raněných, nezvěstných a zajatých vojáků. Navzdory pokaždé alespoň dvojnásobné italské přesile v pěchotě i dělostřelectvu, se rakousko-uherskému vojsku dařilo s malými územními ztrátami zabránit zásadnímu průlomu. Na tyrolské a korutanské frontě se v náročném vysokohorském terénu odehrávaly lokální boje menšího rozsahu se střídavými, spíše podružnými úspěchy.

Přestože se italskému vojsku nevedlo podle představ, přinejmenším se mu dařilo dlouhodobě poutat významné vojenské síly Rakousko-Uherska a zamezit jejich použití na jiných bojištích. Itálie svému nepříteli také citelně pouštěla žilou, a tak její vstup do války měl pro další vývoj konfliktu dalekosáhlý strategický význam.

Petr Matějček