Armáda České republiky – součást aliančních jednotek

Vstupem do Severoatlantické aliance byl splněn jeden z hlavních strategických cílů zahraniční politiky České republiky. Po deseti letech diplomatického úsilí se podařilo dosáhnout pevného mezinárodního zakotvení ČR v západních demokratických politicko-vojenských strukturách. Vstupem do NATO se také vytvořily zcela nové systémové podmínky pro další rozvoj armády. Z nové bezpečnostní a vojenské strategie státu vycházela nová Doktrína Armády České republiky, která se v rámci aliance profilovala jako specialista na jednotky radiační, chemické a biologické ochrany, na pasivní sledovací systémy a na zdravotnické zabezpečení. Z pohledu formulování obranné politiky a výstavby armády šlo o významné období reformních přeměn zahájené strategickou revizí obrany v roce 2000 a ukončené dosažením počátečních operačních schopností armády na konci roku 2006.

Začlenění do Severoatlantické aliance mělo zásadní vliv na transformaci AČR. Jedním z cílů tohoto procesu bylo vybudování akceschopné plně profesionální moderní a mobilní armády, schopné plnit přijaté alianční závazky a nést patřičný díl odpovědnosti při obraně vlastní země. Na základě článku 5 Severoatlantické smlouvy má být Armáda ČR schopna nasazení v kterékoli části světa. Výcvik jejich příslušníků se již neomezuje na země střední Evropy v klimatických podmínkách mírného pásma. Během nasazení se vojáci AČR vyrovnávají nejen s mimořádnou psychickou a fyzickou zátěží, ale i se specifickými podmínkami boje ve velehorách, pouštích i v džungli.

Dnešní bezpečnostní strategie klade stále větší důraz na preventivní úlohu bezpečnostních sil. Spektrum vojenských operací se rozšiřuje i na nebojové operace, a to stabilizační a podpůrné. Nebývale vzrůstá význam získávání a vyhodnocování operací o protivníkovi především zpravodajskými službami.

Nový charakter vojenských akcí (např. zásahy proti teroristickým skupinám) vyžaduje malé, velmi mobilní jednotky, které jsou zcela soběstačné a jejichž příslušníci jsou vyzbrojeni a vycvičeni na nejmodernější techniku (např. prostředky pro vidění v noci, speciální druhy munice). Jen několik zemí může vybudovat celou armádu na této úrovni, proto vzrůstá význam mezinárodních jednotek, v nichž se členské země specializují na vytváření jednotek určitého charakteru (v Armádě České republiky chemické jednotky, popř. prapory rychlého nasazení).

Mírové operace

Schopnost přispět k mezinárodním akcím k udržení či nastolení míru v oblastech nestability nebo etnických čistek prokázala Armáda ČR již před vstupem do Severoatlantické aliance, kdy se účastnila řady mezinárodních mírových operací vedených OSN, NATO a EU. Zapojení do zahraničních mnohonárodních operací zásadním způsobem změnilo požadavky na rozvoj schopností AČR. Významným mezníkem se stalo přeformulování politicko-vojenských ambicí NATO v roce 2006. Směrnice obecně stanovila potřebu připravovat se na souběžné a zpravidla dlouhodobé vedení většího počtu menších operací, a to ve značných vzdálenostech od teritoria členských zemí, v náročných klimatických a geografických podmínkách a odlišném kulturním prostředí.

Dlouhé operační nasazení jednotek (v tomto smyslu hovoříme o vzniku dlouhých válek) ve velkých vzdálenostech od vlastního území se stalo ekonomicky velmi nákladným a vyžaduje udržení zdrojově velmi náročného rotačního systému vojsk. K základním předpokladům patří zvyšování podílů nasaditelných vševojskových jednotek, jejich přeprava na strategické vzdálenosti a zajištění jejich personální a logistické udržitelnosti.

Zatímco v roce 2004 disponovala AČR pouze 17% podílem nasaditelných sil, do roku 2006 se podíl zvýšil na více než 40 % a dále se zvyšoval. Tato skutečnost se, mimo jiné, projevila zrušením našich teritoriálních záchranných praporů na nasaditelné bojové jednotky a jednotky bojové podpory. Tento proces byl zahájen v roce 2008.

Zahraniční mise se postupně staly důležitým prostředkem přeměny a profesionalizace Armády České republiky, umožnily její integraci do vojenských struktur NATO a vytváření společných mezinárodních jednotek a přispěly k odstranění jazykové bariéry.

Ještě koncepce armády přijatá v roce 1999 vycházela z předpokladu, že počet vojáků v základní (náhradní) službě bude sice postupně klesat, ale ještě v roce 2009 jich bude sloužit až 20 000 (počet vojáků z povolání měl v témže roce dosahovat do 22 500 osob). Pro zajištění zahraničních misí se stále počítalo s vojáky v základní službě, tj. s povoláním příslušných vojenských specialistů, kteří však nebyli vojenskými profesionály, a to k výkonu další služby po dobu mise. Tento přístup vedl k pokračování výstavby dvojkolejné armády: jedna část byla využitelná pouze pro obranu teritoria a druhá pro plnění úkolů v misích. Plně profesionalizovány měly být pouze jednotky a útvary sil okamžité reakce s krátkou dobou připravenosti, zatímco u obdobných jednotek a útvarů s delší dobou připravenosti se v mírové organizační struktuře počítalo sice v menší míře, ale nadále s vojáky základní služby a občanskými zaměstnanci – vojáky v záloze. Na základě změněných podmínek se AČR stala od 1. ledna 1995 plně profesionální.

Zdravotní služba

Významnou složkou Armády ČR je i její zdravotní služba, která se osvědčila v polních podmínkách již v zahraniční misi OSN UNTAES v Chorvatsku. Během prvního roku členství v NATO se v roce 1999 čeští vojáci vydali v dubnu i do Albánie (6. polní nemocnice v počtu 89 osob), kde pomáhali do září poskytovat zdravotní péči uprchlické vlně kosovských Albánců, a také do Turecka. Zde v srpnu zasahoval v zemětřesením postiženém městě Gölcük mobilní tým 6. polní nemocnice v počtu 33 osob. Tradici humanitárního působení příslušníků AČR v zahraničí posílilo v roce 2002 první nasazení českých polních nemocnic v Afghánistánu a v roce 2005 k tomuto výčtu přibyl i Pákistán, který byl 8. října postižen ničivým zemětřesením. Již 12. října sem odletěl z České republiky armádní speciál s pomocí, kterou doplňoval šestičlenný traumatologický tým. Ten potom již 1. listopadu vystřídala třicetičlenná skupina vojenských zdravotníků. Český zdravotnický tým plnil klasickou úlohu podle odborností v nizozemské polní nemocnici ve městě Bagh asi 100 km východně od Islamabádu.

V těchto případech šlo o nemocnice spíše humanitárního charakteru, které nebyly zařazeny do určité bojové sestavy. K prvnímu takovémuto začlenění a zařazení pod velení bojových složek došlo až v roce 2007 a 2008 v Afghánistánu. Zde bylo prioritou péče o zraněné koaliční vojáky. Nemocnice poskytovaly odbornou péči středně a těžce raněným, popáleným a nemocným, prováděly hygienicko-epidemiologická opatření apod. Převážnou část pacientů tvořili dospělí i děti se střelnými poraněními, se zraněnými způsobenými nástražnými systémy a pěchotními minami, častá byla infekční onemocnění.

Chemici, modernizace výstroje

Již v roce 1998 vznikla 9. rota chemické ochrany koncipovaná jako samostatný vojenský útvar. Byla vyzbrojena tehdejší nejmodernější technikou a zařízením dostupným ve výzbroji a výstroji AČR. Její výcvik byl završen vysláním do mise SFOR II v roce 1999. Od června do listopadu 2001 se část roty zúčastnila mise KFOR.

V den vstupu České republiky do NATO se jednotka stala součástí Sil rychlé reakce AMF, od 2002 NRF. V letech 2004 a 2007 se Česká republika stala tzv. Load Nation, vedoucím státem v budování a velení mnohonárodního praporu radiační, chemické a biologické ochrany. Prapor vznikl v reakci na změny bezpečnostního prostředí, zejména na zvýšené nebezpečí použití zbraní hromadného ničení. Chemici působí také v mnohonárodním Spojeneckém sboru rychlé reakce ARRC s velitelstvím dislokovaným v Rheindahlenu v SRN. Liberečtí chemici se podíleli na řadě zahraničních operací a také na zabezpečení významných mezinárodních událostí, jako byli např. summity NATO v Praze v roce 2002, v Istanbulu o dva roky později či společný summit NATO, EU a USA v Praze v roce 2009, ale také olympijských a paralympijských her v Athénách v roce 2004.

Zahraniční mise, společná cvičení a zhoršení bezpečnostního prostředí vyvolaly velký tlak na modernizaci výzbroje a výstroje Armády české republiky. V uplynulých dvaceti letech prošla zásadní proměnou. Do roku 1999 byl kladen důraz na schopnosti zabezpečující individuální obranu státu. Po vstupu do NATO se výstavba armády podřizovala potřebám kolektivní obrany a orientovala se na posilování schopností nezbytných pro nasazení v zahraničních operacích. Ty vedly k nárůstu odborné připravenosti a posílení interoperability se spojenci. Nicméně působení v zahraničních operacích a doplňování techniky na základě okamžité urgentní operační potřeby, mělo i negativní dopady, zejména na koncepčnost výstavby AČR.

Ještě na počátku 21. století bylo využití některých útvarů Armády České republiky v operacích moderního charakteru velmi problematické. Např. pozemní síly byly vyzbrojeny mechanizovanými prapory (dvě mechanizované roty bojových vozidel pěchoty a dvě tankové roty tanků T-72), což takřka vylučovalo zásah proti mobilnímu nepříteli, většina letounů vzdušných sil končila svoji životnost v roce 2005 apod.

Vzdušný prostor

Jedním z nejdůležitějších úkolů aliance jak v míru, tak ve válečném stavu je nepřetržité monitorování, střežení a obrana vzdušného prostoru členských států aliance, jemuž slouží systém integrované protivzdušné obrany NATINADS. Česká republika se do systému začlenila v prosinci roku 2000. Se vstupem sedmi nových členských zemí do NATO v roce 2004 bylo schváleno dočasné řešení k zabezpečení střežení vzdušného prostoru (air policing) zemí, které nedisponují prostředky k jeho zajištění. V současné době je air policing poskytován Slovinsku a Albánii a na rotační bázi pobaltským zemím (ČR se do této mise zapojuje od roku 2009) a Islandu (od roku 2014).

V roce 2010 přistoupila Česká republika k projektu ATARES, v jehož rámci je zabezpečována přeprava osob a techniky ve prospěch aliance a Evropské unie, a v květnu následujícího roku se Česká republika stala osmnáctým členem aliančního programu vzdušného systému včasné výstrahy a řízení NAEW&C. ČR se také zapojila do budovaného aliančního projektu vzdušného průzkumu pozemních cílů AGS.

Vývoj bezpečnostního prostředí od roku 2014 ukázal, že vojenský konflikt v našem sousedství, bezprostředně ohrožující bezpečnostní zájmy České republiky může vzniknout neočekávaně a velmi rychle. Dochází k výraznému zkrácení varovací doby, a proto je nezbytné, aby AČR již v míru disponovala potřebnými lidskými zálohami, moderní technikou i materiálními rezervami pro vedení intenzivní bojové činnosti a vytvářela zásoby pro případné mobilizační rozvinutí ozbrojených sil.

Jaroslav Láník