Divize na konci světa

Tragickým dnům před sedmdesáti lety v březnu roku 1939, kdy byly zbytky československého státu rozbity a do Čech a na Moravu vstoupili nacisté, předcházelo i dění týkající se nejzazší části státu, Podkarpatské Rusi. Na tuto součást tehdejšího Česko-Slovenska se dívali s neskrývaným zájmem především představitelé Maďarska. Hitler jim situaci ulehčil, vyjádřil jim svoji podporu. V ohni se tak ocitli i českoslovenští vojáci pod velením brigádního generála Olega Svátka, kteří na východě země sloužili.

Důvěrný rozkaz velitelství 12. divise. Svalava, 16. únor 1939

Důstojníci, rotmistři, poddůstojníci a vojíni 12. divise!

Dnes téměř po 5 měsících vracíte se po těžké a namáhavé službě ze státních hranic do posádek z valné části nových.

V pohnutých zářijových dnech byli jsme postaveni na naše původní státní hranice, abychom hájili jejich nedotknutelnost. Záludný nepřítel, jsa si vědom naší síly a našeho odhodlání splniti daný úkol, používá v té době všech rafinovaných způsobů vedení moderní války, aby rozleptal naší odolnost a v prvé řadě naši morálku. Provádí rozsáhlé letákové akce, šeptaná propaganda bují na frontě i v zázemí za pomoci placených a státně nespolehlivých živlů v největším rozsahu. Na jihu i na severu pronikají řídkou clonou našich jednotek tlupy ozbrojených teroristů, aby v týlu jednotek ničili komunikace, napadali města, podněcovali povstání, aby tak odvrátili naše jednotky od plnění daného jim úkolu a připravovali výhodné podmínky pro vpád nepřátelských vojenských jednotek. Téměř každonoční přepady palbou a menší útoky na různých místech fronty sledovaly týž účel. Všechny tyto pokusy nepřítele narazily však na nerozbornou hradbu Vaší morální síly a žalostně ztroskotaly. Více jak 300 teroristů, kteří se u Šalanek vzdali, je toho skvělým důkazem.

Počátkem listopadu musili jsme však, poslušni jsouce rozkazu, opustit svá stanoviště na dosavadních hranicích. Prožili jsme pak těžké dny vynuceného ústupu. Tento byl proveden v celé oblasti bez nejmenšího incidentu, ve vzorném pořádku. Při evakuaci odstoupeného území bylo obětavou prací jednotek zachráněno obrovské množství státního i soukromého majetku. Vojenský materiál byl vyvezen úplně.

I po obsazení nové demarkační čáry neustaly pokusy nepřítele v rozvracení jednotek. Všechny tyto nepřítelem záměrně vyvolané incidenty byly bezúspěšné. Zvláště byl dne 6. ledna t. r. energickým a včasným zákrokem likvidován incident u Mukačeva s těžkými ztrátami pro nepřítele.

Nutno zdůrazniti, že se jednotky a všechny služby divise daného jim úkolu zhostily za neobvykle těžkých podmínek velmi dobře. Tento pocit oprávněné hrdosti jest zkalen tím, že nebylo nám možno jej splniti bez ztrát na životech našich kamarádů. Je značná řada vojínů a příslušníků jednotek Stráže obrany státu, kteří padli a zemřeli v důsledku ranění nebo byli zraněni. Těm všem patří dnes vděčná naše vzpomínka.

Děkuji všem příslušníkům jednotek zbraní a služeb divise za obětavé konání služebních povinností a zdůrazňuji, že poměry nejsou ještě tak ustáleny, abychom se v úplném klidu mohli věnovat dalšímu mírovému výcviku. Musíme býti ve střehu a připraveni každý pokus našich nepřátel o porušení státní celistvosti v počátcích rázně odrazit.

Jednotkám 12. divise „Na zdar!“

Velitel divise: brigádní generál Oleg Svátek

*

Toto pochvalné uznání a velitelský dík v rozkaze generál Oleg Svátek vydal vojákům své divize v nejvýchodnějším koutu pomnichovského Česko-Slovenska v tehdejší Podkarpatské Rusi, protože den předtím se i jednotky jeho 12. divize po pěti vyčerpávajících měsících bojové pohotovosti, naplněných řadou bojových incidentů s maďarskými a polskými teroristy, mohly konečně stáhnout do kasáren.

Otázkou zůstává, zda jednapadesátiletý generál s minulostí ruského legionáře – hrdiny z bojů u Omska, Tatarské, Kunguru, Jekatěrinburgu, Irkutsku a bajkalských tunelů, věřil, že v zemi konečně nastane klid, když Maďaři získali s pomocí Hitlera a Mussoliniho úrodné oblasti Podkarpatské Rusi se silnou maďarskou menšinou a skandálně i s městy Užhorod a Mukačevo, kde tvořili Maďaři menšinu.

Dnes už víme, že za necelý měsíc bylo vše jinak a že 12. března 1939 německý kancléř Adolf Hitler při závěrečné fázi příprav likvidace zmrzačené republiky si pozval maďarského vyslance Sztójaye a řekl mu: „V Praze panuje Benešův duch, čehož důkazem je Prchalova mise a poslední události na Slovensku. Tento stav nemůže zůstat. Ponechávám na vůli Maďarska, aby řešilo otázku Podkarpatské Rusi ve svém duchu.

Dávám vám slovo, budou-li klást Češi odpor, "Tschechei" bude okamžitě zničena. Jednejte, aniž o tom uvědomíte jiné státy. Jednejte rychle, protože jsou také jiné aspirace na Podkarpatskou Rus. Samozřejmě nejsme s to, vytvoří-li jiné státy fait accompli, vést kvůli tomu válku s Polskem, vytvoříte-li ho vy, stojíme za vámi.

Už jsem vám dal v září dobrou radu, která nebyla následována. Dávám ji opět. Omezte se na Podkarpatskou Rus a nenapadněte Slovensko. Slovenská otázka přijde na přetřes později. Okamžik k okupaci Podkarpatské Rusi je příznivý. V Jugoslávii se vyměnil kabinet, ten je plně zaměstnán chorvatským problémem. A Carolovo postavení v Rumunsku je také obtížné…“

Ačkoliv myšlenka okamžitého napadení Podkarpatské Rusi znamenala pro maďarskou armádu především z časových důvodů značný organizační a logistický problém, horthyovská vláda si Hitlerova slova vzala okamžitě za své, přestože 14. března 1939 měla být v Budapešti ukončena dosavadní československo-maďarská jednání o konečném rozhraničení mezi vídeňskou arbitráží okleštěnou Podkarpatskou Rusí a Maďarskem. Od poledne onoho dne měly dokonce dojednané změny hranic vstoupit v platnost.

Místo toho však maďarská vláda odeslala pražské vládě nótu, ve které požadovala vyklizení Podkarpatské Rusi do 24 hodin! Mimo to v tomto nesmlouvavém ultimátu Budapešť požadovala okamžité propuštění všech teroristů, zajatých čs. orgány na Podkarpatské Rusi, okamžité skončení "perzekuce" Maďarů a povolení vytvořit maďarské ochranné jednotky z tamního obyvatelstva a jejich vyzbrojení!

Budapešť však v případě svých ultimativních požadavků nehodlala vůbec čekat na stanovisko pražské vlády, protože již v časných ranních hodinách 14. března vyslala z Mukačeva své jednotky k útoku na demarkační čáru.

Ještě téhož dne se odtrhne od Česko-Slovenska Slovensko a Svátkovy pěší pluky 36 a 45 (na polovičních mírových stavech!) se spolu s pohraničními jednotkami Stráže obrany státu dostanou doslova do postavení „armády na konci světa“. Přesto se nedají zlomit a pokračují v boji i druhý den, kdy se dozvědí, že do Prahy vtrhla německá armáda. I tehdy odmítnou maďarské výzvy k poklidnému odzbrojení a přesunu přes Maďarsko do Němci okupované vlasti. Pouze dosavadní houževnatou obranu změní v organizovaný ústup bojem na Slovensko a do Rumunska.

Až v prvních hodinách 18. března 1939 ustoupí z Podkarpatské Rusi poslední rota regulérní československé armády na Slovensko. Svůj boj o čest vojáci generála Svátka, kterého nacisté popraví 1. října 1941 za účast v odboji, každopádně vyhráli. I když krvavá cesta k osvobození jejich vlasti bude ještě hodně dlouhá...

Jindřich Marek