Dvacet tři podivných let pobytu sovětských vojáků v Československu

Poslední červnový den byla na nádvoří Armádního muzea Žižkov otevřena výstava připomínající 25 let od chvíle, kdy Československo opustil poslední voják sovětské armády, která sem přišla v srpnu 1968. Přinášíme vám text jednotlivých panelů výstavy, jejichž autorem je historik VHÚ Prokop Tomek. Je v nich přehledným způsobem zachyceno v mnoha směrech podivné a neblahé působení nezvaných sovětských vojáků na našem území.

Od srpna 1968 do června 1991 byla proti vůli občanů v Československu „dočasně“ rozmístěna okupační armáda – Střední skupina sovětských vojsk. Tato vojenská síla mnoha způsoby ovlivňovala život našich občanů, současně ale žila uzavřeným životem v posádkových prostorách. Dne 25. června 1991 na letišti Praha-Kbely však opustil poslední sovětský voják území Československa. Odsun sovětských vojsk tehdy sledovala celá společnost s radostí a zadostiučiněním. Byl to důkaz definitivního osvobození země od totalitní moci.

Rok 1968 a snahy o odsun okupačních vojsk

Rozhodnutí vedení SSSR a dalších čtyř vlád Varšavské smlouvy přivedlo do Československa 21. srpna 1968 asi 300–500 tisíc vojáků. S odkazem na československo-sovětská jednání v Moskvě 23.−26. srpna 1968 se československá strana snažila dosáhnout co nejrychlejšího odjezdu všech těchto vojsk. Počátkem září se začala pomalu přemisťovat vojska z měst a vesnic do volného terénu. V průběhu října sovětská strana začala hovořit o „přezimování“ asi tří sovětských divizí podél hranic se Spolkovou republikou Německo. Československá strana doufala, že během roku 1969 sovětské jednotky v souvislosti s „normalizací“ poměrů odjedou.

Generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv ale například 27. února 1969 v Moskvě při přijetí československé vojenské delegace řekl: „Vy se stále zabýváte problémem, zda sovětská vojska umístěná na vašem území vyvést, či ne. Zde není hlavní problém. Bude-li jednota socialistického tábora, nebudou moci imperialisté své záměry uskutečnit. Nebudeme-li tomuto problému věnovat pozornost, může se stát, že čím více se budeme vzdalovat od druhé světové války, tím více se přiblížíme ke třetí.“

V říjnu 1968 začaly z čs. území odjíždět maďarské, polské, bulharské a symbolicky i východoněmecké jednotky a od 4. listopadu 1968 zůstaly jen ty nejpočetnější, sovětské. A následující rok se již přestalo o jejich odjezdu hovořit.

Smlouvu mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky podepsali v Praze 16. října 1968 předseda vlády ČSSR Oldřich Černík a předseda rady ministrů SSSR Andrej Kosygin. O dva dny později smlouvu přijalo Národní shromáždění po nedlouhé rozpravě, a to 228 hlasy proti čtyřem. Hlasování se zdrželo deset poslanců.

Postupnými kroky se tak podařilo sovětskému vedení dosáhnout toho, že bez jakéhokoliv vlivu čs. strany mohlo v Československu zřídit natrvalo vojenské základny se 75 000 vojáky, pozemní technikou i letectvem.

Život vedle sovětských vojáků

Rozmístěním sovětských vojsk v Československu vznikly zvláštní prostory posádek, které se staly de facto cizím územím. Přesné počty sovětských vojáků i techniky na území Československa jsou známy až z posledního období. Československé komunistické a státní vedení ani představitelé Československé lidové armády nedostávali během dvaceti let žádné údaje o počtech sovětských vojsk ani o jejich činnosti.

Střední skupina sovětských vojsk se usídlila ve vojenských objektech sloužících do té doby ČSLA. Původně měli sovětští vojáci pobývat v sedmi tzv. divizních rajonech. Nakonec bylo dohodnuto pět oblastí: na sever od Prahy, severovýchodně od Pardubic, severozápadně od Ostravy, Olomouc s okolím a střední Slovensko. Sovětské letectvo užívalo letiště Hradčany u Ralska, Boží Dar u Milovic, Olomouc-Neředín a Zvolen. Vojska se rozptýlila do celkem 64 lokalit na území všech krajů republiky. Nejvíce vojáků bylo ve Středočeském, Severočeském, Východočeském a Severomoravském kraji.

Sovětská vojska žila uzavřeným způsobem. Mužstvo nemělo možnost volného pohybu mimo posádky. Organizovaly se ale pracovní brigády a „družební setkání“ občanů se sovětskými vojáky. K neoficiálnímu setkávání docházelo často v restauracích s důstojníky anebo při nelegálním obchodování s vojenským majetkem.

Politická a státní moc důsledně tajila před veřejností porušování zákonů sovětskými vojáky. V prvních měsících po 21. srpnu 1968 bylo nejběžnějším nezákonným jednáním sovětských vojáků neoprávněné použití střelných zbraní. Od roku 1969 k zastřelením na veřejnosti již dochází výjimečně. Docházelo i k vraždám spáchaným vojenskými zběhy. Počátkem roku 1969 se často vyskytovaly případy svévolného zadržování a násilí na občanech. Zato rvačky a případy fyzického napadení, zejména pod vlivem alkoholu, byly trvale běžným jevem zejména v okolí posádek. Také krádeží soukromého majetku, vykrádání chat a obchodů bylo poměrně hodně. Největší počet protiprávního jednání ale představovaly autonehody.

Souhlas, nebo odpor?

Přání odstěhovat z území Československa sovětská vojska sdílela naprostá většina občanů. Šlo jednak o věc národní cti. Ale i celková zkušenosti občanů s okupačními vojsky byla tragická. Vyjadřovat svůj odpor veřejně se však odvážili jen nemnozí.

Na otázku setrvání sovětských vojsk v Československu poukazovala opakovaně Charta 77. Prohlášení v srpnu 1978 u příležitosti desátého výročí okupace autoři formulovali ještě velmi mírně, jako iniciativu na přehodnocení sovětské vojenské přítomnosti. Zato k dvacátému výročí srpnových událostí připravila Charta 77 zásadní „Prohlášení k 20. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Slovo k 20. výročí srpna 1988“. V něm autoři napsali, že okupace byla skutečnou národní katastrofou, jejíž důsledky jsou pociťovány i dvacet let poté. V Československu panuje i díky okupaci vláda totalitní byrokracie, opřená o všemoc policie. Okupace se stala pro brežněvovské vedení zkouškou, kam až může zajít ve své hegemonistické politice. Byla to předehra války v Afghánistánu, potlačení polské Solidarity a symbol politiky hrozeb. Prohlášení Charty 77 se obracelo na veřejnost: „Vyzýváme spoluobčany, aby setřásli břímě strachu a svobodně vyjádřili své mínění“.

Proti přítomnosti sovětských vojsk protestovaly dlouhá léta exilové organizace. Protestní články vycházely v exilových časopisech České slovo v Mnichově nebo v římských Listech. Násilné obsazení Československa rezonovalo dlouhá léta i ve světové veřejnosti.

U příležitosti dvacátého výročí sovětské okupace se 21. srpna 1988 shromáždilo na Václavském náměstí několik tisíc demonstrantů, požadujících zejména odchod sovětských vojsk z Československa. Demonstrace se stala mezníkem. Bylo to první z řady skutečně velkých veřejných občanských vystoupení, směřující již k zásadní změně politického systému v Československu v listopadu 1989. Otázka sovětské vojenské přítomnosti v Československu se na konci osmdesátých let stala tím silným politickým tématem, které dokázalo přivést občany do ulic. Bezpráví nezmizelo a jeho důsledky se postavily nakonec proti jeho původcům.

První omezené stahování vojsk

V důsledku zhoršení mezinárodněpolitické situace v Evropě se sovětské vedení rozhodlo na podzim 1983 rozmístit v ČSSR a NDR svá mobilní odpalovací zařízení střel středního doletu OTR-22 Temp-S, známých na Západě jako SS-12 Scaleboard. Vláda ČSSR formálně souhlasila a zajistila jednohlasný souhlas veřejnosti. Ve skutečnosti společnost zachvátila panika i strach z možného válečného konfliktu. Do Hranic na Moravě dorazily o Vánocích roku 1983 ze Sovětského svazu transporty s 24 mobilními odpalovacími zařízeními 122. raketové brigády. Paradoxně se tato brigáda ale stala i první sovětskou jednotkou staženou z československého území. Dne 8. prosince 1987 podepsali představitelé SSSR a USA Michail Gorbačov a Ronald Reagan smlouvu o úplné likvidaci raket středního doletu. Odvoz odpalovacích zařízení 122. raketové brigády do SSSR začal 25. února 1988.

Evropský odzbrojovací proces se ale týkal i konvenčních zbraní, v nichž měla Varšavská smlouva tradičně převahu. Michail Gorbačov oznámil 7. prosince 1988 jednostrannou iniciativu snížení stavu sovětských jednotek v Evropě. Do konce roku 1990 se měla vrátit do SSSR desetina vojáků (50 tisíc), šest tankových divizí s pěti tisíci tanky (téměř polovina stávajících) a 230 bojových letounů (asi pětina z rozmístěných). Podstatně se snížil ofenzivní potenciál Varšavské smlouvy.

V dubnu 1989 odjel z posádky Oremov Laz ve výcvikovém prostoru Lešť na Slovensku do Sovětského svazu vzdušný výsadkový prapor. V květnu pak samostatný automobilní prapor, v červnu samostatný ženijní prapor z Olomouce a později ještě samostatný prapor chemické ochrany. Celkem se tak stav SSkSV snížil o 1 500 vojáků, 192 tanků a 20 bojových letadel. Na závěr této ohlášené etapy stahování měla v roce 1990 odjet z Československa ještě celá sovětská 31. tanková divize z Bruntálu.

Stažení v sobě ale skrývalo nebezpečí, že se otázka sovětských vojsk v Československu stane součástí rozhovorů o bezpečnostním systému v Evropě. Tak by se mohl setřít původní protiprávní charakter sovětské okupace v srpnu 1968 a sovětská strana by mohla podmiňovat stažení svých sil ústupky druhé strany.

Počátky skutečného odsunu

Reálnou možnost odsunu všech sovětských vojsk z Československa přinesl až listopad 1989. „Vstup“ svých vojsk politické reprezentace zemí Varšavské smlouvy 4. prosince 1989 označily za porušení platných norem mezinárodního práva. Již 6. prosince 1989 zahájila na Ministerstvu zahraničních věcí ČSSR podle zadání předsedy vlády Ladislava Adamce práci expertní skupina pro přípravu nové smlouvy o podmínkách pobytu sovětských vojsk, nikoliv o jeho co nejrychlejším ukončení.

Naproti tomu Občanské fórum požadovalo nastolit ve vztahu k SSSR otázku sovětských vojsk v Československu jako zásadní a uskutečnit odsun v co nejkratší době. Desátého prosince 1989 byla jmenována vláda Mariána Čalfy a nic nestálo v cestě úsilí o řešení v souladu s vůlí občanů. V Praze se ve dnech 15.−17. ledna 1990 konalo první kolo československo-sovětských jednání. Přes snahu ponechat ještě nějaký čas vojska v zahraničí a jednat jen o právním režimu pobytu přistoupila nakonec sovětská strana na stažení do konce roku 1991.

Druhé kolo jednání proběhlo 7. února 1990 v Moskvě. Zúčastnili se jej představitelé Čs. armády i diplomacie. Sovětská strana odmítala připustit nelegálnost smlouvy z října 1968, a tedy i celého rozmístění vojsk. Její ochota vojska odvolat se opírala o prohlášení sovětské vlády ze 4. prosince 1989. Termín dokončení stažení byl nakonec stanoven do konce června 1991.

Místopředseda vlády a ministr zahraničí Jiří Dienstbier pak podepsal spolu s ministrem zahraničních věcí SSSR Eduardem Ševarnadzem 26. února 1990 v Moskvě Dohodu mezi vládami ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR.

Průběh odjezdu

Vláda ČSSR jmenovala 22. února 1990 zmocněnce vlády pro záležitosti odchodu sovětských vojsk z území ČSSR genmjr. Ing. Rudolfa Ducháčka. Vláda uložila také ministru národní obrany vytvořit Správu pro zabezpečení odchodu sovětských vojsk, podřízenou zmocněnci. Technická stránka odchodu sovětských vojsk se tak stala zejména vojenskou otázkou. Správa se podílela na plánování, zabezpečování a řízení transportů sovětských vojsk, řešila vzniklé škody a pohledávky, podílela se na činnosti ekologické a ekonomické komise zmocněnce vlády a spolupracovala i s Parlamentem.

Do dění se zapojilo vlastní iniciativou i Federální shromáždění, které přestalo být jen formální institucí. Dne 28. března 1990 byla na 26. společné schůzi sněmoven Federálního shromáždění ustavena parlamentní komise ke kontrole plnění závazků vyplývajících z čerstvě podepsané čs.-sovětské dohody o odchodu sovětských vojsk. Předsedou komise byl zvolen JUDr. Josef Macek. Ve volbách v červnu 1990 nově zvolené Federální shromáždění rozhodlo na 6. společné schůzi 20. září 1990 o vytvoření nové komise pro dohled na odsun sovětských vojsk z Československa. Kromě kontroly měla komise také iniciovat řešení otázek majetkoprávních, humanitárních, ekologických a historických, spojených s odsunem, a měla také pro zlepšení průběhu odsunu navázat kontakt s poslanci Nejvyššího sovětu SSSR.

Je zajímavé, že členkou obou parlamentních komisí byla zvolena i poslankyně ing. Božena Fuková. Dne 18. října 1968 byla jednou z pouhých čtyř poslanců a poslankyň Národního shromáždění, kteří hlasovali proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk. Parlamentní komise se staly především mediální tváří odsunu. Rozhodující pravomoci neměly. Ovšem díky pozornosti, kterou si vydobyly, dokázaly iniciovat některá důležitá opatření, vedoucí například k odškodnění obětí okupace.

Co s majetkem?

Na území Československa byla Sovětská armáda dislokována nakonec v 67 posádkách v Čechách a v 16 na Slovensku. Účetní hodnota nemovitého majetku užívaného Sovětskou armádou dosahovala v roce 1990 hodnoty 6,4 mld. Kčs. Rozhodující část nemovitostí v hodnotě asi 4,8 mld. korun postavila v letech 1971−1989 pro SSkSV československá strana. Tento majetek užívala Sovětská armáda za stanovený paušál 25 milionů Kčs ročně. Ovšem výše paušální úhrady, vnucená československému státu, byla „sjednána“ podle původní hodnoty majetku v roce 1968, která činila jen 1,6 mld. Kčs.

Sovětští důstojníci, občanští zaměstnanci a jejich rodiny užívali na území Československa celkem 19 696 bytů. Z nich jim předala nebo pro ně postavila 11 872 bytů československá strana. Reálný stav nemovitostí byl ale tragický. Po více než dvaceti letech chyběla i příslušná dokumentace majetku kdysi zapůjčeného sovětské straně.

Předávání majetku probíhalo v letech 1990−1991 narychlo, ve zmatku, bez přesných a jednotných směrnic. Proto se v mnoha případech nepřesně evidovaly a dokumentovaly škody zejména na zemědělské a lesní půdě způsobené provozem techniky a nepovoleným ukládáním odpadů. Čs. strana musela například během tří dnů bez předepsaného způsobu převzít asi 800 objektů! Navíc některé z nich dalších devět dnů po „převzetí” dále využívala Sovětská armáda. Nepodařilo se tak často dokumentovat škody a zvýšilo se riziko rozkrádání vyklizeného majetku. Nehlídané objekty opuštěné Sovětskou armádou a nepřevzaté Československou armádou se staly cílem drancování a devastace. Velký problém představovalo i další využití náhle uvolněných objektů. Nadbytečný majetek předávalo Ministerstvo obrany obcím, někdy i bez jejich vědomí, nebo dokonce proti jejich vůli. Obce neměly prostředky nejen na využití, ale ani na údržbu rozlehlých areálů.

Stát ani obce v tehdejší nevyzrálé situaci nebyly schopny se o velké množství majetku adekvátně postarat. Situaci by snad vyřešila privatizace, pro kterou ale tehdy neexistovaly ještě legislativní ani faktické podmínky.

Závěr odsunu

Zmocněnec vlády ČSFR s vojenskou Správou pro zabezpečení odchodu všestranně zorganizovali odsun celkem 73 500 sovětských vojáků a 56 832 rodinných příslušníků. Dále bylo nutné zajistit odvoz 34 790 kusů bojové techniky, zásob zbraní a dalšího vojenského materiálu. Použilo se k tomu 825 zvláštních ucelených vlaků o 20 265 železničních vozech. Dalších 11 088 vozů bylo přepraveno v dílčích transportech pravidelnými nákladními vlaky. Poslední vlak z Milovic do SSSR odjel 20. června 1991. Po silnicích se přesunulo 27 kolon o 1709 vozidlech. Leteckých transportů bylo patnáct.

Odsun sovětských vojsk probíhal za velké pozornosti médií i celé společnosti. V nové demokracii se stal jedním ze symbolů svobody.

V průběhu odsunu sovětských vojsk došlo ještě k několika posledním tragickým událostem. V posádce Krupka-Bohosudov vypukl 9. ledna 1991 během přípravy na nakládání v jednom z tanků požár a poté explodovala v něm uložená munice. Při výbuchu zahynulo sedmnáct sovětských vojáků. A 20. května 1991 zahynuli čtyři sovětští vojáci při havárii vrtulníku nedaleko Prievidzy. Kolik sovětských vojáků zahynulo v Československu během 34 let okupace při různých nehodách, to se ale asi nikdy nedozvíme.

Dne 16. listopadu 1990 na liberecké ulici zemřel chodec Josef Vajdák, kterého srazilo sovětské nákladní auto. Stal se tak poslední obětí ze 402 československých občanů, kteří zahynuli v souvislosti se sovětskou okupací od 21. srpna 1968 do června 1991.

Protokol o ukončení odchodu podepsali zmocněnci vlád ČSFR a SSSR gen. Rudolf Ducháček a gen. Eduard Vorobjov 25. června 1991 v Praze. Velitel nyní bývalé Střední skupiny sovětských vojsk generálporučík Eduard Vorobjov, který se v roce 1968 jako mladý důstojník dokonce okupace přímo zúčastnil, byl i posledním sovětským vojákem, který z letiště Praha-Kbely opustil 27. června 1991 Československo. V neděli 30. června 1991 se na oslavu odchodu sovětských vojsk rozezněly po celém Československu sirény a zvony.

Prokop Tomek