BERÁNEK, Jan. Svárovská stávka 1870

Vojsko bylo v historii často používáno i v asistenční roli pro udržení veřejného pořádku. Tuto jeho úlohu jsme si již připomínali knihou zabývající se selským povstáním roku 1775 (PETRÁŇ, Josef. Rebelie). Podobné výročí si připomeneme i dnes – před 150 lety došlo k nasazení několika setnin královéhradeckého pěšího pluku č. 18 k potlačení Svárovské stávky (Svárov je dnes součástí města Velké Hamry v Libereckém kraji).

Na úvod je nutno podotknout, že sociální situace dělnictva nebyla v 60. letech 19. století příliš růžová nikde na světě a nejinak tomu bylo i v Rakousko-Uhersku. Průmyslová revoluce s sebou přinesla mnohá pro a proti, jimiž se zabývá velké množství odborné literatury, a proto se tomuto tématu zde věnovat nebudeme. Poznamenejme pouze tolik, že rozvoj podnikání v severních Čechách je z velké části spojen se jménem rodiny Liebiegů. Tito soukeníci se během 1. poloviny 19. století vypracovali na velkopodnikatele a majitele mnoha primárně textilních továren a mnoha panství. Díky jejich obchodnímu umu a rozvoji podnikání došlo na Liberecku nejen k rozsáhlé výstavbě průmyslových staveb, ale také k vytvoření velkého množství pracovních míst. A přestože podmínky, za nichž dělníci tehdy pracovali, byly z dnešního pohledu bídné, je nutné konstatovat, že se nijak nevymykaly tehdejšímu standardu. Naopak lze říct, že Liebiegové patřili mezi první podnikatele, kteří pro své zaměstnance stavěli bytové domy. Johann Liebieg byl za zásluhy o rozvoj rakouského průmyslu nobilitován a dekorován Řádem železné koruny.

Počátkem roku 1870 zasáhly sociální nepokoje velkou část Libereckého kraje, v samotném Svárově situace kulminovala poté, co obchodní ředitel tamní továrny Václav Palme oznámil zaměstnancům, že z důvodu špatné obchodní situace podniku je nucen snížit mzdy o 10%. Proti tomu se zvedla vlna protestů a od ledna do března došlo k několika menším stávkám a k jednání mezi vedením a dělníky. Po výplatě 30. března 1870 ve svárovské továrně se ke stávce přidalo všech 1200 dělníků a jejich shromáždění před budovou již bylo nad síly místních přibližně 40 četníků. Proto bylo žádáno do Josefova o asistenční oddíl dvou setnin královéhradeckého pěšího pluku č. 18, jehož asi 180 vojáků do Svárova dorazilo ve 2 hodiny ráno 31. března. Ke stávkujícím se toho dne připojili dělníci i z okolních obcí, a tak měl dav před továrnou dosáhnout počtu kolem 2000 lidí. Již dopoledne došlo k prvním střetům mezi dělníky a vojáky a četníky, přičemž okresní hejtman, účastnící se jednání mezi vedením továrny a dělníky, žádal o vyslání další vojenské asistence v síle 4 setnin. Do odpoledne se nepokoje rozšířily i do Tanvaldu, kde došlo ke srážkám dělnictva s vojskem, a dav ve Svárově se rozrostl na 3-4 tisíce lidí. K dohodě nakonec nedošlo a velitel asistenčního oddílu setník Wolter dostal rozkaz shromážděné rozehnat.

Vojáci a četníci se tohoto nezáviděníhodného úkolu chopili s nasazenými bajonety, přičemž došlo ke střetu s dělníky, kteří na ně házeli kamení. Dosud není jasné, zda ke střelbě došlo na rozkaz nebo spontánně, v každém případě muselo jít o velmi nepřehlednou a vyhrocenou situaci, v níž se četníci a vojáci, čelící více než desetinásobné přesile rozvášněného davu, cítili ohroženi na životech. Setník Wolter ve svém hlášení uvedl, že první vystřelil jeden četník, který svým příkladem strhl několik vojáků. On sám poté velel zastavit palbu. Padlo prý 15-20 výstřelů, které si vyžádaly několik obětí. Již předtím byl jeden z dělníků usmrcen četnickým bajonetem (lze si snadno představit, že při postupu s bodáky proti davu zadní řady dělníků prostě přední řady tlačily proti ostřím), po střelbě zůstal další z dělníků na místě mrtev a další 4, včetně jedné dívky, zemřeli na následky zranění. O nekoordinovanosti palby svědčí i poslední, sedmá oběť palby, jíž byl desetiletý židovský chlapec, který byl zasažen zbloudilou střelou v domě svých rodičů. Po střelbě se dělnický dav z větší části rozprchl. Počty raněných nejsou jasné, většinou se uvádí 19 těžce a nezjištěné množství lehce raněných.

Následující den do Svárova dorazila posila celého praporu pěšího pluku č. 18 a v dalších dnech již k dalšímu krveprolití nedošlo. Továrna byla znovu otevřena 11. dubna. Mezitím, 7. dubna 1870, přijal rakouský parlament pod tlakem předchozí řady stávek, mezi něž patřila i stávka svárovská, „koaliční zákon“. Ten umožňoval zaměstnancům podniků sdružovat se za účelem získání hospodářských výhod a za tímtéž účelem také přerušit práci – stávky se tak staly legálním prostředkem jednání zaměstnanců se zaměstnavateli a tento den je považován za zrod legálního odborového hnutí v Rakousko-Uhersku.

Prezentovaná publikace formátu A5 v měkkých deskách představuje poměrně typickou produkci 50. let. Od knihy zaměřené na sociální problematiku dělnictva druhé poloviny 19. století vydané roku 1951 pochopitelně nelze očekávat nestranné informace. Polarizace je naprosto jasně daná, pisatel sympatizuje s vykořisťovaným dělnictvem, jeho antipatie směřují jak k buržoasním vykořisťovatelům, tak k represivnímu státnímu aparátu. Pokud pomineme tuto polarizaci, kniha pracuje s množstvím faktů podložených prameny, které cituje. Místy je až s podivem, jak autor po odcitování řady úředních údajů, které při vší kritičnosti popisují události poměrně shodně, věnuje pozornost ojedinělé vzpomínce, která je sice v rozporu s úřední verzí, ale o to více se hodí k ilustraci toho „správného“ světonázoru.

Prezentovaná publikace může i dnes zaujmout čtenáře jednak poměrně nepříliš známou problematikou samotné svárovské stávky, jednak i jako dokument doby, který vykládá historii účelově a jednostranně. Na druhou stranu citováním pramenů dává čtenáři prostor i k vlastní interpretaci a skýtá možnost zhodnotit důvěryhodnost prezentovaných faktů.

Citace:

BERÁNEK, Jan. Svárovská stávka 1870. Praha: Rovnost, 1951. 85 s.