Vývoj náboje střední balistické výkonnosti zahájily německé firmy již na počátku třicátých let a výsledkem dlouhých experimentů byl náboj 7,92 mm Polte (7,92 x 33 mm), jehož vývoj dokončila firma Polte na sklonku roku 1939. V rámci vývoje vznikaly rovněž experimentální prototypy automatických pušek, vyvinuté Heinrichem Vollmerem (1885–1961), ale také firmou Carl Walther. Teprve v květnu 1938 stanovil hlavní výzbrojní úřad přesnější kritéria na vývoj tzv. zesíleného samopalu (verstärkte Maschinenpistole) a zadal vývoj firmě C. G. Haenel v Suhlu, jež v té době zaměstnávala konstruktéra Hugo Schmeissera (1884–1953), pozdějšího duchovního otce německých útočných pušek MKb 42 (H) a MP 43.
Na základě požadavků (délka hlavně 400 mm, možnost střelby v obou režimech, kadence do 500 ran/min., hmotnost do 4 kg, účinek střelby do 800 m) vyvinula firma Haenel prototyp pro náboj 7,92 x 33 mm firmy Polte. Nová zbraň dostala označení MP 42S, později byla přeznačena na sMP 42 (schweres Maschinenpistole 42).
Na jaře roku 1942 předložila ke zkouškám svůj prototyp také firma Carl Walther. Zatímco zbraň Hugo Schmeissera měla uzamčení závěru řešeno sklopným závorníkem a střílela z otevřeného závěru, stejně jako většina samopalů, exemplář firmy Walther měl závěr uzamčený otočným závorníkem a kladívkový bicí mechanismus. Výhodou řešení byl především pohyb malých hmot před výstřelem, a tedy předpoklad vyšší přesnosti zbraně. Zvláštnost konstrukce představoval také systém odběru plynů z hlavně na pohyblivý píst, navlečený volně na hlavni. Ocelové předpažbí tak tvořilo plynovou trubici a impulz prachových plynů přenášel píst na ocelový lisovaný nosič závorníku.
Koncem března, kdy zkušební oddělení pěchotních zbraní (Wa Prüf 2) zkoušelo na střelnici v Kummersdorfu jediný vyrobený exemplář firmy Walther, dostala pěchotní škola v Döberitz ke střeleckým zkouškám prvních padesát kusů útočných pušek od firmy Haenel. Vzhledem k tomu, že prototyp Walther vykazoval při zkouškách vyšší přesnost při střelbě do vzdálenosti 600 m, dostala zbraň doporučení k dalšímu vývoji a firma následně získala objednávku na 200 kusů pro porovnávací zkoušky. Pro odlišení obou typů zbraní přidělil výzbrojní úřad puškám firmy Haenel označení Maschinen Karabiner MKb 42 (H), zatímco pušky Walther měly doplňkové označení písmenem W v závorce. Na přelomu listopadu a prosince 1942 proběhly v Döberitz komparativní zkoušky, jež na jedné straně potvrdily vyšší přesnost pušek MKb 42 (W), avšak ukázaly zhoršenou funkci při znečištění. Plynový systém také nevyhověl, jelikož po vystřelení 50–100 ran začalo docházet k zadírání pístu. Na základě výsledků zkoušek upřednostnil výzbrojní úřad pušku firmy Haenel.
Osudy oněch 200 vyrobených kusů MKb 42 (W) zůstávají nejasné; jisté však je, že menší část zůstala v továrně až do jejího obsazení 11. obrněnou divizí 3. americké armády 3. dubna 1945, jak dokládají dochované fotografie. Ve státních a soukromých sbírkách se dnes nachází minimálně 21 kusů z celé vyrobené partie. Jejich sběratelská cena tomu také odpovídá.
Exemplář s výrobním číslem 0023 získalo muzeum v roce 1950 převodem z VÚ 7478 Praha.
Ráž: 7,92 x 33 mm
Celková délka: 944 mm
Délka hlavně: 405 mm
Délka záměrné: 341 mm
Kapacita zásobníku: 30 nábojů
Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4950 g
Teoretická kadence: 450–500 ran/min.