Na jaře 1976 zadalo MNO Výzkumnému a vývojovému ústavu Závodů všeobecného strojírenství (VVÚ ZVS) v Brně požadavek na zpracování studie na uplatnění zavedeného náboje vz. 43 (7,62 x 39 mm) pro konstrukci samopalové pistole, určené pro velitele bojových útvarů a specialisty (obsluhy děl, velitele tanků a výsadkáře apod.). V poměrně krátké lhůtě od konce března do 31. května vznikla studie, zhodnocující reálné možnosti využití poměrně výkonného náboje pro konstrukci krátké, lehké automatické zbraně. Výchozí požadavek nepočítal s konstrukcí speciálního střeliva, což by znamenalo výrobní a ekonomickou zátěž v případě zavedení zbraní do výzbroje. Předběžné takticko technické podmínky stanovily maximální délku zbraně bez ramenní opěrky na 270 mm, hmotnost s ramenní opěrkou bez zásobníku maximálně 1,6 kg, kapacitu zásobníku 20–30 nábojů, účinnou dálku střelby 200 s jádrem rozptylu 20 cm při střelbě jednotlivými ranami a 75 cm při střelbě dávkami.
Úloha hlavního řešitele úkolu připadla Jiřímu Čermákovi (15. 2. 1926 – 9. 9. 2006), konstruktérovi v čs. armádě zavedeného a více než padesát let používaného samopalu (útočné pušky) vz. 58 a řady dalších čs. zbraní. Vzhledem k rozměru náboje, omezení délky hlavně vnějšími zadanými rozměry bylo nutné řešit zbraň, zejména její závěrový mechanismus, zcela jiným způsobem. Aby mohl maximálně zkrátit délku pouzdra závěru, zvolil Jiří Čermák netradiční řešení transportu nábojů ze zásobníku. Horní náboj nebyl vysouván směrem vpřed, nýbrž docházelo k jeho vytahování vzad pomocí pružných ramen vytahovače při natahování závěru. Vysunutý náboj se dostal veden postranními vodítky před ústí nábojové komory a vzhůru jej zdvihla radiální plocha napnutého kladívka. Teprve poté, při pohybu závěru směrem vpřed, došlo k jeho zachycení čelem závorníku a transportu do nábojové komory. Klínový závorník poměrně malých rozměrů (s celkovou délkou menší než délka náboje) se v poslední fázi pohybu závěru uzamkl opřením do čtyř uzamykacích ploch. Funkce zbraně byla vzhledem k výkonu náboje založena na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů na píst. Kladívkový bicí mechanismus umožňoval střelbu se závěrem v přední, uzamčené poloze, což zajišťovalo předpoklad vyšší přesnosti střelby. Vzhledem ke krátké hlavni a tím i vysokému úsťovému tlaku a výšlehu bylo nutné opatřit ústí účinným tlumičem plamene, jenž by eliminoval oslnění střelce přii střelbě za ztížených světelných podmínek.
Zbraň dostala označení Sa 80 KRÁSA (KRÁtký SAmopal) a první funkční vzorek byl v VVÚ ZVS vyroben na podzim 1980. V následujících dvou letech práce na zbrani pokračovaly v rámci souboru výzkumných úkolů pod souhrnným označením SRÁZ, vznikl druhý prototyp s číslem 6955 a označením Sa 81. Snaha vyřešit zbraň v novém sovětském, ale našim konstruktérům tehdy nedostupném, náboji 5,45 x 39 mm, dovedla vývojovou skupinu pod vedením Jiřího Čermáka k prototypu s označením Sa 83. Koncem roku 1983 byly však práce na vývoji zastaveny z důvodu upřednostnění řešení souboru ručních zbraní LADA. Konstrukční řešení KRÁSY nezapadalo do budoucí koncepce palety zbraňového stavebnicového systému, proto bylo opuštěno.
Exemplář samopalu Sa 81 získal Vojenský historický ústav v roce 1994 převodem z Prototypy, a. s. Brno.
Ráž: 7,62 x 39 mm
Celková délka se sklopenou ramenní opěrkou: 315 mm
Celková délka s vyklopenou ramenní opěrkou: 562 mm
Výška: 189 mm
Šířka: 60 mm
Délka záměrné: 148
Délka hlavně s tlumičem plamene: 190 mm
Délka hlavně: 138 mm
Hmotnost zbraně bez zásobníku: 2100 g
Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 2260 g
Kapacita zásobníku: 20 nábojů
Teoretická kadence: 975 ran/min.