Generál Radola Gajda, muž spojený s českými fašisty

Před šedesáti osmi lety zemřel jeden z nejkontroverznějších mužů našich vojenských dějin, generál Radola Gajda. Na jednu stranu byl uznávaný jako schopný velící důstojník legií, na stranu druhou ovšem vešel do historie jako nevypočitatelný vůdce meziválečných československých fašistů.

Narodil se 14. února 1892 v Kotoru jako Rudolf Geidl, coby nejstarší dítě do početné rodiny délesloužícího poddůstojníka rakouské armády Jana Geidla. Rudolf nastoupil po základní škole na gymnázium v Kyjově, ovšem jeho studia jsou zahalena nejasnostmi, ostatně jako mnoho pozdějších okamžiků v Gajdově životě.

Jeho kritici tvrdili, že se pak vyučil drogistou, on trval na tom, že vystudoval vyšší gymnázium v Kotoru, maturitu měl složit až roku 1921 ve švýcarském Lausanne a následně získat titul zemědělského inženýra v Paříži, za současného studia na francouzské vysoké válečné škole. Na vojnu nastoupil jako jednoroční dobrovolník 1. října 1910 a sloužil pravděpodobně do října roku 1911.

Geidl žil až do vypuknutí války ve Skadaru, pak nastoupil k 86. slovinskému batalionu, potom jej u praporu domobrany povýšili na praporčíka. V září 1915 přešel k Černohorcům a přihlásil se do jejich armády. Začal používat pseudonymu Radola Gajda, před rakouským zajetím se skryl se u ruské zdravotnické mise a dostal se do Ruska, kde jej po službě u srbských dobrovolníků 30. ledna 1917 zařadili k 2. čs. střeleckému pluku v hodnosti štábního kapitána.

Na frontě prokázal jednoznačné velitelské schopnosti, díky nimž začal velet 2. pluku. Radola Gajda vedl boje na transsibiřské magistrále, 11. července 1918 jeho vojska dobyla Irkutsk a otevřela cestu k Bajkalu. Rychle postupoval i na hodnostním žebříčku, v pouhých šestadvaceti letech již byl generálmajorem a jeho vojáci po řadě drtivých vítězství ovládali hlavní dopravní trasu přes Sibiř.

Po dohodě s admirálem Kolčakem, vedoucím boj proti bolševikům na Dálném východě, převzal velení nad jeho jednotkami a vedl boj na severouralské frontě. Od 1. ledna 1919 po jednání s ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem odešel na dovolenou na neurčito a stal se velitelem admirálovy Sibiřské armády. Na funkci ale 7. července 1919 rezignoval a vrátil se k československému vojsku, během svého působení v ruské armádě dosáhl hodnosti generálporučíka.

Na českou půdu vstoupil po dlouhých letech 11. února 1920. Začal sepisovat paměti, na konci roku 1920 jej pak vyslali do Paříže ke studiu na Vysoké škole válečné. Po ukončení školy jej pověřili velením 11. pěší divize v Košicích, 29. prosince 1922 dostal hodnost generála IV. třídy.

Přes množství sporů s řadou oponentů byl 1. prosince 1924 jmenován zástupcem náčelníka Hlavního štábu a 20. března 1926 byl jmenován do funkce zastupujícího náčelníka Hlavního štábu.

Jeho kariéru ukončilo paradoxně obvinění ze špionáže, které vešlo v povědomost jako takzvaná „Gajdova aféra“ a podezření, že údajně chystal rozpoutání pravicového vojenského převratu, který by vypukl v červenci 1926 v průběhu Všesokolského sletu; nic z toho však nebylo nikdy prokázáno. Přesto aféra skončila 14. srpna 1926 Gajdovou superarbitrací.

Nyní již bývalý generál se ale rozhodl vstoupit na politickou scénu. Již zanedlouho se Radola Gajda stal vůdcem Národní obce fašistické a tuto funkci zastával až do německé okupace. Do čela strany se dostal na jejím sjezdu v Brně, který se odehrál ve dnech 2. a 3. ledna 1927.

S Gajdou jako politikem byla spojována řada afér, dokonce i takzvaný „Kobsinkův puč“ z roku 1933 (o jehož přípravě však Gajda s určitostí nevěděl). Svou fašistickou stranu po vzniku protektorátu rozpustil a vyjma událostí kolem 15. března 1939 se zcela stáhl z veřejného života.

Po osvobození byl zatčen a v rámci retribučního soudnictví roku 1947 postaven před Národní soud. Ten jej potrestal dvěma lety vězením, které v podstatě pokryly dobu vazby. Radola Gajda byl propuštěn na svobodu, ale již 15. dubna 1948 podlehl leukémii. Jeho hrob se nachází na Olšanských hřbitovech.

Ivo Pejčoch