Horký srpen 1915 na Jadranu

Rakousko-Uhersko bojovalo v první světové válce především na pozemní východní frontě, vyvíjelo však i vojenskou činnost na moři, v jižním regionu. Pro rakousko-uherské válečné loďstvo, určené především k obraně jadranského pobřeží, se situace výrazně zkomplikovala 23. května 1915, kdy jeho bývalý „spojenec“ Itálie vyhlásila Rakousko-Uhersku válku jako nový spojenec zemí Dohody.

Rakušané na to sice již druhý den reagovali masivním nájezdem celé floty na italské pobřeží, kde bombardovali především přístavy Ancona a Rimini, ale šlo jen o ojedinělé vystoupení rakouské floty jako celku, protože ta již proti nepřátelské přesile nemohla využít momentu překvapení. Tak se námořní válka na Jadranu změnila na drobné výpady ponorek, torpédovek a minolovek obou válčících stran. V tomto směru byl jedním z nejbojovnějších měsíců tohoto konfliktu srpen 1915.

Na jeho počátku stál úspěch nejaktivnějšího rakouského ponorkového velitele Georga von Trappa, který 5. srpna se svou posádkou ponorky U 5, ve které sloužilo i několik českých námořníků, torpédoval a potopil v poloze 42o 23´17´´ severní šířky a 16o 15´45´´ východní délky italskou ponorku Nereide. Celá její dvacetičlenná posádka zahynula a vrak ponorky byl vyzdvižen na hladinu jugoslávskou firmou Brodospas až v roce 1972. Tím se však štěstí rakousko-uherského loďstva pro tento měsíc víceméně vyčerpalo.

Zánik ponorky U 12

Na prvních ponorkách existovaly hrozné životní podmínky: ve špatně větraných, stísněných a přecpaných prostorách trápily posádky nejen jedovaté výpary a spaliny motorů, problémem byla i rychle se kazící strava. Ale přes to všechno posádky rakouských ponorek, ve kterých sloužila řada českých námořníků především ve funkcích strojmistrů a telegrafistů, zaznamenávaly další úspěchy.

Datum 12. srpna 1915 však mezi ně nepatří. Toho dne najela ponorka U 12 při výpadu do benátské rejdy na italskou minu a potopila se. Celá její sedmnáctičlenná posádka při tom zahynula. V seznamu mrtvých nacházíme i jména českých námořníků – Stanislav Dvořáček, Ladislav Deák, Štěpán Krouček...

Za zmínku stojí i velitel ponorky poručík řadové lodě (Linienschiffleutnant) Egon Lerch, který se narodil v rodině fregatního kapitána a pozdějšího kontradmirála 19. června 1886 v Terstu, ale jeho domovskou obcí podle původu otce byla Praha. Takřka románový hrdina Egon Lerch, mladý dobře vypadající muž, prožil osudovou lásku k císařově vnučce arcivévodkyní Elisabeth Marii, které se říkalo "Sirotek z Hofburgu", protože byla dcerou korunního prince arcivévody Rudolfa, který spáchal v Mayerlingu za dosud zcela nejasných okolností sebevraždu se svou milenkou.

Erzsi, jak byla svým dědečkem přezdívána, prožívala velice nešťastné manželství s princem Otto Windischgrätzem, a když v roce 1913 poznala sedmadvacetiletého Lercha a zamilovala se do něj. Přitažlivý sportovně založený řízný důstojník, kterému nechyběl šarm a kultivovanost, mladou aristokratku plně okouzlil. Za války následovala Elisabeth svoji lásku až na ponorkovou stanici na Brionských ostrovech, kde se ubytovala v blízkém hotelu, aby zde v nejistotě války i rozdílu svých původů oba mladí lidé mohli prožívat prchavé okamžiky vytrucované lásky.

Pouhý „občan“ Lerch, pokud šlo o něj, chtěl propastný společenský rozdíl mezi ním a svou milovanou řešit rytířskou snahou vojáka a svou lásku si doslova vybojovat na válečném poli.

Tehdy se zrodil odvážný „o´byrneovský“ plán na proniknutí jeho ponorky U 12 do benátského přístavu, který v případě výrazného úspěchu spojoval s možností zisku vojenského řádu Marie Terezie a byl spojen s udělením šlechtického titulu.

Lerch svůj plán konzultoval s velitelem námořní letecké základny v Terstu, vynikajícím stíhacím pilotem Linienschiffsleutnantem Gottfriedem von Banfieldem.V červnu 1915 v Pule získala Lerchova U 12 během údržby zesílenou výzbroj v podobě dvou doplňkových torpédometů na palubě, čímž se z ní stal jakýsi podmořský torpédoborec.

Odvážná operace však skončila v srpnu 1915 smrtí Lercha i celé sedmnáctičlenné posádky U 12. Při plavbě do benátské zátoky na ponorku narazil italský dělový člun Brondolo a v podstatě ji vlákal či vmanévroval do minového pole, kde jedna z min v pozici zhruba 42o 12´ sev. šířky a 18o 57´ východní délky nedaleko Punta Sabbioni Lerchův člun potopila.

Vrak ponorky se zničenou zádí byl později objeven a Italové jej vyzvedli ze dna. Člun skončil ve šrotu a tělesné ostatky padlých rakouských námořníků byly pohřbeny do společného hrobu na benátském hřbitově San Michele.

Když dorazila zpráva o zániku U 12, jeho představený velitel ponorkové stanice Franz Ritter von Thierry, džentlmen každým coulem, ihned osobně všechny dopisy v jeho pozůstalosti vyzvedl, aby nepadly do nepovolaných rukou. Až do své smrti 16. března 1963 měla potom arcikněžna Elisabeth Marie, která na svou lásku nikdy nezapomněla, portrét Egona Lercha na svém stole.

Konec U 3

Již druhého dne po ztrátě U 12 musela rakousko-uherská marína odepsat další ponorku U 3. Té velel třicetiletý rodák z moravských Pohořelic Linienschiffsleutnant Karel Strnad.

Jeho člun vyplul v úterý 10. srpna 1915 z Boky Kotorské s úkolem operovat ve vodách od italského Brindisi po Otrantský průliv. Ráno 12. srpna narazila v severní části průlivu na italský pomocný křižník Cittá di Catania. Šlo o loď z roku 1910 o výtlaku 3 621 BRT a rychlosti 20 uzlů s výzbrojí 4 kanónů ráže 120 mm a 2 děl ráže 76 mm. Vzhledem ke skutečnosti, že hladina Jaderského moře byla na podobný úlovek tehdy celkem skoupá, uvítal kapitán ponorky tuto šanci a vyhlásil bojový poplach.

Torpédový útok z U 3 na křižník byl sice proveden z ideální vzdálenosti 300-400 metrů, ale dráha torpéda a patrně již i zčeřená voda za periskopem na hladině byla Italy včas zpozorována a Cittá di Catania rychlou změnou kursu unikl své zkáze a nyní se díky své rychlosti stal pro změnu on lovcem pomalé ponorky. V plné rychlosti a za sílící palby svých děl nasadil kurs přímo na ni s jasným úmyslem ji taranovat.

Ponorka se sice rychle snažila ponořit do osmimetrové hloubky, když se však italská loď dostala do prostoru ponorky, byla její příď v hloubce pěti metrů, až lehce narazila na dno křižníku. Ten právě shazoval několik hlubinných bomb, které však záhy explodovaly mimo ponorku.

Ta po čase našla odvahu vystrčit nad hladinu periskop, aby zjistila, že italská loď se rychle vzdaluje směrem k albánské Valoně. Tím však starosti U 3 neskončily, protože o několik hodin později na ni zaútočil trojnásobně rychlejší italský torpédový člun typu PN, který se také pokusil ji taranovat. Když se U 3 ponořila, její posádka v hloubce deseti metrů uslyšela nejdříve dvě nepřátelská torpéda, které brzy vystřídaly exploze hlubinných bomb.

První detonace se ozvala vpředu pod přepážkou mezi torpédovnou a kajutou posádky, druhá, mnohem silnější potom mezi strojovnou a zadními akumulátory. Silný tlak na těleso způsobil, že vyrovnávací nádrž na levoboku byla poškozena a také periskop se stal služby neschopen. To se potvrdilo, když U 3 chtěla odpoledne s jeho pomocí pozorovat zpod hladiny své okolí. Při pokusu se plně vynořit musela U 3 však ihned opět jít pod hladinu, protože ve vzdálenosti asi 2 000 metrů slídil tentokrát pro změnu francouzský torpédoborec.

Přese všechny škody po útoku italské torpédovky přečkala U 3 v hloubce 30 metrů v šikmé poloze 40o kvůli trvalému provalení vody do některých nádrží, potřebný čas, aby se v noci pokusila vyrazit po hladině do asi 110 námořních mil vzdálené Boky Kotorské. Tam by při troše štěstí mohla dorazit nejdříve za 10-12 hodin, pokud by ovšem byla schopna na hladině dosáhnout své maximální rychlosti 12 uzlů (= 22,2 km/hod), což ovšem v dané situaci zůstávalo jen v oblasti teoretických úvah.

Druhý den ráno byl navíc pátek 13. srpna, na jehož údajnou smolnost věřil i nejeden námořník rakousko-uherského loďstva. Dnes již sice nevíme, kolik členů posádky U 3 podléhalo této pověře a kolik si jich vůbec v onen den uvědomilo, že je "pátek třináctého", ale prozraďme předem, že smůla, která dosud ponorku provázela, se nyní měla naplnit vrchovatou měrou. V Brindisi byly totiž opět zburcovány spojenecké torpédoborce (italské Abba a Mosto a francouzský Bisson), které vyrazily na lov, jenž byl vzhledem k rychlosti ponorky nakonec úspěšný.

Při spatření tří nepřátelských torpédoborců dal sice velitel U 3 rozkaz k ponoření, ale ukázalo se, že porouchaná ponorka se potopit nemůže, aniž by nezahubila svou posádku. Štábní strojmistr Adolf Stuchlý poručíkovi Strnadovi nahlásil, že voda vnikla do obou elektromotorů a způsobila výpadek všech čerpadel.

Pokus o ponoření musel být zastaven. To však již chlórové výpary z baterií elektromotorů způsobily, že pobyt v prostorách strojovny se stal nemožným. Několik mužů bylo těžce přiotráveno, zatímco francouzský torpédoborec Bisson se za stálé palby rychle blížil k ochromené ponorce. V této situaci dává Karel Strnad svým mužům rozkaz "Opustit loď!"

Loučí se s každým z nich. Jeho muži skáčí do moře: Strnadův maďarský zástupce fregatní poručík Elemér Malanotti, Němci Wallner, Rossmann, Hammer... Také Češi Emil Straka, Adolf Stuchlý, Josef Koller, Julius Konečný...

Jen elektrikář Jaroslav Hauč se již o záchranu nepokusí. Umírá otráven v trupu ponorky se strojníkem Josefem Suchovským a dalšími sedmi muži. Dvanáct námořníků zkázu ponorky U 3 šťastně přežije. Nikoliv její velitel! Po té, co poslední muž jeho posádky skočil do moře, vrací se Karel Strnad do trupu ponorky, aby sdílel osud s U 3 a jejími mrtvými. Potápí se v 04.58 hodin ke dnu Jadranu severovýchodně od italského přístavu Brindisi v poloze 41o severní šířky a 18o a 15´ východní délky jako hrdý mořský vlk, který neopustí nikdy svoji loď.

Jeho podřízení později po návratu ze zajetí, kde zemřel telegrafista Julius Konečný, sdělí, že bylo vidět, že si Karel Strnad chtěl být jist potopením své ponorky a svůj život obětoval tomu, aby případně nepadla do rukou nepřítele.

Boj o Palagružské ostrovy

O několik dní byli rakousko-uherští námořníci v boji – tentokrát o Palagružu, malé odlehlé dolomitové souostroví uprostřed Jaderského moře, kde mělo rakousko-uherské loďstvo malou posádku určenou k obsluze a ochraně majáku. Po vyhlášení války mezi Římem a Vídní se však italské velení námořnictva rozhodlo Palagružu obsadit a zřídit tam velkou signální stanici s opěrným bodem pro ponorky.

Obsazování Palagruži bylo zahájeno z Brindisi 10. července 1915, kdy zde Italové s Francouzi provedli výsadek. Šest rakouských strážců majáku, kteří se před přesilou pokusili schovat v jeskyni na jižním svahu ostrova, bylo objeveno až dalšího dne a vzato do zajetí.

Poté zde Italové zanechali posádku v síle 3 důstojníků, 1 lékaře a 90 mužů s dvěma 7cm děly, několika těžkými kulomety a další výzbrojí. Poblíž kaple sv. Michala, stojící na skalnatém vršku, zřídili radiostanici a ve skalách a v kamenném poli vybudovali ochranné zákopy a sruby. Kolem Palagruži začala trvale hlídkovat italská ponorka.

Rakušané však začali chystat odvetu a koncem července se s podporou dvou lehkých křižníků, 6 torpédoborců a 11 torpédovek pokusili ostrovy opět obsadit. Jejich výsadek námořní pěchoty v síle 108 mužů byl však se ztrátami odražen.

K druhému pokusu došlo 16. srpna, kdy byla k Palagruže vyslána další skupina lodí v čele s lehkými křižníky Helgoland a Saida. Palba rakouských lodí druhého dne veškeré vybavení na ostrově zničila, avšak Italové se ukryli v jeskyních při ztrátě 4 mrtvých a jednoho těžce zraněného. Rakušané po skončení bombardování ostrova neměli po předchozí zkušenosti odvahu k vylodění, a tak svaz spokojeně odplul domů, zatímco Italové se dalšího dne stáhli. To Rakušané zjistili až při další výpravě v září. Palagružské ostrovy zůstaly až do konce války neobsazeny. Válka na Jadranu však měla trvat přes tři dlouhé roky…

Jindřich Marek