I oblíbená „Tlustá Berta“ rozsévala jenom smrt

Vojenský historický ústav Praha má ve svých sbírkách v lešanském muzeu komplexní sbírku děl Škodových závodů z let 1890-1935, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani děla používaná v 1. světové válce. O významu a velikosti dělostřelecké techniky za 1. světové války hovoří v následujícím rozhovoru kurátor dělostřeleckých sbírek VHÚ pplk. Ing. JAN FEDOSEJEV.

Tvořilo dělostřelectvo stěžejní bojový prvek v 1. světové válce? A jak významnou roli zaujímalo v ozbrojených složkách té doby?

Dělostřelectvo hrálo v první světové válce naprosto zásadní roli. Jeho význam stoupal každým dnem, s každou bitvou a každý voják si uvědomoval, že žádná vojenská operace se neobejde bez podpory dělostřelectva. Střepiny granátů zabily na frontě více lidí, než jakákoli jiná zbraň; dělostřelectvo způsobilo až 75% celkových ztrát. Stalo se tak hlavní palebnou silou pozemního vojska i válečného námořnictva.

V polovině 19. století jsou děla vnímána ještě jako doprovodná zbraň - o bitvách rozhodovala pěchota a jezdectvo. S každým novým konfliktem však nabývalo dělostřelectvo na důležitosti a v 1. světové válce se o něm začalo právem mluvit jako o „královně bojiště“. Je nicméně pravdou, že na začátku války byla jeho role poněkud nedoceněna. Zatímco v roce 1914 tvořilo dělostřelectvo svými počty asi 16 % celkového stavu mobilizované armády, tak v roce 1918 to již bylo přes 30 %.

Obecně lze říct, že v 1. světové válce se uplatnilo vše, co zbrojní průmysl vylepšil koncem 19. století – rychlopalné zbraně, výbušné granáty, opakovací pušky, kulomety, otravné bojové plyny, plamenomety, tanky a letadla. To vše spolu s dělostřelectvem přepsalo historii vedení války.

Jak konkrétně se role dělostřelectva na bojištích v průběhu čtyř válečných let proměňovala?

Válka přinesla prudký růst počtů děl i samotných typů. Protože se objevovala nová nebezpečí, muselo se dělostřelectvo neustále přizpůsobovat změněným podmínkám. V dřívějších dobách dělostřelectvo působilo na klasické cíle, jako například živou sílu a opevnění. Nyní muselo čelit mimo jiné letounům, vzducholodím a tankům. Vedle polních, obléhacích a pevnostních děl proto přicházejí na scénu zákopové minomety a moždíře, železniční a horské kanóny, protiletadlová a v neposlední řadě i tanková a protitanková děla.

Poziční válka měla za následek, že stakilometrové fronty ustrnuly a proměnily se v nepřehlednou spleť zákopů, pevnůstek, zátarasů a palebných postavení. Drátěné překážky a kulometná střelba byly natolik koncentrované, že nepřátelská pěchota dobývala protější zákopy jenom za cenu velkých ztrát na životech. Jediným prostředkem, který dával naději, že se snad podaří umlčet nepřátelskou obranu a prolomit ji, bylo dělostřelectvo a mohutnost jeho soustředěné palby. Dělostřelecká příprava však bohužel nikdy nedokázala rozbít početné linie nepřítele tak dokonale, aby se někde neobjevil nepřátelský kulomet, který stačil skosit najednou celou útočnou vlnu.

Lze vůbec spočítat, kolik děl bylo v 1. světové válce nasazeno?

Víme to poměrně přesně: zatímco do války vstoupily bojující armády s 26 250 děly, koncem války přesáhl počet děl už číslo 110 000. První světová válka tak byla válkou převážně dělostřeleckou. Používaly se stovky různých druhů dělostřeleckých zbraní: od malých granátometů po mamutí železniční děla schopné postřelovat cíle až do vzdálenosti přes 100 kilometrů. Přitom na obou stranách neustále stoupala spotřeba munice. Každé přípravné dělostřelecké střetnutí končilo zoufalým voláním dělostřelců po dělových granátech.

Které typy děl patřily k nepostradatelným na počátku války – a které patřily k oporám armád na konci konfliktu?

Na počátku války se přikládal největší význam především lehkým polním kanónům, které měly vysokou kadenci střelby a působily na přímo zpozorované cíle. Předpokládalo se, že válka bude rychlá a manévrovací. Po krátkém období roku 1914, kdy se válčilo na otevřených bitevních polích, však přinutila palebná síla děl a kulometů pěchotu ke hledání úkrytů v zákopech.

V průběhu války tak začaly na významu nabývat především houfnice, minomety a těžké dělostřelectvo. Díky tomu na bojištích rychle převládla nepřímá palba, která trvale změnila taktiku, palebnou přípravu a materiální vybavení dělostřelectva

Jako velice efektivní se například ukázalo soustřeďování palby na jednotlivé cíle. Houfnice a moždíře, jejichž střely vystřelované pod strmým úhlem dopadaly na cíl po téměř strmé dráze, se staly nejúčinnějším typem dělostřeleckých zbraní. Před rokem 1914 tvořily kanóny výzbroj 90% lehkých baterií. Během války však počet houfnic a moždířů stále rostl a v roce 1918 dosáhl 50% všech děl. Střely houfnic a moždířů byly navíc oproti polním kanónům schopny postřelovat vzdálené nepřátelské zákopy a dosahovaly využitelného účinku.

Existovala proti dělostřelecké palbě nějaká účinná odpověď? Jak se proti dělům bojovalo?

Proti dělům zase jen děly. Důležité však bylo včas odhalit nepřátelské palebné postavení – a k tomu měl napomoci průzkum. Skryté dělostřelectvo bylo ovšem obtížné odhalit pouhým sledováním z pozemních pozorovatelen. Zrodily se tak nové způsoby, jak nepřátelské dělostřelecké baterie odhalit a co nejpřesněji určit jejich palebné postavení. Vznikly zvukoměrné stanice, které zaměřovaly z různých stran zdroje zvuku čili střílející děla a určovaly tak jejich postavení. Na stále větším významu také nabýval vzdušný průzkum, který používal jak pozorovacích letadel, tak speciálních pozorovacích balónů.

Která děla patřila k nejlepším?

Těžko lze říci, které dělo bylo v této válce nejlepší. Každý stát si své dělostřelectvo soustavně zdokonaloval podle toho, jaké byly potřeby na frontě. Lze říct, že u vojáků – dělostřelců byla některá děla více a některá méně oblíbená. Odvíjelo se to od různých faktorů: jak náročné bylo dělo na obsluhu, na váze a mobilitě děla, poruchovosti apod.

Mezi ta oblíbená lze zařadit např. francouzský 75 mm kanón vzor 1897 a 105 mm kanón vzor 1913, rakousko-uherskou 15 cm houfnici vzor 1914 vyráběnou v plzeňské Škodovce, britský 18 liberní (83 mm) polní kanón vzor 1904 nebo ruský 107 mm polní kanón model 1910. Z těžkého dělostřelectva bych vzpomněl škodovácký 30,5 cm moždíř vzor 1911 s dostřelem až 12 kilometrů, německý 15 cm kanón vzor 1916, proslulou 42 cm houfnici zvanou „Tlustá Berta“ s dostřelem 9 kilometrů, nebo německý 21 cm kanón zvaný „Pařížanka“. Z britského těžkého dělostřelectva bych zmínil např. 8 palcovou (203 mm) houfnici Mk VII z roku 1915 (dostřel 11 km) nebo 12 palcovou (305 mm) obléhací houfnici Mk IV z roku 1917.

V čem se během války dělostřelecká technika zlepšovala? Zvyšovala se ráže, prodlužoval se dostřel?

Během války probíhala rozsáhlá modernizace již zavedených zbraní, ale vznikaly i zbraně zcela nové. Vedle pohyblivosti a lehkosti byl důraz kladen především na dostřel a přesnost. Stále více se šířila motorická trakce, což bylo dáno růstem hmotnosti stále výkonnějších děl, obrovskými počty munice i rostoucím nedostatkem koní. Také se měnil materiál na výrobu děl. Ocel vytlačila bronz a stala se hlavním materiálem na výrobu hlavní.

Konstruktéři se také pokoušeli vyvíjet děla se stále větším dostřelem. Nejdále za bojové linie dostřelily železniční kanóny, nejvýkonnější dělostřelecké zbraně, schopné dopravit půltunovou střelu do vzdálenosti kolem 30 kilometrů. Největším zástupcem tohoto druhu byl již zmíněný německý 210 mm kanón „Kaiser Wilhelm Geschütz“ přezdívaný „Pařížanka“. Toto dělo vyvinuté zbrojovkou Krupp dokázalo vystřelit stokilovou střelu do vzdálenosti neuvěřitelných 130 kilometrů.

S novými typy děl se současně vyvíjela a zdokonalovala i dělostřelecká munice. Vedle šrapnelů, tříštivých a trhavých střel vznikají dýmové střely, maskující přesuny vojsk. Viditelnost na bojišti v noci zlepšovaly speciální osvětlovací střely. Barevně svítící střely sloužily k signalizaci a začínají se uplatňovat střely plněné otravným plynem.

Jací vojáci sloužili u dělostřelců? Byli to ti „lepší“? A šlo o nelehkou, nebezpečnou službu?

Služba to byla rozhodně náročná a těžká. Jednalo se o tvrdou práci při přesunech a umisťování jednotlivých děl do palebných postavení, precizní a jemnou práci při zaměřování děl na cíl a nastavování zapalovačů a přípravy munice. Od dělostřelců se zároveň vyžadovaly odborné znalosti techniky a materiálů, matematiky, balistiky, topografie apod. Mezi další znalosti, které dělostřelec potřeboval, byla astronomická orientace.

Nesmíme také zapomínat, že dělostřelectvo bylo prioritním cílem, takže jakmile bylo někde zjištěno postavení nepřátelského dělostřelectva, byla na něj - pokud to šlo - ihned vedena palba. Vezmeme-li v potaz, že dělostřelecká příprava trvala někdy několik hodin a po několik dní, nelze se divit, že většina dělostřelců v průběhu války - pokud přežila - přišla o sluch.

Nedílnou součást dělostřelectva představovali tažní koně. O jejich osudu existují velmi smutná svědectví.

V první světové válce bylo zapojeno na všech stranách asi osm milionů koní a bezpočet oslů a mul. Na západní frontě zemřel zhruba jeden milion koní. Obzvlášť smrtelné byly pro koně i pro vojáky ohromné, tzv. opotřebovávací bitvy. Například v bitvě u Verdunu bylo údajně v jediném březnovém dni zabito sedm tisíc koní.

Úmrtnost koní byla vyšší než u mužů, protože koně byli snazšími cíli. Navíc kůň měl v boji větší hodnotu než muž a jeho zasažením tak byla nepříteli napáchána větší škoda. Příčinou jejich smrti ale nebylo zdaleka jen přímé válečné působení: tedy zastřelení, pobodání, zasažení výbuchem, bojovým plynem či plamenometem, zranění obecně. Koně umírali vyčerpáním, utopením či uvíznutím v bahně a v kráterech, hlady a žízní, na infekce, onemocnění dýchacího ústrojí, kožní choroby a další problémy zapříčiněné podmínkami na frontě. Velká část z nich nezemřela sama, nýbrž byla zastřelena vlastními vojáky, protože léčba a rehabilitace nebyla v daných podmínkách možná, nešlo koně do bezpečí dopravit anebo by to bylo příliš složité. Přesto však existovaly koňské nemocnice, polní veterinární ambulance a rehabilitační centra.

Kde všude se děla vyráběla. Šlo o nákladný proces?

Každá země měla své zbrojovky. Mezi ty nejvýznamnější zabývající se výrobou děl patřil v Evropě německý Krupp, rakousko-uherská Škoda, francouzský Schneider a ruský Putilov. Rozhodně nešlo o levnou záležitost, dělostřelectvo představovala nejdražší část výzbroje pozemních armád. Týkalo se to nejen ceny samotné výroby, stoupaly také požadavky na materiál. Jestliže na počátku války bylo ve výzbroji nemalé množství děl s bronzovou hlavní, v průběhu války bronz ustupuje levnější oceli. A protože nahrazování ztracených nebo zničených děl bylo nákladné, tak jakmile se některé z válčících stran podařilo ukořistit nějaký válečný materiál i s potřebným počtem munice (vedle děl třeba i kulomety), byl hojně využíván ve prospěch této strany.

Jak velká byla produkce plzeňské škodovky? A která děla se zde vyráběla především?

Do roku 1914 byla ve škodovce prioritním zbrojním programem výroba lodních děl a munice. Spolu s námořním programem ale probíhal i vývoj děl pro armádu. Na prahu první světové války tak byly Škodovy závody schopny konstrukčně i výrobně zvládnout veškeré námořní i pozemní dělostřelecké zbraně a jejich střelivo. Vedle lodních děl se zde vyráběly polní a zákopové kanóny, minomety, houfnice, moždíře a horská děla.

Na počátku války pracovalo ve Škodových závodech kolem 10 000 dělníků, v roce 1918 to již bylo přes 30 000. Až do roku 1917 objednávky a dodávky děl různých ráží stále vzrůstaly. Jestliže v roce 1915 zařadila armáda do své výzbroje 1 500 plzeňských děl různých ráží a druhů, pak v roce 1916 to bylo již 3 800. V sedmnáctém roce se na frontách objevilo dalších 4 500 nových děl a o rok později 2 100 kusů. Za léta 1910 až 1918 dodaly Škodovy závody c. a k. armádě 12 693 děl a k tomu obrovské množství munice. Například rekordního počtu vyrobených dělostřeleckých nábojů bylo ve Škodovce dosaženo v roce 1916, šlo bezmála o 1 200 000 kusů.

Která děla z první světové války jsou ve sbírkách VHU?

Ve sbírkách VHÚ Praha se nachází nemalé množství různého dělostřeleckého materiálu z daného období z Rakouska-Uherska, Německa, Francie, Ruska, Velké Británie, Itálie, USA a Japonska. Jsou zde polní a horské kanóny, pobřežní i pevnostní děla, houfnice, moždíře a minomety.

Unikátní je sbírka škodováckých děl zahrnující exponáty od miniaturních zákopových kanónů až po pobřežní kanóny a velkorážové minomety. Jsou zde zbraně, které do českých zemí dovezli legionáři z různých koutů fronty - například ruský polní kanón francouzského systému vyrobený v Japonsku. Za zmínku dále stojí francouzský tankový kanón vzor 16, který sloužil jako výzbroj prvních francouzských tanků Schneider CA-1, britský horský kanón, americký automatický kanón McLean a další.

Jakým způsobem bude dělostřelecká technika vystavena na expozice V zákopech 1. světové války? Co vše divák uvidí?

Protože budeme chtít co nejblíže přiblížit návštěvníkům život v zákopech, budou to především zbraně tohoto zaměření, tedy zákopové kanóny a minomety. Vedle nich bychom také chtěli představit i nějaký horský kanón a samozřejmě již zmíněný francouzský tankový kanón. K tomu bude k vidění nemalé množství dělostřelecké munice. V neposlední řadě si bude návštěvník moci prohlédnout i dělostřelecké přístroje, které sloužily k zamiřování děl.

Andrej Halada