Legionářské stejnokroje v jedné řadě

Vojenský historický ústav Praha vydal v těchto dnech mimořádně zajímavou publikaci, která obrazově bohatým způsobem představuje stejnokroje a výstroj československých legionářů z let 1914-1920. Autory knihy jsou Jiří Charfreitag a kurátor sbírky stejnokrojů VHÚ Zdeněk Špitálník.

Kniha „Československé legie 1914-1920 / Stejnokroje a výstroj“ podává na téměř sto stranách velice přehledný a názorný obraz toho, v čem legionáři během svých bojů za první světové války a těsně po ní chodili, v čem bojovali a co měli za výstroj.

Základem publikace je více než dvacítka příkladů stejnokrojů, které jsou v knize představeny na dvoustranách v podobě stručného popisu a velkých, celostránkových fotografií. Stejnokroj má na sobě figurant, jde tedy o ukázku „in natura“.

Stejnokroje jsou seřazeny chronologicky, od roku 1914 až do roku 1920. Jako vůbec první v řadě zde ovšem není stejnokroj vojenský, nýbrž cvičební úbor člena Sokola – velké množství legionářů se rekrutovalo právě z řad Sokolů. Následuje dobrovolník z 1. pluku Cizinecké legie ze září 1914, dobrovolník České družiny z Kyjeva ze září 1914, dobrovolník z Tarnova 1914, z opět francouzského La Targette 1915 atd.

Jsou zde ukázky stejnokrojů ze všech front první světové války, vedle ruské a francouzské i z italské. Celý soubor pak uzavírá stejnokroj ruského legionáře tak, jak si ho na sebe vzali někteří účastníci pietního aktu v Lánech v 70. letech 20. století.

Vedle učebnicových ukázek stejnokrojů vyfocených v současnosti a pocházejících ze sbírek VHÚ je v knize rovněž značné množství dobových snímků, které tvoří druhý obrazový pilíř, na němž publikace stojí. Jde o desítky snímků z nejrůznějších míst a prostředí. Legionáři jsou zachyceni jak při bojových akcích, tak především v portrétních výjevech – skupinových i individuálních.

Autoři publikace v úvodu píší: „Hlavními prameny při popisu a rekonstrukcích vzhledu jsou dobové fotografie a stejnokrojové předpisy jednotlivých armád. Tyto předpisy jsou zpravidla z předválečného období a během válečných let se rychlé změny, vyžádané bojovými zkušenostmi a materiální nouzí, často nestíhaly kodifikovat uceleným předpisem. Proto právě dobové snímky, jichž se dochovalo pozoruhodné množství, nejlépe dokazují realitu nošení variant ústroje.“

A jaké byly osudy stejnokrojů poté, co válka skončila a mnozí legionáři se buď stali příslušníky nové československé armády, zatímco jiní se zařadili do běžného života?

Stejnokroje sloužily svým majitelům v pozdějších letech při slavnostních příležitostech, muži ověnčení medailemi zahraničního odboje se stali v meziválečném období nezbytnou ozdobou většiny společensky významných akcí. Pro tyto účely byly stejnokroje upravovány a vylepšovány. Některá krejčovství začala šít legionářům stejnokroje nové, zachovávající alespoň základní rysy těch původních... Nebylo výjimkou, že řada hrdých legionářů se ve vlastním stejnokroji nechala pohřbít.

O jiné využití se postarala nová československá armáda. Vzhledem k velikému materiálnímu nedostatku byl ústroj vojáků značně nejednotná. Využívaly se stejnokroje a výstrojní součástky bývalé rakousko-uherské armády, postupně doplňované stejnokroji zahraničního původu s odpovídajícími výsostným a hodnostním označením. Jednotná polní pokrývka hlavy, zavedená v roce 1919, vycházela z baretu francouzských legionářů.

Zatímco italské a francouzské součástky postupně vymizely v souvislosti se zavedením jednotné barvy stejnokroje – khaki, ruské, respektive vladivostocké stejnokroje se využívaly ještě v druhé polovině 20. let. Moderní střih, kvalitní zpracování a především vhodná barva těchto stejnokrojů odpovídaly požadavkům na československou výstroj. Přesto však nový stejnokroj československé armády zavedený roku 1922 odpovídal více rakousko-uherským předchůdcům a s úpravami se používal až do poloviny 60. Let.

Legionářské stejnokroje se však na vojácích objevily na sklonku 20. let, kdy jimi byla vystrojena Hradní stráž. Tři čety této jednotky nastupovaly do čestných strážních služeb ve stejnokrojích ruských, francouzských a italských legií.

Okupace v roce 1939 pochopitelně přerušila jakékoliv připomínky legionářského příběhu a vlastní stejnokroje zůstaly uschovány a ukryty. Během bojů v květnu 1945 se znovu staly významným doplňkem, který usnadňoval vyjednávání s německými a později sovětskými vojáky.

Po roce 1948 opět stejnokroje zmizely z ulic a oficiální paměti. Uvolňování režimu v 60. letech a volba ruského legionáře Ludvíka Svobody prezidentem republiky v roce 1968 dávaly naději na připomínání boje za samostatný stát, legionáři se opět stali součástí průvodů a znovu oživovali legionářskou minulost. Okupace v srpnu 1968 však tento proces ukončila.

Legionáři se ve stejnokrojích scházeli ještě při vzpomínkových akcích v 70. a 80. letech, bez zájmu veřejnosti, ale pod dohledem bezpečnostních orgánů. Poslední použití legionářského stejnokroje se datuje do roku 2000, kdy se v Mladé Boleslavi zúčastnil vernisáže výstavy bývalý ruský legionář Alois Vocásek.

RED