Letecký kulomet vz. 30

Jméno České zbrojovky ve Strakonicích zůstává především spojováno s výrobou samonabíjecích pistolí, spíše ve stínu dodnes zůstávají letecké kulomety, což lze přičítat především specifickému charakteru palubní výzbroje, ale také relativně nízkým potřebám čs. meziválečného letectva. Práce na letecké výzbroji provázela zbrojovku od počátku dvacátých let a její vrchol představoval letecký kulomet vz. 30 v podobě vysoce univerzální zbraně, využitelné v plném rozsahu potřeb tehdejšího letectva. 

Počátky prací na letecké výzbroji lze vysledovat až do roku 1921, kdy zbrojovka získala zakázku MNO na adaptaci 100 pěchotních kulometů Lewis na letecké provedení odstraněním ochranného ocelového pláště s duralovým chladičem a nahrazením objímkami s dřevěným dvoudílným předpažbím.

V roce 1924 zbrojovka adaptovala vzorky kulometů Lewis a Vickers z původní ráže .303 British na zavedený náboj 7,92 mm Mauser. Přestože továrna v následujících letech vyráběla příslušenství k oběma kulometům, jejich adaptaci na zavedené střelivo prováděla až v roce 1928, kdy MNO zavedlo oba typy do výzbroje čs. letectva pod označením vz. 28 (Vickers) a vz. L/28 (Lewis). Přestože se jednalo o zbraně dvou odlišných systémů, z hlediska použití vyhovovaly tehdejším potřebám. Původně těžký, vodou chlazený kulomet Vickers vyhovoval z hlediska pásového zásobování roli palubní zbraně, pevně spojené s drakem letounu, u kulometu Lewis diskový zásobník zase umožňoval snazší manipulaci na kulometném kruhu leteckého pozorovatele. Od roku 1928 tak MNO evidovalo 586 kulometů vzor 28 a 731 kusů vzoru 28/L. Tím ovšem pro zbrojovku práce na letecké výzbroji neskončily, naopak.

Klíčová myšlenka jednotného leteckého kulometu s výměnným podávacím zařízením se ve Strakonicích zrodila v roce 1927, kdy konstruktéři České zbrojovky přizpůsobili podávací mechanismus diskového zásobníku pro kulomet systému Vickers. Jeho spojení s pouzdrem zbraně pomocí dvou svorníků umožňovalo snadnou přestavbu na pásové podávání. Konstrukce Vickersova kulometu totiž umožňovala dosažení vyšší kadence, což velmi úzce souviselo se synchronizovanou střelbou okruhem vrtule za pomoci synchronizátoru. Řešení přihlásila zbrojovka k patentové ochraně v květnu 1927 a získala na něj patent č. 27 719.

Univerzálnost konstrukce zvyšovalo také patentově chráněné řešení pásového podavače, jež umožňovalo prostým přemístěním ramen v podavači na druhou stranu a otočením přívodního hrdla změnit směr přívodu pásu na levou či pravou stranu. Podobné řešení v té době žádný kulomet systému Maxim či Vickers neměl. Zbrojovka si jej chránila patentem č. 34 020, přihlášeným v říjnu 1928.

Nabíjecí zařízení kulometu doznalo řadu vylepšení, z nichž nejdůležitější spočívalo v možnosti vybití kulometu pomocí nabíjecí páky po přerušení střelby, aniž by střelec musel manipulovat s nábojovým pásem či sejmout zásobník. Stejně jako v ostatních případech zdokonalení konstrukce je zbrojovka přihlásila k patentové ochraně a získala na zdokonalené nabíjecí zařízení patenty s čísly 36 597 a 37 767. Tím však řada zlepšení vlastní zbraně zdaleka nekončila. Zdokonalování kulometu se konstruktéři zbrojovky průběžně věnovali až do roku 1938. Mezi technické úředníky, jež se na vývoji leteckého kulometu podíleli, byli ing. Sikyta, František Brejcha, Václav Zíbar, ing. Jaroslav Malina, Karel Ženíšek, Adolf Sýkora, Jaroslav Koska, ing. Šula, Rudolf Lacina a František Myška.

V lednu 1930 podepsal přednosta leteckého odboru MNO gen. Fajfr objednávku na 20 vzorkových kulometů ve fakturační hodnotě 1 285 080, 52 Kč, na jejichž výrobě začala továrna záhy pracovat a dokončila je v srpnu. Od 27. března 1931 probíhaly v továrně trvanlivostní zkoušky s kulometem číslo 10, v jejichž rámci zkoušela zbrojovka za účasti zástupců Vojenského leteckého ústavu studijního (VLÚS), Vojenského technického ústavu (VTÚ) a Zbrojně technického úřadu (ZTÚ) různé druhy hlavňových materiálů, ale také životnost součástí kulometu, použitého v pilotní a pozorovatelské úpravě. Na jejich konci k 11. dubnu měla zbraň za sebou 138 617 ran.

O rok později proběhly v květnu 1932 další trvanlivostní zkoušky, jež sice potvrdily správnou volbu hlavňového materiálu Poldi CKV, avšak na druhé straně opět prokázaly zcela nepředvídatelnou životnost plochých pružin v závorníku, zejména pružiny úderníku. Na jejich postupném nahrazování šroubovými pružinami s vyšší, a podstatně lépe předvídatelnou životností, pracovali konstruktéři již po ukončení prvních zkoušek v dubnu 1931 a výsledkem jejich snah byl závorník, jehož veškeré součásti ovládaly šroubové pružiny, což významně přispívalo ke zvýšení životnosti zbraně.

První objednávku MNO na 629 úplných leteckých kulometů vzor 30 včetně 63 souprav záložních součástí a další výstroje získala továrna v květnu 1932 a její plnění ji zaměstnávalo až do dubna 1934. Ještě než ji zbrojovka dokázala splnit, objednal si letecký odbor MNO v roce 1933 dalších 126 kusů včetně příslušenství a koncem března 1934 dostala továrna ještě objednávku na 137 kulometů a 16 souprav záložních součástek.

K vývoji letecké výzbroje přispěly také Škodovy závody v Plzni, kde v roce 1931 zkonstruoval Josef Schuh univerzální lafetu Š-31 pro letecké pozorovatele, později zavedenou pod označením kulometní lafeta vz. 34. Výhody Schuhovy konstrukce spočívaly ve velice variabilním rozsahu využití střeleckých úhlů, takže střelec mohl kromě obvyklých poloh vytáčet kulomet (či dvě spřažené zbraně) z boku trupu letounu při střelbě na pozemní cíle téměř kolmo dolů. Navíc umožňovala uložení celého systému do draku letounu včetně střelby z nízké polohy v horní skupině úhlů.

Vojenskopolitická mapa Evropy dostávala postupně zcela jiný charakter, ohrožení ze strany Německa se po nástupu Adolfa Hitlera k moci ukázalo jako reálná hrozba. Ochrana strategicky významných závodů a hledání možností přeložení jejich výroby do vnitrozemí zaměstnávala MNO od roku 1934. V případě České zbrojovky, jejíž továrna ve Strakonicích ležela poměrně blízko hranic, hledalo MNO možnost vybudování nového závodu v prostoru Uherského Hradiště. Ten se ale ukázal vzhledem k charakteru půdy nevhodný, proto volba padla na pozemek, situovaný poblíž nádraží v Uherském Brodě. Původní záměr MNO spočíval v převedení veškeré zbrojní výroby na Moravu a ponechání ostatních mírových výrobních programů ve Strakonicích. To však naráželo na odpor vedení zbrojovky, jež si bylo vědomo skutečnosti, že s likvidací zbrojní výroby by došlo k podstatné redukci pracovních míst v továrně ve Strakonicích.

Nelze zastírat, že pro vedení zbrojovky představoval investiční program spojený s výstavbou nového závodu velmi nepříjemné a nevýhodné břemeno, jež se vzhledem k ekonomické situaci továrny nemohlo obejít bez subvencí ze strany MNO, a tedy státu. Finanční situace byla posléze skutečně řešena prostřednictvím subvence ve výši 7,5 milionů korun. Nátlak na vybudování nového objektu byl mj. uskutečňován také tím, že pro drobné armádní objednávky MNO preferovalo firmy, jejichž poloha se jevila vojenské správě jako strategicky výhodnější. S touto argumentací se vedení zbrojovky setkalo při dalším udělování objednávky na 3130 zaměřovačů vz. 30 v březnu 1935. Ačkoliv zbrojovka nabízela nejnižší kalkulace ze všech zúčastněných firem, MNO se zdráhalo ji objednávku přidělit. Vedení zbrojovky muselo vyvinout značné úsilí, aby objednávku získalo. Situace zcela jasně naznačovala, že pokud by zbrojovka nepřistoupila na požadavek výstavby, mohla by v budoucnosti přijít o některé části svého vojenského výrobního sortimentu.

Zadání další objednávky na 490 leteckých kulometů vz. 30 se záložními součástmi podmínilo MNO právě vybudováním pobočného závodu a přemístěním výroby. Objednávku z dubna 1935 zkomplikovala také změna náhledu vojenské správy, jež dosud v ČZ objednávala kulomety univerzální, tj. celé soupravy, umožňující sestavení zbraně do pilotní či pozorovatelské konfigurace. Zbrojovka na základě svolení přednosty dělostřeleckého a zbrojního odboru MNO z 1. 12. 1934 objednala veškerý materiál pro výrobu univerzálních kulometů, avšak počátkem roku 1935 změnilo MNO požadavek na dodání pouze pilotních verzí, takže zbrojovka musela stornovat objednaný materiál, přesto však dodala vojenské správě 170 tehdy již rozpracovaných univerzálních kulometů, dosáhla také prodloužení dodací lhůty do poloviny prosince 1935. Téhož roku, v květnu 1935, vydalo MNO výnos o zavedení leteckého kulometu vz. 30 do výzbroje letectva.

Další velké objednávky dostala zbrojovka v roce 1936, kdy si MNO objednalo v únoru 356 kulometů vz. 30 včetně záložních součástí, za níž následovalo v červenci objednání 850 kusů v pilotní a 500 v pozorovatelské verzi. Kulomety z druhé, tzv. velké objednávky MNO již vyráběl pobočný závod v Uherském Brodě. Kromě kompletních zbraní plnila zbrojovka menší objednávky na ramenní opěradla, na trubkové odpady nábojnic, na pilotní a pozorovatelské zaměřovače, na vložky ke cvičným zesilovačům či na plničky diskových zásobníků a nábojových pásů.

Práce na letecké výzbroji kulminovala v roce 1938, kdy si MNO objednalo nejdříve v dubnu 610 pilotních a 100 pozorovatelských kulometů, poté ještě 1420 kulometů vz. 30 se třemi miliony nábojových článků. Kromě toho vyrobila zbrojovka 160 souprav kulometných spojovadel pro letadla B-71, 20 kulometných spojovadel vz. 38 pro letadla A 304, 19 souprav kulometných spojovadel vz. 37/38 pro letadla MB 200 či 300 synchronizačních hlavic Samek vz. 32.

Posledních objednaných 1420 kulometů vz. 30 již MNO převzít nestihlo. Do 15. března 1939, kdy německá okupační armáda obsadila zbytek republiky, převzalo pouze 973 kusů. Celkově tak zbrojovka dodala v letech 1932– 1938 podle uvedených objednávek našemu letectvu 4738 kulometů vz. 30, avšak v evidenci MNO ke dni okupace figurovalo 4825 kusů (2205 pilotních a 1660 pozorovatelských v Čechách a na Moravě, na Slovensku zůstalo 550 pilotních a 410 pozorovatelských kulometů vz. 30).

Výroba letecké výzbroje, ať již na základě armádních objednávek či na export, dobíhala v Uherském Brodě ještě v roce 1941. Celkově vyrobila Česká zbrojovka v obou závodech 6484 kulometů vz. 30, z nichž 784 exportovala v různých verzích do Řecka, Estonska a Persie (od roku 1935 Írán).

Letecký kulomet byl ve své době velmi technicky dokonalou, univerzální zbraní, jež odpovídala tehdejším potřebám čs. letectva. Strmému vývoji letecké techniky konce třicátých let již ale nestačil. S ohledem na prudký politický vývoj přišly požadavky Vojenského technického a leteckého ústavu (VTLÚ) na nový kulomet odběrem tlaku plynů na píst, s minimální kadencí 1500 ran/min. a hmotností okolo 6 kg, v březnu 1938 příliš pozdě.

Exemplář z roku 1940 v pozorovatelském provedení s pásovým podáváním a ramenním opěradlem vz. 34 získalo muzeum v roce 1953 převodem od 21. letištní praporu v Hradci Králové.

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1027 mm

Délka hlavně: 665 mm

Hmotnost zbraně: g

Teoretická kadence: 900 ran/min.

Jan Skramoušský