Muzeum holocaustu v Seredi, v místě původního internačního tábora

Jednou z institucí spadajících pod Slovenské národní muzeum je Muzeum holocaustu v Seredi. Sereď leží nedaleko Trnavy a od Bratislavy je vzdálená asi půl hodiny vlakem, nebo autobusem. Přestože muzeum patří mezi ty nové, nachází se v historických objektech původního židovského internačního a pracovního tábora, zřízeného v roce 1941 slovenskou vládou. Objekty byly po válce používány nejprve československou a po rozdělení federace v roce 1993 pak slovenskou armádou.

První protižidovská opatření začala být na Slovensku přijímána již v době pomnichovské autonomie. Další následovala po vyhlášení „nezávislosti“ v březnu 1939. Již 18. dubna 1939 bylo přijato vládní nařízení č. 63, definující pojem „žid“ a přinášející takto označeným první hospodářská omezení. Dne 21. června 1939 byli židé odstraněni z armády – vojenskou prezenční službu měli do budoucna vykonávat beze zbraně a ve zvláštních pracovních jednotkách.

V únoru 1940 byl schválen zákon o pozemkové reformě, který vyvlastňoval půdu v majetku osob židovského původu. Její vlastnictví přecházelo do rukou slovenského státu. V té době již byli dosazováni „vládní důvěrníci“ a „dočasní správcové“ do židovských podniků, obchodů a drobných provozoven. Ústavním zákonem ze dne 3. září 1940 byla slovenská vláda zplnomocněna převádět židovský majetek do rukou „křesťanů“, tedy tzv. arizátorů. V říjnu téhož roku se na nulu snížila ochrana židovských nájemníků i majitelů domů.

Během prvního roku a půl existence válečného Slovenska tak bylo dokončeno úplné hospodářské ožebračení židovského obyvatelstva. Jen během roku 1940 bylo na Slovensku přijato 26 protižidovských zákonů. Nařízením ze 4. července 1941 začala platit pro židy nucená pracovní povinnost. V září 1941 byl pak přijat tzv. židovský kodex, vládní nařízení, které se stalo základním kamenem slovenského holocaustu. Následně byli židé označeni žlutou šesticípou hvězdou, kterou museli nosit viditelně na svém oblečení. Toto legislativní úsilí slovenské vlády pak bylo „završeno“ ústavním zákonem č. 68 z 15. května 1942 o vystěhování Židů.

Již 25. března 1942 odjel ze Slovenska první transport směřující do Osvětimi. Do 20. října téhož roku bylo do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů vypraveno celkem 57 transportů s 57 752 slovenskými židy. Ještě před zahájením deportací rozhodla slovenská vláda, že za každého, koho do své „péče“ převezmou jejich němečtí spojenci, zaplatí 500 říšských marek (tedy téměř šest tisíc slovenských korun). Po skončení deportací zůstalo na Slovensku okolo dvaceti tisíc Židů, na něž se zákon o vystěhování prozatím nevztahoval. Dalších asi deset tisíc uprchlo do Maďarska, nebo se skrývali.

Druhá fáze „konečného řešení“ nastala po německé okupaci Slovenska a porážce Slovenského národního povstání na podzim 1944. Během obnovených deportací bylo do nacistických lágrů posláno, nebo ještě na slovenském území povražděno okupanty a jejich slovenskými spojenci téměř 15 tisíc židů.

Tábor v Seredi

„Koncentračné stredisko a pracovný tábor pre Židov“ v Seredi (kromě ní byla podobná zařízení zřízena ještě v Novákoch a ve Vyhniach) vzniklo na základě židovského kodexu již koncem září 1941. Tato „prvá Sereď“ fungovala až do srpna 1944. Po skončení první vlny deportací, které se přímo týkaly asi čtyřech tisíc jeho nucených obyvatel (přímo ze Seredě byly vypraveny tři velké a pět malých transportů, směřující do německých koncentračních a vyhlazovacích táborů), zde byli internováni Židé, na něž se nevztahoval zákon o vystěhování.

Po německé okupaci dostalo toto zařízení charakter koncentračního tábora označovaného jako tzv. druhá Sereď, které fungovalo až do konce března 1945. Tehdy byl již tábor řízen důstojníky SS. Sereď působila jako soustřeďovací místo, odkud znovu odjížděly transporty – do konce března 1945 jich bylo vypraveno celkem 11 a odjelo s nimi více než jedenáct a půl tisíce osob. Deset transportů směřovalo do Osvětimi a jen poslední, evakuační, do Terezína.

Muzeum a jeho podoba

Koncepce muzejní expozice je přes řadu interaktivních prvků budována spíše konzervativně. Zpřístupněny jsou prozatím tři z pěti dochovaných původních táborových baráků.

V prvním z nich je umístěna expozice věnovaná obecně dějinám holocaustu na Slovensku. Připomenuty jsou i osudy židovské populace z jižního Slovenska, které se po vídeňské arbitráži stalo součástí Maďarska. Horthyho režim je v dějinách holocaustu, především ve srovnání s německým (a také slovenským) „konečným řešením židovské otázky“, vnímán oprávněně jako tolerantnější. To však rozhodně neznamená, že by zde židé nebyli vystaveni perzekuci. Ti z nově připojených území pak mnohem více než ti z „trianonského“ Maďarska.

Působivé je připomenutí stovek jmen obětí, vyrytých v expozici na skleněných deskách, které vhodně doplňují informační tabule s životopisy konkrétních osob, jak obětí, tak přeživších. Jsou zde vzpomenuti také ti, kteří se aktivně zúčastnili boje za osvobození, především jako bojovníci Slovenského národního povstání (koncem srpna 1944 přešla většina internovaných ze sereďského tábora, spolu s četnickým strážním oddílem, který v roce 1943 vystřídal v ostraze Hlinkovu gardu, na povstalecké území a vytvořila zde židovský partyzánský oddíl). Můžeme zde však najít také např. osud Chavivy Reikové, slovensko-židovské příslušnice WAAF, zařazené do výsadku AMSTERDAM, která byla po porážce povstání nacisty zajata a zavražděna.

Tvůrci expozice se nechali volně inspirovat izraelským památníkem Jad Vašem a jako symbol transportů instalovali na prostranství mezi baráky původní, nově zrekonstruovaný železniční nákladní vagon. Zde však má připomínat podíl Slovenských železníc na deportacích.

V dalším již dokončeném bloku je umístěna expozice věnovaná slovenským nositelům ocenění Spravedlivý mezi národy, udělovaného od roku 1963 osobám nežidovského původu, které přispěly k zachránění alespoň jednoho pronásledovaného. Těch má Slovensko okolo pěti set. Jak bývá někdy (především ve slovenských médiích) uváděno, je to nejvíc vzhledem k populaci válečného Slovenska. Nejde však zřejmě o zcela přesný údaj. Např. za války zhruba osmimilionové Nizozemí má nositelů tohoto ocenění téměř desetkrát víc. V absolutních číslech pak vede jednoznačně Polsko, kde je zhruba šest a půl tisíce takto oceněných. Velmi působivá je ve druhé polovině baráku umístěná expozice trojrozměrných předmětů, částečně spojených s existencí tábora, částečně z jiných míst spjatých s holocaustem.

Poslední barák je věnovaný dočasným výstavám.

Výzkumná činnost muzea

Muzeum se ve své vědeckovýzkumné činnosti věnuje především projektům spojeným s orální historií (zaznamenávání příběhů přeživších), sbírkové činnosti (sbírky mají v současné době asi 5 200 trojrozměrných předmětů) a v neposlední řadě činnosti publikační a osvětové. Autonomní součástí muzea je i bývalá synagoga v Prešově.

Stavební rekonstrukce celého objektu proběhla v roce 2015. Není bez zajímavosti, že plných 85 % nákladů na vybudování muzea (více než dva miliony eur) byla hrazena z fondů Evropské unie. Pouhých 15 % nákladů hradila slovenská vláda.

Muzeum je nedaleko železničního nádraží, v Kasárenské ulici č. 1005. Tam z něj však nevede přímá cesta a je třeba dalších asi dvaceti minut usilovného pochodu špatně značenou oklikou. Jeho návštěva se však, především díky děsivé autenticitě místa, rozhodně vyplatí. Otevřeno je od neděle do čtvrtka od 9 do 16 hodin. Aktuální informace je možné sledovat na webových stránkách muzea.

Jiří Plachý