Muži zákona, které komunistický režim popravil

Vědečtí pracovníci Vojenského historického ústavu Praha Ivo Pejčoch a Prokop Tomek připravili další publikaci věnovanou osudům těch, kteří bojovali proti zločinnému režimu a zaplatili za to životem. Kniha Policisté na popravišti mapuje osudy příslušníků SNB popravených v letech 1949-1962.

Publikace navazuje na předchozí knihy z volné řady, konkrétně na tituly Vojáci na popravišti a Agenti-chodci na popravišti. V případě nyní vydané knihy jsou zpracovány osudy více než třech desítek příslušníků Sboru národní bezpečnosti, kteří se rozhodli čelit politickému zlu a byli při své činnosti dopadeni. Autoři se ovšem věnovali i dvěma speciálním případům, a to příslušníkům SNB, kteří byli v daném období popraveni za prokazatelně kriminální činy.

Ani v případě těch, kteří byli popraveni z politických příčin, však nejde o homogenní skupinu. Stěžejní díl hesláře patří těm mužům, kteří se rozhodli v mnohdy nelehkých situacích vystoupit proti zlu a nesvobodě. Zároveň však i těm, kteří se v soukolí dějin ocitli částečně náhodně. V knize jsou však popsány i osudy těch, kteří stáli na straně komunistické moci, dokonce se sami podíleli na boji proti nepřátelům režimu - ale režim je za to „odměnil“ rovněž oprátkou. Typickým příkladem je třeba Osvald Závodský či méně známý Karel Šváb. Osud, který tito lidé přichystali jiným, potkal nakonec i je samé.

Autoři tuto provázanost osudů obětí i jejich katů vystihují v úvodu knihy takto: „Následující kapitoly ukazují, že představa policejního sboru po roce 1948 jako jednolité masy komunistickému režimu bezvýhradně oddaných esenbáků je velice vzdálena skutečnosti. Mezi popsanými případy najdeme odhodlané protikomunistické odbojáře, muže, kteří se stali terčem provokací a vykonstruovaných politických procesů, ale rovněž skupinu obětí z „druhého břehu“.“ A zároveň dodávají: „Ukazuje se, že mezi příslušníky ministerstva vnitra nacházíme stejně protikladné osobnostní typy jako ve většinové populaci.“

Jednotlivým medailonům, které zabírají drtivou většinu z více než dvou set padesáti stran knihy, předchází i souhrnný text, který danou problematiku postihuje v širším rámci. Z něj uvádíme stěžejní pasáže:

Při úsilí popsat a pochopit Československo po únoru 1948 a reakce jeho občanů se potýkáme s problémem jak přistoupit k vývoji chování bezpečnostního aparátu. Lidé sloužící v bezpečnostních strukturách hráli klíčovou roli při převzetí moci komunisty. Opakované heslo „SNB jde s lidem“ mělo všechny přesvědčit, že podpora politice a praktikám KSČ je v bezpečnosti naprostá. Vytvořilo se tak jisté klišé. Podpora ale rozhodně nebyla v bezpečnostním aparátu naprostá.

Skutečnost, že bezmála čtyřicet příslušníků bezpečnostního a justičního aparátu skončilo na popravišti, stojí jistě za hlubší zkoumání. Ani historici SNB nepopírali, že Komunistická strana Československa se již nejpozději od osvobození roku 1945 snažila ovládnout Ministerstvo vnitra a bezpečnostní aparát. Byl to jeden z významných předpokladů k ovládnutí společnosti, pro demontáž „buržoazní demokracie“ a nastolení údajné autentické spravedlivé společnosti, lidové demokracie. Toto podvratné úsilí ovšem mělo přímou souvislost s masovou politickou podporou společnosti, tehdejším jazykem „lidu“. KSČ ke své podvratné práci dovedně využívala širokou škálu nástrojů a je třeba říci, že její subverzivní snahy byly, nutno říci po zásluze, nadmíru úspěšné.

Koncem roku 1945 měl SNB celkem přes 32 000 příslušníků (pro srovnání s předválečnou ČSR měly v roce 1937 bezpečnostní sbory necelých 30 000 mužů, tedy kvantita se příliš nezměnila). Sbor národní bezpečnosti obsahoval tehdy tři složky – pořádkovou, kriminální a státobezpečnostní. Dělil se na část uniformovanou (Národní bezpečnost, od roku 1949 Veřejnou bezpečnost) a část neuniformovanou (Státní bezpečnost a kriminální službu).

Početný bezpečnostní aparát nepochybně nelze považovat za inertní masu. Před rokem 1945 byla armáda i bezpečnostní sbory striktně apolitické. Asi již proto se po válce jejich příslušníci nedokázali vždy správně stavět k politickým otázkám. Košický vládní program totiž přinesl možnost politické aktivizace i pro příslušníky bezpečnostních sborů. Nebyla to samoúčelná změna. Komunisté si od toho slibovali možnost politicky působit v bezpečnostních sborech.

Přesto nebyla podpora komunistů v tomto prostředí totální. Nový bezpečnostní aparát převzal velké množství bývalých četníků, jejichž životní zkušenost neměla s komunistickou ideou mnoho společného. Do nových poměrů přešli většinou s tím, že profesionálně vykonají tak jako vždy svoji funkci při ochraně majetků a životů občanů. Ta se ani v nových poměrech samozřejmě zásadně nemohla změnit. Problémem se postupně stal vztah k nové moci, která nechtěla jen občanskou loajalitu jako dřív, ale naprostou oddanost. A ani mezi nově přijatými příslušníky SNB nevládla naprostá spokojenost. Ne všichni přirozeně pocházeli z komunistického prostředí a ne všichni chtěli sloužit nové moci.

Po únoru 1948 zaznamenáváme množství činů proti nové moci, vykonávaných příslušníky SNB. Velice často se to týká příslušníků nasazených na státní hranici. Jak se loajalita k státní moci mohla proměnit v projevy občanské neposlušnosti, odboje? A jde o zradu? Nebo to lze hodnotit jako vědomé rozhodnutí hájit skutečné zájmy občanů proti jedné politické síle, která si uzurpovala právo mluvit za část společnosti a přitom celé společnosti vnutit svoji vůli. Podobně jako u protikomunistického odboje jako celku i zde je o legitimitu samostatného postoje jedince proti moci i za cenu porušení zákonů.

Hlavním tématem této knihy je tedy příslušník policie na přechodu mezi demokracií a totalitou. Ovšem nejde jen o mechanické přehodnocení dosavadního pohledu na oponenty moci z bezpečnostního aparátu a přehození kladných a záporných znamének. Pro současné, často schematické vidění minulosti, se mohou stát případy dosud loajálních příslušníků SNB, kteří padli na straně režimu, problémem.

Dnes je třeba uvědomit si určitou personální kontinuitu bezpečnostních sborů, jen postupně probíhající prověrky a tak pomalu se obměňující aparát SNB, zejména u uniformovaných útvarů. Na oběti z řad SNB a PS bývá nahlíženo jako na oběti na straně represivního aparátu, které si byly plně vědomy, čemu se propůjčily. Zejména pro období let od roku 1945 do počátků padesátých let je problém očividně složitější. V SNB byla politická skladba pestřejší, konec konců v roce 1945 byl příslušníkem SNB třeba pozdější kurýr zahraničních zpravodajských služeb Ota Rambousek.

Příslušník SNB stojící proti režimu byl pro něj nebezpečný. Nejen reálně, ale i jako příklad pro jeho kolegy, kterým nová moc nevěřila. Tresty smrti pro příslušníky SNB patřily k době upevňování moci čtyřicátých a padesátých let, protože režimu šlo o hodně.

Samozřejmě, na popravy sáhl režim až jako k poslednímu kroku. Únor 1948 znamenal především rozsáhlé čistky v bezpečnostním aparátu.

V historiografii SNB nalezneme například takto zjednodušený výklad poúnorových čistek v SNB: „Bezprostředně po únorovém vítězství byli z jeho řad (SNB) a zejména z velitelského sboru odstraněni nepřátelé - reakční funkcionáři nekomunistických stran, exponenti poražené buržoasie a dále jednotlivci, kompromitovaní z let okupace spoluprací s nacisty, kteří se různými intrikami vyhnuli odpovědnosti atd.“

Ve skutečnosti byla „očista“ mnohem rozsáhlejší. Důvodem byla nedůvěra. Po roce 1945 převažovali noví příslušníci u pohraničních útvarů nebo u Zemského odboru bezpečnosti II. Složka VB se skládala téměř výlučně ze starých příslušníků, kteří vstoupili do bezpečnostního aparátu před válkou nebo za války. A KSČ tu měla logicky malý vliv a i ten jen díky osvětovému aparátu SNB, který byl v rukou komunistů celý. U pohraničních útvarů bylo v KSČ organizováno 70 až 80 % stavu, zatímco u Veřejné bezpečnosti jen 25-30 %! Početní stav VB před únorem 1948 činil 20 771. Z nich bylo členů KSČ 6699 příslušníků. Z toho ale členů, kteří vstoupili do KSČ před rokem 1945, bylo pouze 134.

Příslušníci bezpečnostního aparátu ale samozřejmě zjistili, kdo má vliv a moc v bezpečnostním aparátu a začali vstupovat hromadně do KSČ. „Po únoru 1948 jsme udělali chybu tím, že jsme otevřeli vstup do strany téměř všem příslušníkům Sboru. Toto jsme se snažili částečně napravit tím, že jsme zařadili 9 380 t. j. 50% do řad kandidátů, 1 302 do lhůtařů (?) a neprověřili 181.“ Koncem roku 1949 bylo u VB 19 272 osob. Z nich bylo členy KSČ 18 446, tj. 95,7% a nečlenů strany bylo 826. To ale nemohlo loajální staré příslušníky zachránit, protože v očích komunistů byli staří příslušníci bezpečnostního aparátu „zatíženi služebnictvím a starým četnickým chytráctvím“. U VB bylo koncem roku 1949 podle délky služby do roku 1939 12 312, z doby okupace 1 227 a nově přijatých po květnu 1945 bylo 4 290, tj. celkem 17 829. Zbytek byl převeden ze správy NB.

Proto KSČ zajistila propuštění od Veřejné bezpečnosti od 1. ledna 1949 do 15. listopadu 1949 253 osob. A samo odešlo 99, pensionováno 1 200, zemřelo 43, celkem úbytek stavu 1595. Od února 1948 do 15. prosince 1949 bylo zatčeno podle neúplné statistiky pro protistátní činnost 465 příslušníků (!) a pro jiné skutky 59, celkem 524 příslušníků. V posledních šesti měsících počet zatčených ve VB stoupl, denně přichází hlášení o 1-8 zatčených. Návrhy vyměnit nevyhovující velitele a urychleně přeřadit do výroby nehodící se příslušníky SNB, to znamená 20-30% stavů, za rok asi 6 000!

První turnus v plánu odsunu asi 1 600 starých příslušníků byl připraven k 15. dubnu 1950 a týkal se zejména všech příslušníků VB, kteří nastoupili do bezpečnostních sborů v době nacistické okupace.

V lednu 1950 provedena kontrola bývalých příslušníků SNB po únoru 1948 „vyakčněných“ a v době pozdější z různých příčin ze SNB propuštěných. Tzv. „vyakčněno“ hned v únoru 1948 bylo celkem 824 osob. Z nich v TNP bylo umístěno patnáct, do zahraničí odešlo 78 a ve vazbě se nacházelo 54 osob. Celkem za období únor 1948 až konec roku 1949 bylo z SNB propuštěno 2 203 příslušníků. Z nich bylo sedm chovanců TNP, ilegálně za hranice odešlo sedm osob a ve vazbě pro různé trestní činy se nacházelo 107 bývalých příslušníků SNB. Přestože drtivá většina z propuštěných pracovala v nejrůznějších odvětvích národního hospodářství, byli považováni za riziko, prý protože měli mnoho znalostí o bezpečnostním aparátu. Dne 16. března 1950 projednalo kolegium Ministra vnitra plán na soupis bývalých „reakčních“ velitelů, odstranění vyakčněných příslušníků z důležitých míst, zařazení do manuální výroby a jejich kontrolu.

Překvapením možná bude počet příslušníků bezpečnostních sborů z doby první republiky a nacistické okupace, sloužících dokonce ještě v roce 1950 u Státní bezpečnosti. K 1. lednu 1950 jich bylo asi 650. Protože hromadné propuštění 250 starých příslušníků SNB v prosinci 1949 vyvolalo rozruch a nežádoucí odezvu v pracovním výkonu bezpečnostního aparátu, navrhlo velitelství StB do srpna 1950 pozvolna propustit z Ministerstva vnitra nebo alespoň odsunout z StB nenápadně asi 480 starých příslušníků. Podle zprávy z 17. března 1950 ale v praxi „očista“ vázla, protože nevyhovující nebylo kam odsunout a plán do března tak byl splněn na 50 %. Nevyhovující příslušníci StB byli přesouváni do státního úřadu pro církevní záležitosti a do čs. hotelů.

Roku 1951 nastala další čistka, která se týkala spíše nově přijatých po druhé světové válce. Tak se stal již v první polovině padesátých let aparát SNB kádrově homogenní a spolehlivý. Proto i počet potrestaných za tzv. protistátní činnost a samozřejmě i počet postižených nejvyšším trestem klesal.

Po čistkách starých kádrů se stal bezpečnostní aparát již čitelný, spolehlivý a kádrově lépe vyhovující. Nebylo ale ještě vše u konce. I mnoho zcela nových členů bezpečnostního aparátu bylo v prvních letech nového režimu daleko samostatnějších a aktivnějších, než byli pozdější typičtí funkcionáři. Nová moc se s nimi ale rozloučila již roku 1951. Byli propouštěni, přemisťováni na nevýznamné funkce nebo i nějakou dobu vězněni. Po únoru 1948 byli do StB proto přijímáni „noví lidé“, kteří měli být zárukou bezproblémového fungování Státní bezpečnosti:

Zásadním zlomem v daném období se stala počátkem roku 1951 rozsáhlá čistka v bezpečnostních složkách komunistického režimu, která se stala postupně součástí likvidace tzv. protistátního spikleneckého centra bývalého generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Impulsem pro tuto čistku byla kritika Ústřední kontrolní a revizní komise, které se nezdary StB při šetření podezření zdály nikoliv neschopností nebo chybou, ale záměrným sabotážním počínáním. V souvislosti s procesem s údajnými zrádci ve strukturách KSČ "Slánský a spol." byla vyšetřována skupina tzv. trockistických zrádců, dosazených údajně na ministerstvo vnitra a řízených bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Skupina dostala při vyšetřování označení "Osvald Závodský a spol."

Čistka postihla zejména bývalé „Španěláky“ nebo příliš horlivé mladé vysokoškoláky se svéráznými představami. I některé ze špiček aparátu Ministerstva vnitra byly postiženy nejvyšším trestem, případně vězněním, nebo alespoň přeřazením ne méně významné úseky nebo i zcela mimo bezpečnostní aparát.

V březnu 1951 proběhla v souvislosti s tímto případem například i čistka na rozvědce Ministerstva národní bezpečnosti. Od odboru Z bylo odstraněno celkem více než 50 příslušníků (t.j. cca 50 % stavu). Ze zahraničí bylo z tehdy vyslaných 23 příslušníků odvoláno 16 osob. Neprověření byli převeleni k veřejné bezpečnosti a po určité době z "preventivních důvodů" zpravidla propuštěni. Jednalo se vesměs o bývalé interbrigadisty a poté vojáky čs. zahraniční armády působící za II. světové války na Západě. Tuto čistku lze označit vedle další z počátku normalizace sedmdesátých let za nejvýznamnější v historii československé StB. Procentuálně ale byla větší, jednalo se o "decimaci" složky a stala se svými důsledky na chod služby mnohem závažnější. Rozvědka byla pak podle všech dokladů vážně ochromena ve své činnosti až asi do roku 1953. Podle řady zdrojů její řízení v následujícím období spočívalo převážně na sovětských poradcích.

Podobné čistky se odehrály i na jiných součástech Státní bezpečnosti.

Proto bylo rozhodnuto budovat nový aparát z „nových lidí“. Životopisy drtivé většiny poúnorových příslušníků StB ukazují, že tito muži tehdy ve věku mezi 20 – 30 lety se nezúčastnili protinacistického odboje, poznali pasivně jen nacistickou okupaci a na konci války revoluční gardu. Neměli vzdělání ani životní zkušenosti. Pocházeli z neprivilegovaných vrstev, nebyli ale ani kvalifikovanými dělníky nebo zemědělci. Byli ideálním tvárným materiálem. Je zajímavé, že podobně vypadal personál sovětské tajné policie ve dvacátých letech. S novým režimem životně souvisela jejich existence. Proto jej bezvýhradně podporovali.

V dalších desetiletích tak počet případů odporu mezi příslušníky SNB rapidně klesá a zcela mizí i případy popravených příslušníků SNB. I pokud rozšíříme otázku postihu nejvyšším trestem i na příslušníky dalších bezpečnostních sborů, najdeme v následujícím období jen málo takových případů, navíc souzených v nepřítomnosti.

Příslušníci bezpečnostního aparátu trestně právně postižení po únoru 1948 jsou poměrně složitou skupinou obětí bývalého režimu. Nalezneme mezi nimi jak lidi vědomě čelící totalitní moci, tak i oběti justičních zločinů. Ovšem nejde o profesní skupinu zcela běžnou. V polistopadovém období se perzekuovaní příslušníci SNB stali předmětem opatrného uznávání. O to se zasloužila zejména vojenská sekce Konfederace politických vězňů, sdružující i bývalé příslušníky ozbrojených složek Ministerstva vnitra. To se projevilo zejména odhalením pamětní desky se jmény dvaceti příslušníků SNB, „popravených za odpor proti komunistickému režimu“ ve vstupní hale budovy Policejního prezidia ve Strojnické ulici v Praze dne 28. října 1996 za přítomnosti policejního prezidenta plk. O. Tomáška a zástupců KPVČ.