Nové číslo časopisu Historie a vojenství, letošní druhé

V těchto dnech vyšlo číslo 2/2021 čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Materiály mají široké chronologické rozkročení. Od středověké bitvy na dnešním polském území, přes události druhé světové války až k době, kdy v Československu sídlila vojska Sovětského svazu.

Historie a vojenství 2/2021 otevírá obsáhlý materiál pracovníka VHÚ Jiřího Plachého Poslední obránci protektorátu, který pojednává o historii Dobrovolnické svatováclavské roty v období březen – květen 1945. Autorův text vznikl jako přípravná studie pro publikaci věnovanou poválečnému postihu příslušníků jednotky a měl by přispět k rozšíření poznání problematiky a zároveň uvést na pravou míru některé dosud tradované nepřesnosti.

Plachý svůj text uvádí: „Nejpozději od napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 usilovala různá česká kolaborantská seskupení o vznik vojenské jednotky, která by se po boku Němců, podobně jako dobrovolnické formace z jiných okupovaných národů, podílela na boji za „Novou Evropu“. Tato „dobře míněná“ snaha však byla z nejvyšších míst Říše, s odvoláním na striktní příkaz Adolfa Hitlera, vždy odmítnuta. Pro české nacisty existovala až téměř do konce války jediná možnost, jak obléct německou uniformu – získat říšskoněmecké státní občanství. To se změnilo teprve v březnu 1945, kdy německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank povolil zřízení Dobrovolnické svatováclavské roty (DSR), první a také jediné zcela české ozbrojené jednotky vojenského charakteru, která měla být použita při „obraně“ protektorátu.“

Další historik VHÚ, Prokop Tomek, je autorem statě Život vedle Sovětské armády 1968–1991. Aspekty praktického soužití sovětských vojáků a občanů Československa nejsou dosud plně prozkoumány a Tomek se snaží tuto mezeru vyplnit. Jeho studie časově člení více než dvacetileté období a také rozděluje oblasti styků čs. občanů i institucí s vojáky Střední skupiny sovětských vojsk. Tomek cituje zprávu Státní bezpečnosti z roku 1988, která  vzájemné vztahy dělila do čtyř skupin: 1. Vztahy oficiální (existují mezi velením Střední skupiny sovětských vojsk a sovětských útvarů a představiteli státu, úřadů, národních výborů a podniků). 2. Tzv. družební styky s podniky a družstvy v místě posádek a okolních oblastí (návštěvy, oslavy, ale také pracovní brigády; do jisté míry byly mimo kontrolu a každý sovětský velitel i každý podnik si je organizoval sám). 3. Soukromé styky motivované osobním a materiálním prospěchem. 4. Náhodné společenské styky v restauracích, zejména podniků známých jako místa navštěvovaná sovětskými vojáky (někdy sklouznou do skupiny soukromých styků motivovaných osobním a materiálním prospěchem.)

Text Od Gorbačova ke „Gorbymu“ od Petra Janouška se týká oblasti správy zahraničních vztahů Generálního štábu ČSLA/ČSA v letech 1989–1992.  Stať se na vybraných částech armádní agendy snaží postihnout proměnu, kterou jí přinášel nástup Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka KSSS, dále helsinský proces a posléze revoluční dění v Československu a v celé střední Evropě. Příspěvek se nejvíce věnuje problematice odzbrojení, což tvořilo jednu z klíčových součástí činnosti SZV GŠ, a zároveň lze prostřednictvím této agendy velmi dobře ilustrovat, jak se Správa a někteří její čelní představitelé – po revoluci rázem „staré struktury“ – přizpůsobovali politickým změnám v zemi. Další činnost SZV GŠ je nahlížena zejména prizmatem vztahů se Západem a počátečního přibližování k NATO a navazování spolupráce s ním, neboť armáda se v letech 1990 až 1992 loajálně připojila k nové politické linii, která utvářela nové bezpečnostní ukotvení Československa. V tomto ohledu je sledováno vysílání vojáků do zahraničních misí před revolucí a po ní nebo kontakty se západními vojenskými přidělenci. Samotný konec textu popisuje jistou malou dějinnou anekdotu, kvůli které se v názvu textu objevuje slovo „Gorby“.

Poněkud netradičně ve slovenštině je psána studie Jedna udalosť, dva naratívy: Stredoveká bitka pri Thomaswaldau (Tomaszow Bolesławiecki) z roku 1488 v československej a maďarskej historiografii, jejímž autorem je Samuel Beňa. Bitva se odehrála 28. července 1488 v dolním Slezsku a mělo při ní dojít k málo vídanému přímému útoku oddílů uherského krále Matyáše Korvína na českou vozovou hradbu. Bránící se české žoldnéřské vojsko přitom vedl kníže Jindřich I. starší z Minsterberka (1448–1498), syn husitského krále Jiřího z Poděbrad (1420–1471).

Obrněné vlaky v Pražském povstání (1. díl) je název článku, jehož autorem je Tomáš Jakl. Obrněné vlaky jsou občas přehlíženou součástí výzbroje československé branné moci. Objevili bychom je ale při bojích čs. vojáků v Rusku v letech 1918–1920, na Slovensku v roce 1919, v boji proti nacistickým povstalcům v pohraničí v roce 1938, za slovenského povstání v roce 1944, ale i českého povstání v roce 1945.

V polovině dvacátého století se obrněné vlaky dělily na dvě základní skupiny: za prvé na obrněné vlaky jako soupravy speciálních opancéřovaných kolejových vozidel, vyráběných továrně, většinou sériově. A za druhé improvizované obrněné vlaky, sestavené z původně civilních kolejových vozidel, opatřených provizorním pancéřováním a výzbrojí. Jakl píše: „Pro námi zvolené téma jsou důležité obrněné vlaky německých ozbrojených sil za druhé světové války. Podle účelu se dělily na:

- obrněné vlaky (Panzerzug), určené pro boj na frontě. Tuto kategorii v první polovině války tvořila pestrá paleta vozů, zčásti vyrobených ještě za první světové války, a částečně pocházejících z kořisti ze států, obsazených v první fázi německé expanze, včetně Československa. Od poloviny války byly nahrazovány standardizovaným typem BP 42, později modernizovaným na standard BP 44 přezbrojením, doplněním protitankových vagonů a protiletadlových palebných stanovišť;

- pomocné obrněné vlaky pro ochranu tratí (Streckenschutzzug), určené k obraně železnice v zápolí, zejména proti partyzánům či parašutistům. Tvořily je jak vozy obrněných vlaků typů vyřazených z frontové služby, tak vozy improvizované. Jak Panzerzüge, tak Streckenschutzzüge byly poháněny parními lokomotivami;

- průzkumné obrněné vlaky (Panzerspähzug), určené jak k ochraně tratí, tak k frontovému boji, které tvořily soupravy obrněných drezín na dieselový pohon, z nichž každá mohla operovat samostatně.“

Karel Straka je autorem diskuzní statě Objektivně a polemicky o nové práci na téma československého zbrojního průmyslu meziválečného období. Výchozím bodem byla pro Straku práce Radomíra Zavadila Na obranu republiky. Přemístění československého zbrojního průmyslu na Moravu a Slovensko v letech 1936–1938 (Euromedia Group, Praha 2021).  Straka píše: „Věcná diskuze je důležitou součástí vědecké práce. Má-li náležitou úroveň, může se v ní široce uplatnit schopnost kritického myšlení i umění kultivovaně sdělit podložené argumenty. Výměna názorů otevírá prostor pro vzájemná srovnání náhledů na rozličná témata z takových úhlů, které umožňují potvrzovat, upřesňovat či vyvracet stávající poznatky a odhalovat nové souvislosti. Je to ve své podstatě cesta za dalším poznáním. Každé dílo, jež má potenciál přinášet podněty v tomto smyslu, je cenné. Je to i případ nové práce Radomíra Zavadila, která v poměrně značné tematické šíři aktualizuje v české historiografii problematiku zbrojní výroby z období mezi dvěma světovými válkami.“

V závěru druhého čísla letošního ročníku Historie a vojenství nalezne čtenář některé kratší materiály. Jedná se o příspěvky týkající se restaurování předmětů ze sbírek VHÚ (puška – větrovka z 18. století), v rubrice Zbrojní technika věnuje Tomáš Jakl pozornost patentu Františka Kopeckého na řiditelné torpédo z roku 1906, jsou zde i některé anotace a recenze na nové publikace z oblasti vojenské historie a další materiály.

Časopis Historie a vojenství vydává Vojenský historický ústav Praha, číslo 2/2021 v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích.

RED