Partyzánský velitel, geograf a krasolog doc. RNDr. Vladimír Panoš, CSc.

V objektu bývalé Dětské ozdravovny ve Vojtěchově se nachází zajímavá pamětní deska věnovaná geografovi a krasologovi Vladimíru Panošovi, který stál i u zrodu léčebné metody zvané speleoterapie (pobyt dětí s respiračními problémy v jeskyních). Pokud by se někdo neinformovaný chtěl dozvědět o osobnosti docenta Panoše více, snadno zjistí, že byl světově uznávanou kapacitou v geografii a zejména speleologii, kdy v letech 1956–1968 pracoval v Brně v Kabinetu pro geomorfologii ČSAV. Poté do roku 1974 působil na Katedře fyzické geografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. A přitom se téměř neví, že šlo také o vojáka, který bojoval proti nacismu během druhé světové války.

Již v roce 1965 stál u zrodu Mezinárodní speleologické unie při UNESCO, jejíž byl v letech 1969–1977 a 1981–1985 viceprezidentem. Od roku 1978 byl také předsedou České speleologické společnosti. Zabýval se teoreticky i prakticky vývojem krasových oblastí. Jím vedená skupina objevila systém Jeskyní Míru v Javoříčských jeskyních. Byl také spoluautorem projektu CHKO Litovelské Pomoraví a v letech 1964–1965 a 1979–1980 se zabýval výzkumem krasu na Kubě. Pan docent je autorem a spoluautorem na 300 studií a pojednání. Jeho poslední velká práce věnovaná celoživotnímu výzkumu vyšla na Slovensku s názvem Krasologická a speleologická terminologie – výkladový slovník.

Téměř všechny běžně dostupné informace o Vladimírovi Panošovi, který se narodil 2. července 1922 v obci Strážská na východním Slovensku a zemřel 7. ledna 2002 v Olomouci, jsou o jeho vědecké kariéře a jen občas se objevuje ne zcela přesná zmínka o tom, že v letech 2. světové války bojoval jako letec v řadách britských Royal Air Force. Podívejme se proto podrobněji na jeho skutečné válečné osudy.

V roce 1940 Vladimír Panoš maturoval na gymnáziu v Hradci Králové. V té době byl jeho otec zatčen za odbojovou činnost ve skupině „Jitřenka“, a tak se na radu jeho odbojových spolupracovníků syn přihlásil do protektorátního vládního vojska, aby nebyl nacistům příliš na očích.

Narukoval 1. října 1940 a po základním výcviku v poddůstojnické škole u 3. praporu v Týnu nad Vltavou a Písku byl v lednu 1942 povolán do Kursu důstojnického dorostu a po jeho úspěšném absolvování byl 1. ledna 1943 povýšen na poručíka. Koncem května 1944 musel odjet s královehradeckým 6. Praporem do severní Itálie, kde záhy navázal spojení s italským odbojem a se svou četou v obci Premosello po předchozích dohodách přešel již 9. července 1944 k partyzánům.

Akce proběhla v 02.00 hodin a byla kryta fingovaným bojovým přepadem, který s cílem chránit rodinné příslušníky českých vojáků před represemi nacistů provedla italská partyzánská skupina Pippa Coppa.

Část Panošovy čety se ihned po přesunu k partyzánům do obce Anzola zúčastnila zajištění odchodu dalších čet 1. roty k partyzánům z Vogogna a z Villa Dossola. V druhém případě byla četa 24 vládních vojáků pod velením štábního rotmistra Jana Otčenáška osvobozena bojem při přepadu vlaku ve stanici Candoglia-Ornavasso, když byla z příkazu velitelství praporu pod německým dohledem stahována do Bavena.

V den přechodu k partyzánům se Panošova četa také spojila v jeden partyzánský oddíl s čtrnáctičlennou skupinou šrtm. Antonína Šnajdra z 3. roty, která k partyzánům přeběhla již 3. července. Oddíl dosáhl po spojení s dalšími vládními vojáky nakonec počtu 53 mužů. Byl umístěn v partyzánském táboře na svazích Monte Massone jako „distaccamento Famfulla“ 15. brigády Garibaldi, jež byla součástí Moscatelliho 1. partyzánské divize d´Assalto Garibaldi.

Pod Panošovým velením tak zde vznikla partyzánská rota o třech četách (zhruba o 15–17 mužích), kterým veleli štábní rotmistr Antonín Šnajdr, rotmistr Karel Sýkora a četař František Habada. Rota byla organizována po vzoru garibaldiovských italských partyzánských jednotek, a proto měla i svého „politického komisaře“, jímž byl kontroverzní četař Josef Kuchařík.

Při přechodu k partyzánům čeští vojáci italský odboj neposílili jen personálně, ale díky tomu italští partyzáni získali střelivo, mnoho ručních granátů, potraviny, léky, přikrývky, dalekohledy, pistole, lehké kulomety se zásobními součástkami, obuv a součásti uniforem vládního vojska.

Část české partyzánské roty zajišťovala přesun partyzánského proviantního skladu a část se zúčastnila akce na získání zbraní a munice v prostoru Chesio při přechodu dalších jednotek českého vládního vojska k partyzánské skupině kapitána Rutta. Při návratu z této akce přepadla česká průzkumná hlídka tříčlennou skupinku italské fašistické milice a získala tak nejenom další zbraně a střelivo ale i cenné zprávy o pohybu nepřátelských jednotek proti Valle Sesia.

Ve dnech 11.–16. července 1944 se potom celá rota zúčastnila bojových akcí partyzánské skupiny Pippa Coppa v údolí Dossola. Poté byla potom pověřena operační činností ve Valle Cravariolla. Důvodem této změny prostoru byly především neustálé těžké německé útoky, které znemožňovaly plynulé zásobování tábora na Monte Massone. Proto bylo na schůzce velitelů rozhodnuto, že se rota českých partyzánů rozdělí a přesune do Vale Cravariolla, kde se po utáboření bude věnovat sabotážním akcím v prostoru hydrocentrál, zásobujících trať v Simplonském tunelu a v údolí Centovalli.

Pro neznalost terénu a poměrů v horách byla české jednotce velitelem Pippem Coppou přidělena nejen četa italských partyzánů (velitel Luciano), ale také poručík jugoslávské armády Josip Petek jako tlumočník a instruktor a kapitán Lightowler jako vojenský poradce a prostředník styku s místním obyvatelstvem.

Jednotka překročila údolí řeky Toce, přerušila železniční trať a nočními pochody se přemisťovala do přikázaného prostoru. Příslušníci české (tehdy s hrdostí titulované československé) partyzánské roty byli však zcela tělesně vyčerpáni předchozími akcemi, náročným terénem, nezvyklým podnebím a především nedostatkem potravin. Přemisťovali se zcela bez proviantu jen s nepatrným množstvím střeliva, protože většina munice byla ponechána bezprostředně ohroženým italským jednotkám na Monte Massone.

Od partyzánského velitelství dostali Češi jen větší částku peněz v italských lirách. Mimo to dostali poručíci Panoš a Petek spolu s kapitánem Lightowlerem od velitele Pippa Coppy rozkaz, aby se odebrali na švýcarské území do Locarna a vešli zde ve styk se zastupitelskými úřady Sovětského svazu. Ty měli požádat o pomoc pro garibaldiovské jednotky v podobě potravin a střeliva. Za tím účelem dostal poručík Panoš pro sovětské diplomaty zvláštní zprávu a doporučující dopis.

Během přesunu pronikla česko-italská jednotka několikrát řetězem německých a italských fašistických uzávěr. Nakonec byl však její postup prozrazen a rota byla zatlačena hluboko do neobydleného vysokohorského terénu, kde ještě více trpěla naprostým nedostatkem proviantu.

To způsobilo, že jednotka byla nakonec neschopna jakékoliv operační činnosti, protože její příslušníci byli již pět dní bez potravin! Dva dny bez zdroje pitné vody, neustálé útoky nepřátelských hlídek, namáhavé pochody v bezcestném velehorském terénu a nedostatek střeliva nakonec donutily poručíka Panoše překročit švýcarské hranice s celou jednotkou...

Došlo k tomu 25. července 1944 v 03.50 hodin v prostoru Camedo v Centovalli. Před přechodem hranic byly na označeném místě jižně Cameda ukryty zbraně se zbytky střeliva. Představa Panošovy roty, že se ve Švýcarsku zotaví, načerpá nových sil, zanechá zde jen raněné a nemocné a vrátí se bojovat na italskou stranu, se ukázala jako lichá.

Na návrat do Itálie nemohlo být pomyšlení, protože švýcarská policie všechny internovala a rychle odsunula z Locarna do vnitrozemí. Později byli příslušníci Panošovy partyzánské roty s ostatními zběhy z 6. praporu vládního vojska, internovanými ve Švýcarsku v počtu 280 mužů, dopraveni přes Marseille – Neapol a Gibraltar do Velké Británie, kam dorazili 2. prosince 1944 do skotského přístavu Greenock. Po prezentaci u Náhradního tělesa čs. armády v Southend on Sea byl v polovině ledna 1945 přemístěn k letectvu a přijat do RAF, kde byl zařazen do výcviku jako u/t Navigator B v Torquay a poté u 50. ITW Bridgnorth. Do vlasti se vrátil 18. srpna 1945, stal se příslušníkem dopravního oddílu MNO, který měl na starosti dozor při dopravě LPH z Hamburku. Zde působil do 20. března 1946. Po té působil jako pobočník výcvikové perutě v Chrudimi. V květnu však byl zařazen do Letecké přípravné školy ve Šternberku a v červnu byl přemístěn do pilotní školy u Leteckého učiliště Prostějov, kde se však již 27. srpna 1946 těžce zranil při havárii letounu. Po uzdravení byl v červenci 1947 jmenován učitelem meteorologie v PŠ III Olomouc. Po únoru 1948 byl však jako nepohodlný „zápaďák“ z armády odstraněn v hodnosti nadporučíka letectva do zálohy.

Touto represí byl však Vladimír Panoš de facto zachráněn pro obor, který jej nakonec proslavil. V civilu se mu však po čase podařilo vystudovat vysokou školu a věnovat se doma i v zahraničí pedagogické a vědecké práci. Nakonec byl jako bývalý voják po listopadu 1989 rehabilitován a povýšen na plukovníka letectva v. v.

Jindřich Marek