Rakety, které mířily na Západ. O nejutajovanější složce ČSLA vznikla studie, která mnohé odhaluje.
10. 11. 2011
Od počátku 60. let 20. století disponovala československá armáda jedním z nejmodernějších a zároveň nejničivějších bojových prostředků: taktickými a operačně taktickými raketami. Minulost jejich služby v ČSLA nyní v obsáhlé studii zpracoval historik Vojenského historického ústavu Praha PhDr. Prokop Tomek.
Fotogalerie
Od roku 2009 disponuje Vojenský historický ústav Praha moderním výstavním prostorem, který ukazuje kompletní minulost raketového vojska v československé armádě. V areálu Vojenského technického muzea Lešany si může návštěvník prohlédnout nejen nejrůznější druhy raketových střel, ale také jejich mohutná pásová či kolová mobilní odpalovací zařízení.
K těmto „živým“ exponátům vznikla na půdě Vojenského historického ústavu i rozsáhlá vědecká studie, která mapuje jejich minulost. V rámci sběru materiálu narazil historik VHÚ dr. Prokop Tomek i na nevšední objev. „Jedná se o dvě fotoalba, která dokumentují cvičné střelby československé armády na území SSSR,“ říká. „Jde o prakticky jediné obrazové svědectví zachycující československé raketové vojsko v ostré akci. Těžko říct, jak vlastně vůbec mohly snímky vzniknout. Rakety patřily v naší i sovětské armádě k těm úplně nejutajovanějším zbraním.“
Rakety SCUD a jejich německá matka
Zatímco taktické raketové střely jsou určeny pro údery konvenčními i jadernými hlavicemi na cíle do vzdálenosti 30–100 km, operačně taktické raketové střely jsou koncipovány pro údery jadernými hlavicemi na vzdálenost od 100 do 1000 km. Oba druhy měla ČSLA ve své výzbroji.
„V Československu začalo budování jednotek s taktickými a operačně taktickými raketovými střelami země-země počátkem šedesátých let. Dodávky moderních sovětských zbraní souvisely s přípravou válečných plánů Varšavské smlouvy, či spíše sovětského velení, v nichž hrál významnou roli československý front,“ říká Prokop Tomek.
První raketové brigády se začaly budovat v Hranicích na Moravě v roce 1961 a byly vyzbrojeny operačně taktickými raketovými střelami R–11M, které pak nahradila verze R-17M. Rakety nesly v kódu NATO označení Scud a Sovětský svaz různé verze také vyvážel do mnoha zemí. Zhruba 600 raket na sebe vypálili Írán i Irák v 80. letech. Sověti asi 2 000 raket vystřelili během války v Afghánistánu. Scudy dopadaly také na Izrael během první války v Zálivu v roce 1991. Přitom „matkou“ těchto raket byla legendární německá raketa V-2, z jejíž konstrukce Sověti na přelomu 40. a 50. let vycházeli.
K převzetí prvních mobilních odpalovacích zařízení pro raketové střely R-11M došlo v létě 1962 a první operačně taktickou raketu v ČSLA odpálila 311. těžká raketová brigáda již 9. srpna 1962. Stalo se tak v SSSR. Na zdejší střelnici Kapustin Jar jezdili českoslovenští vojáci i v pozdějších letech, pro rakety s tak dlouhým doletem totiž nebyl v Československu žádný dostatečně rozlehlý výcvikový prostor.
Vedle typu Scud byly do výzbroje ČSLA zařazeny i taktické rakety Luna a později i Točka (v kódu NATO Frog a Scarab). Střely Točka, které měly dolet 70 kilometrů, byly také posledními raketami, které měla ještě v roce 2000 ve výzbroji Armáda ČR.
Historicky nejmocnějším raketovým systémem, který se kdy na našem území nacházel, bylo mobilní odpalovací zařízení OTR-22 Temp-S; v kódu NATO SS-12 Scaleboard. Komplet SS-12 byl do Československa ze SSSR poprvé dovezen v roce 1983 jako součást výzbroje sovětských vojsk na našem území. Již v roce 1988 se začalo se stahováním této zbraně. Samotná raketa měla přes 12 metrů délky, její dolet byl 900 kilometrů a mohla nést jadernou hlavici o síle až 500 kilotun. Pro srovnání: bomba na Hirošimu měla sílu „jen“ 13 kilotun.
V ČSSR nebyl umístěn známý raketový komplet středního doletu SS-20. O střelách SS–20 se hovořilo jako o zbrani, která změnila rovnováhu ve zbrojení v Evropě a představovala pro Západ velké nebezpečí. Střely měly tři jaderné hlavice, každá se silou 400 kilotun. „Ačkoliv veřejnost o tom byla a někdy dodnes je přesvědčena, tyto střely ani jejich mobilní odpalovací zařízení nebyly nikdy na území Československa,“ říká Prokop Tomek. „Vzhledem k doletu 5000 km mohly zasáhnout celou Evropu i z odpalovacích zařízení umístěných na území Sovětského svazu. Asi proto nebylo účelné převážet utajované zbraně na území satelitních států.“
Byly u nás jaderné hlavice? Ačkoli operačně taktické i taktické nosiče umístěné na území ČSSR mohly nést jaderné hlavice, není prokázané, že v minulosti se v našem prostoru tyto hlavice skutečně nacházely. Prokop Tomek říká: „Raketové střely země–země nebyly dodávány do Československa s jadernými hlavicemi. Na druhou stranu ale výcvik těžkých dělostřeleckých brigád s jejich nasazením počítal. Ve zveřejněných plánech ČSLA pro případ války ze šedesátých let byly raketovým brigádám ČSLA rozepsány konkrétní počty jaderných úderů proti silám nepřítele na území tehdejšího Západního Německa. V operačním nasazení měl československý front použít 131 jaderných raketových střel a atomových bomb. Část jaderných úderů připadala na operačně taktické a taktické raketové střely, další část na bombardovací letectvo. I všechny další zveřejněné operační plány použití ČSLA až do roku 1990 počítaly s jadernými údery vlastními raketovými prostředky. V případě válečného konfliktu měly podle původního plánu československé jednotky dostat jaderné hlavice během osmnácti hodin ze Sovětského svazu.“
Nicméně už v roce 1965 ministři národní obrany SSSR a ČSSR podepsali smlouvu o výstavbě skladišť raketových jaderných hlavic a jaderné dělostřelecké munice pod utajenou sovětskou správou na území Československa. Výstavba skladišť s krycím názvem Akce „Javor“ byla dokončena na sklonku šedesátých let. Hlavice mohly být umístěny ve třech lokalitách: Bělá pod Bezdězem, Míšov u Jinců a Újezd u Lovosic. Objekty ani po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 nespadaly pod správu zdejší Střední skupiny sovětských vojsk. Spravovala je zvláštní sovětská posádka a československá strana do nich neměla až do počátku devadesátých let přístup. Ani dnes nevíme, zda ve skladištích skutečně jaderné hlavice byly. Je možné, že sem měly být dodány až ve chvíli, kdy by se výrazně zhoršila zahraničně politická situace.
Žádné rakety, jenom „prostředky“ Vojenská raketová technika podléhala v Československu do roku 1965 utajení ve stupni „přísně tajné zvláštní důležitosti“ a používalo se pro ni krycí označení „prostředky“. Až na přehlídce 9. května 1965 v Praze se poprvé veřejnost seznámila s raketovými komplexy R–11M a Luna. Kromě vojenských přehlídek se vojenská raketová technika na veřejnosti nadále objevovala jen sporadicky. Dislokace útvarů zůstala utajována až do konce osmdesátých let.
Zásadní změnu pro raketové vojsko znamenal až listopad 1989. První reorganizace se odehrála v roce 1991, po další reorganizaci v roce 1994 byl zřízen 6. smíšený raketometný pluk, coby poslední jednotka tohoto typu. Roku 2000 pluk zanikl a tím skončila i historie využívání taktických a operačně taktických raketových střel na našem území.
V úterý 11. března můžete přijít na přednášku z cyklu 1. světová…
Vojenský historický ústav Praha
U Památníku 2, 130 05, Praha 3
muzeum@vhu.cz
Ředitelství
Ředitel VHÚ Praha
brigádní generál Mgr. Aleš Knížek
Sekretariát ředitele
+420 973 204 900
ID DS
hjyaavk
Správní rada pro vyřízení vývozních povolení, darů či výkupů
+420 973 204 903
Správní rada pro vyřízení zápůjček
+420 973 204 900
Veškeré informace týkající se zápůjček exponátů na výstavy a další akce, formuláře pro vývoz
milirarií, práva k fotografiím a filmovým sbírkám atd. naleznete v samostatné rubrice Služby
veřejnosti.
Knihovna VHÚ
Pracoviště Rooseveltova
+420 973 215 544
Vedoucí knihovny VHÚ
+420 973 215 938
knihovna@vhu.cz
Časopis Historie a vojenství
Šéfredaktor
David Pazdera
+420 973 204 941
Armádní muzeum Žižkov
U Památníku 2
Praha 3 - Žižkov
+420 973 204 924
Letecké muzeum Kbely
Mladoboleslavská ul.
Praha 9 - Kbely
+420 973 207 500
Vojenské Technické Muzeum Lešany u Týnce nad Sázavou
