Válečný zážitek jako fundament, na němž J. R. R. Tolkien postavil svého Pána prstenů

Před několika lety vyšla v čtvrtletníku Historie a vojenství tematicky mimořádně zajímavá studie Jiřího Hutečky nazvaná Velká válka v Pánu prstenů. Autor v ní rozebírá kořeny, z nichž se zrodilo jedno z nejznámějších literární děl 20. století. Vzhledem k nadčasovosti i aktuálnosti textu - v letošním roce si připomínáme 100 let od vypuknutí Velké války - podstatné části opět zveřejňujeme.

Poté co měl celý svět možnost shlédnout veleúspěšnou filmovou trilogii z dílny režiséra Petera Jacksona, není pravděpodobně nutné příliš představovat její neméně úspěšnou knižní předlohu. Ta si od počátků své popularity v 60. letech minulého století vydobyla téměř kultovní status a miliony lidí dnes žijí – alespoň někdy, ve své fantazii – svůj život ve Středozemi, fantastickém světě vzniklém v mysli profesora J. R. R. Tolkiena. Ten jej vybavil vlastními jazyky, komplexní mytologií, či chcete-li historií, a především poutavým hrdinským příběhem, jenž dal děj právě knize Pán prstenů.

Základy mytologie, na níž byl celý příběh postaven, byly sice položeny v roce 1916 v zákopech první světové války, její kořeny lze však najít již v autorově životě před válkou. Jedním z cílů této studie je ukázat, že Pán prstenů jakožto příběh je tím, co je nejvíce spojeno s autorovým válečným prožitkem. Co víc, že je cestou, jíž se Tolkien pokusil tento prožitek uchopit a sdělit světu, a že jeho stěžejní dílo lze nejen zařadit mezi práce Roberta Gravese či Siegfrieda Sassoona.

Lze jej tedy využít k pokusu o porozumění válečnému prožitku britského vojáka na Západní frontě Velké války i po ní, jako prostředek pro exkurzi do paměti jedné generace. Souvislost první světové války se vznikem tohoto příběhu nám poté umožní pochopit jak popularitu Tolkienova díla (jehož je Pán prstenů základem) v moderní západní kultuře, tak zpětně i význam Velké války pro moderní vědomí.

Za účelem tohoto poznání se bude tento článek detailně zabývat pouze jediným, zato však co se zachycení válečného prožitku týče dle mého názoru stěžejním dílem J. R. R. Tolkiena – Pánem prstenů, sestávajícím ze šesti knih ve třech svazcích: Společenstvo prstenu, Dvě věže a Návrat krále. Není cílem této krátké studie ponořit do ostatních Tolkienových děl, především do sebrané sbírky textů o historii Středozemě Silmarillion, obsahující základní kosmologii celého Tolkienem vytvořeného světa a vytvářející celému příběhu komplexní mytologické pozadí. Je nepochybné, že tento metafyzický základ, jenž začal Tolkien vytvářet právě během Velké války, je s ní svým vznikem spojen. Tvorba mýtického světa sloužila svému autorovi v první chvíli jako prostředek k útěku od reality a zároveň jako pomůcka pro její uchopení.

Jak později napsal: „Psal jsem kdykoliv jsem mohl… v barácích plných rouhání a sprostoty, či při svíčce ve stanu, dokonce v krytu pod palbou… Uchýlil jsem se k úniku před skutečností, transformujíce prožitek do jiné formy a symbolu…“ Válka tak nepochybně ovlivnila konečnou podobu metafyziky Silmarillionu, pravděpodobně však nebyla příčinou jejích základních rysů. Lze předpokládat, že Tolkien by jistý druh mytologického příběhu vytvořil v průběhu svého života, a to i bez válečného prožitku. Již před válkou si pro vlastní potěšení vytvářel vlastní jazyky (založené na jeho studiu starých germánských jazyků a finštiny), vymýšlel drobné mytologické příběhy, miloval eposy jako Beowulf či Kalevala a byl hluboce věřícím katolíkem. Kosmologie jeho světa byla právě jeho vírou, spojenou se zájmem o středověké teologické myšlení, hluboce ovlivněna, stejně jako byla ovlivněna severskými mýty. Vliv válečného prožitku na základní metafyziku celého mýtu je tak velmi těžko rozlišitelný.

Stejně jako v případě Silmarillionu se tento článek nebude příliš zabývat ani knihou Hobit, jejíž úspěch vlastně odstartoval vznik Pána prstenů. Tento spíše dětský příběh v sobě jistě obsahuje určité motivy, jež by byly identifikovatelné jako dědictví autorovy válečné zkušenosti, tyto prvky jsou však vždy přítomny v samotném Pánu prstenů, který, jak hodlám dokázat, je přímým produktem této zkušenosti. Hobitovi tedy není pro dosažení kýžených závěrů nutno věnovat pozornost.

Předtím, než se pustíme do analýzy motivů vedoucích J. R. R. Tolkiena k tvorbě mytologických příběhů, považuji za vhodné stručně vylíčit jeho válečnou zkušenost.

AUTOR VE VELKÉ VÁLCE

John Ronald Reuel Tolkien, rodák z jihoafrického Bloemfontein, byl ve svých dvaadvaceti letech studentem anglického jazyka a literatury na Exeter College v Oxfordu, když v srpnu roku 1914 „zhasla světla lamp“ a Evropu zachvátila válečná bouře nevídaných rozměrů. Svoji vlasteneckou povinnost splnil po vzoru všech ve svém okolí poté, co v červnu 1915 dokončil studia. To již byl několik měsíců součástí důstojnického kurzu pro dobrovolníky – univerzitní studenty, jenž mu umožnil vstoupit do armády ihned po dokončení studia v důstojnické hodnosti. Stalo se tak v červenci 1915, kdy byl jako signální důstojník v hodnosti poručíka (Second Lieutnant) přidělen k 13. (rezervnímu) praporu lancashirských fyzilírů.

Následující rok strávil v Anglii, v březnu 1916 se oženil s Edith Brattovou a 4. června byl poslán do Francie. Po třech týdnech ve výcvikovém středisku v Etaples jej převeleli k 11. (služebnímu) praporu lancashirských fyzilírů, s nímž dorazil 30. června do Ruvempre, nedaleko za frontovou linií. Jednotka byla součástí 74. pěší brigády, 25. divize. Divizi byla v rámci X. sboru 4. britské armády určena role zálohy pro velkou ofensivu, zahájenou ráno 1. července, jež do historie vstoupila jako bitva na Sommě. Onoho dne skončil pro celou generaci mladých Britů jejich „věk nevinnosti“. Jak napsal John Keegan, „první den na Sommě nebyl úplným vojenským nezdarem. Byl však lidskou tragédií.“ Za minimální, často nulové zisky, zaplatily britské divize prvního sledu strašlivou cenu 60 000 obětí, z nich asi 21 000 mrtvých, z větší části mezi poprvé nasazenými dobrovolníky. Německé ztráty činily asi 6 000 mužů. Industrializované moderní zabíjení slavilo svůj triumf. Jak napsal pamětník: „Na konci dne… obě strany znaly… odpověď na onu otázku… V této Válce nezvítězila, ani nemohla zvítězit, žádná rasa. Zvítězila Válka a měla vítězit nadále.“

Na využití záloh při rozšiřování průlomu samozřejmě nedošlo, Tolkienův prapor byl pouze přesunut k Warloy a později do vsi Bouzincourt, těsně za přední linií. Do akce se dostala nejprve rota A 7. července u Ovillers (za tři dny ztratila 171 mužů), rota B s poručíkem Tolkienem pak až 14. července při dalším, opět neúspěšném, útoku na ruiny stejné vesnice. Tak začaly pro Tolkiena dlouhé měsíce služby ve víru bitvy na Sommě. V rámci cyklu několika dní v zázemí, několika v záloze a několika v přední linii se jeho jednotka, nasazovaná postupně na různých místech bojiště, zúčastnila například útoku na ruiny vísky Pozieres či neúspěšného útoku na zákopový systém nazývaný reduta Schwaben. Jako signální důstojník měl Tolkien na starosti udržovaní spojení mezi rotou a štábem praporu, což byl při neustále nefunkčním telefonním spojení a závislosti na zranitelných praporních kurýrech úkol velmi obtížný a problematický.

Kromě několik měsíců trvajícího stresu z „animální hrůzy“ nekonečné bitvy přinesla ofensiva na Sommě Tolkienovi i ztrátu dvou ze tří nejbližších přátel. Oni čtyři ještě jako spolužáci na King Edward’s School v Birminghamu vytvořili roku 1911 T.C.B.S. (Tea Club and Barrovian Society), neformální čtenářský klub, v jehož rámci se tito mimořádně nadaní mladíci pravidelně setkávali, popíjeli a diskutovali o literatuře, umění a vědách. Jejich hluboké přátelství vydrželo až do bitvy na Sommě, kdy byl Rob Gilson zabit hned prvního dne bitvy. Tolkien poté napsal: „Upřímně cítím, že T.C.B.S. skončil.“ Obklopen válečným šílenstvím se uzavřel do sebe a začal se věnovat tvorbě své mytologie, jíž věnoval stále více času. Vyčerpávající očistec pro něj skončil 27. října 1916, kdy byl evakuován z důvodů onemocnění „zákopovou horečkou“, horečnatou chorobou přenášenou vší. Již v nemocnici v Anglii k němu dorazila zpráva, že druhý z jeho přátel, Geoffrey Smith, podlehl zraněním způsobeným šrapnelem. Z T.C.B.S. zbyl Tolkienovi již jen Christopher Wiseman, sloužící u námořnictva. Oběma bylo souzeno válku přežít, když nyní již nadporučík Tolkien se pro zdlouhavou léčbu do zákopů nikdy nevrátil a válku skončil v Anglii. Záhy po demobilizaci se vydal na akademickou dráhu, pracoval nadále na svých mýtech, jež v průběhu rekonvalescence dále rozvíjel. Byl to však jiný J. R. R. Tolkien než ten, který viděl v srpnu 1914 „zhasínat lampy Evropou“…

VELKÁ VÁLKA V AUTOROVI

Doba strávená v zákopech Velké války byla pro valnou část přeživších něčím, s čím se vyrovnávali celý život. Jak napsal Robert Graves, dva roky po válce byl stále „mentálně a nervově uspořádaný pro válku. Granáty vybuchovaly o půlnoci v mé posteli… Ve dne cizí lidé získávali tváře přátel, kteří byli zabiti.“ Podobně další veterán, Edmund Blunden, napsal ještě v roce 1972: „Mé zážitky z první světové války mě pronásledovaly celý můj život a mnoho dní, zdá se, jsem prožil v onom světě spíše než v tomto.“

Váleční veteráni žili válkou až do konce svých dnů a není důvod předpokládat, že by byl J. R. R. Tolkien výjimkou. Ostatně, v předmluvě ke druhému vydání Pána prstenů z roku 1965 považoval za nutné napsat: „ Zdá se, že jak roky míjejí, zapomíná se, že být mladý v roce 1914 nebylo o nic méně příšernou zkušeností než být zatažený do roku 1939 a let následujících. V roce 1918 byli až na jednoho všichni mí blízcí přátelé mrtvi.“ Je zřejmé, že první světová válka byla pro Tolkiena klíčovou událostí jeho života a bylo to jeho nejslavnější dílo, kde se měla projevit nejvíce. Dílo, které sám autor nazval „historií Velké války o Prsten“ a v jehož tvorbě vyjádřil své dvě tužby – touhu utvářet mytologické příběhy a touhu nějakým způsobem vyjádřit svůj hluboko v mysli zarytý válečný prožitek. C. G. Jung, vzpomínajíce v roce 1926 na svůj sen řekl: „…válka, jež se ve vnějším světě odehrála před několika lety, neskončila, ale pokračovala, aby byla vybojována v duši.“

Jak napsal Paul Fussell ve své studii, první světová válka byla v zásadě „literární válkou“. Literatura byla v britském světě (snad více než kde jinde) hlavním společenským komunikačním prostředkem a základem pro získávání jak informací, tak také pro formování jazyka a vyjadřovacích prostředků. Mladá generace Britů žila svůj předválečný život de facto „v literatuře“, ať již kvalitní či brakové, a skrze ni pak vnímala svůj vlastní svět. Valná většina vojáků v zákopech západní fronty vášnivě četla a nejeden se již před válkou pokoušel o vlastní literární tvorbu – Robert Graves, Siegfried Sassoon, Edmund Blunden, J. R. R. Tolkien. Byly to však hrůzy zákopů, které dodaly jejich literární imaginaci potřebný impuls.

Jakkoliv strašná, realita války byla pro ně ve své novosti zároveň nesmírně fascinující a mnozí se od ní přes její „animální hrůzu“ nemohli odtrhnout. Robert Graves či Siegfried Sassoon, zdánlivě brojící proti válce, v průběhu rekonvalescence ze zranění pociťovali nutkavou touhu vrátit se zpět do zákopů. „Byl jsem šťastně rozrušen vyhlídkou bitvy… jako by vyskočit ze zákopu bylo jakousi formou náboženského prožitku.“ Neustálá přítomnost smrti a nesmírné zpustošení, obojí jdoucí ve svých podobách do bizarních a dříve nepředstavitelných forem, působila na účastníky fascinujícím dojmem, jako to popsal Edmund Blunden, když zachytil pohled na rozbombardovaný hřbitov, „rozbitý, s vyvrhnutými kostmi a lebkami.“ „Proč tyto obrazy smrti přitahují ty, kdož by měli zkusit zapomenout na smrtelnost…,“ ptá se Blunden a sám si odpovídá: „Sami téměř mrtvoly,… jak bychom měli vidět v těchto mrtvých něco cizího a vzdáleného?“ Tyto obrazy smrti a zkázy byly nesmírně silným impulsem pro imaginaci všech, kteří přežili. Jak napsal Modris Eksteins, „válka, přes svoji zkázu anebo vlastně díky své všeprostupující hrůze, se stala evokativní silou, stimulem nikoliv pro sociální kreativitu, ale pro osobní imaginaci a duchovnost.“ Bizarní vizualita války probouzela nový druh imaginace, kterou její vzdělaní a často literárně talentovaní účastníci toužili vyjádřit ve snaze sdělit svůj prožitek ostatnímu světu.

Byl tu však základní problém – jak to udělat? Jazyk a literární formy předválečného světa se totiž ukázaly žalostně nedostačující k vyjádření něčeho tak nového a odlišného, jako byl prožitek z odosobněného konfliktu průmyslového věku. Víra ve schopnost jazyka jasně zachytit realitu žalostně selhávala při pohledu na bizarní pustinu země nikoho. „Tradiční výrazové prostředky – slova, obrazy, dokonce hudba – byly v této situaci jasně neadekvátní.“ „Neschopnost samotného jazyka sdělit skutečnosti o zákopové válce je jeden z motivů všech, kdo o válce psali.“ Válečný prožitek bylo něco tak niterného a těžko uchopitelného, že pro veterány byl problém tuto do značné míry absurdní zkušenost vůbec pochopit. „Válka se stala… věcí individuální interpretační schopnosti.“

Jestliže byla realita války často naprosto nepopsatelná známým jazykem či obrazem, tak to bylo proto, že uživatelé těchto struktur v nich žili svůj dosavadní život a novost situace se vymykala jejich zažitému vnímání. Byli tedy nuceni interpretovat realitu pomocí naprosto nevyhovujících prostředků. To vedlo k hledání vnitřně nejbližší literární formy pro vyjádření nové skutečnosti, ke hledání nového významu s pomocí starých analogií. „Imaginativním skokem se neznámé asimiluje se známým a dochází k uvědomění si něčeho zcela nového.“ Vedle toho, konzervativně zaznamenaná paměť a historie opustily zdání reálnosti, neboť fikce (ať již prozaická či poetická) se ukázala jako jediný možný způsob, jak pro vlastní nitro přijatelně a pochopitelně najít význam a vyjádření válečného prožitku. Jak ostatně správně podotkl Wright Morris, pokoušet se popsat minulost na základě paměti bez použití dramatizující fikce je tak jako tak nemožné, neboť „vše, co je zpracováno pamětí, je fikcí.“ Pro vyjádření prožitku ze zákopů byla pak vědomá dramatizace nezbytná, neboť bez ní tento prostě nedával smysl, ani autorovi, ani publiku. Robert Graves o tomto problému napsal: „Vzpomínky muže, jenž prošel některou z nejhorších zkušeností zákopové války, nejsou pravdivé, pokud neobsahují velkou míru nepravd. Baráž tříštivých granátů udělá dočasného lháře či vizionáře z kohokoliv.“ Skutečnost se ukazovala být příliš nereálná a bizarní, než aby ji bylo možno realisticky zachytit. Aby byly vzpomínky pravdivé, musely se stát fikcí a bylo jen na autorovi, zda si vybral cestu lháře (a stylizoval je více do reality) či vizionáře (a ponechal formu zcela fiktivní).

Jak ve své práci dokazuje Paul Fussell, základní (a prakticky jedinou možnou) literární formou vyjádření válečného prožitku byla pseudo-realistická fikce, jež byla podle něj vždy vybavena ironií jako hlavním vyjadřovacím prostředkem. Tento „ironický mód“ pak byl produktem samotné války, která byla skrznaskrz ironická. Je nepochybné, že ironická fikce, stylizovaná do obrazu reality, byla onou zoufale hledanou literární formou, která pomohla lidem jako Robert Graves či Siegfried Sassoon výrazově ukotvit jejich vzpomínky a dala jim možnost je sdělit.

Podobně i „středoevropané“ jako Jaroslav Hašek či Erich-Maria Remarque, do jisté míry vzdálení od britského pohledu na Velkou válku, našli, jeden více, druhý méně, zalíbení v této formě podchycení své zkušenosti. Navzdory Fussellovým primárním úvahám však nebyla ironie rozhodně jedinou literární technikou, užívanou britskými veterány-literáty pro zachycení jejich prožitku. Sám Fussell ostatně rozebírá báseň Davida Jonese In Parenthesis, kde autor ve snaze o pochopení a sdělení své zkušenosti tuto do značné míry mytologizuje. Inspiračním zdrojem jsou mu široce oblíbené předválečné pseudo-středověké romance Williama Morrise The Well at the World’s End a Johna Bunyana Pilgrim‘s Progress, v nichž často vojáci v zoufalém hledání způsobu uchopení své reality hledali paralely. Jones si byl vědom vlivu svého pobytu v „Pustině“, onom „čarovném místě“, jak nazval přední linii. „Myslím, že dny v zákopech… hluboce ovlivnily imaginaci těch, kteří je protrpěli.“ Jeho imaginace byla válečným prožitkem pohnuta směrem ke středověkému mýtu, do nějž zpětně stylizoval své vzpomínky. Podobně to učinil i jiný, o tři roky starší a o něco vzdělanější veterán, také katolík, považující se, podobně jako Jones, za špatného vojáka. J. R. R. Tolkien však nešel cestou mytologizace svého prožitku. Místo toho vytvořil mýtický příběh, do nějž svůj prožitek vložil.

I přes své zaujetí ironií napsal Paul Fussell ve své studii také, že „dominantní pohyb v literatuře o Velké válce byl… směrem k mýtu… k oživení mystického, obětního, prorockého, symbolického a univerzálně platného. Zkrátka, směrem k fikci.“ Není přesnějšího vyjádření směru, jímž se v uchopení svého prožitku vydal profesor Tolkien. Pro vyřešení problému neuvěřitelnosti, nevysvětlitelnosti a naprosté nesdělitelnosti vlastní zkušenosti tradičními výrazovými prostředky se neobrátil k pseudo-realismu a ironii. Je pochopitelné, že jako značně konzervativnímu, relativně přísně vychovanému (po smrti otce a později matky na jeho výchovu dohlížel katolický kněz) a do minulosti zahleděnému člověku mu vyjádření reality á la Robert Graves bylo řekněme vzdálené. Tolkien se obrátil k tomu, co mu bylo vždy velmi blízké, prakticky nejbližší – k mýtu.

Zatímco však David Jones se obrátil k mýtu, jenž znal od Morrise, Bunyana a Malloryho, Tolkien měl za zdroj svoji vlastní imaginaci, vycházející z jeho víry a starých ság. Ta byla vždy velmi tvůrčí, nicméně k tvorbě mýtických příběhů o Elfech a Gnomech, o válkách s Morgothem, obležení a pádu Gondolinu či o Berenovi a Lúthien (tj. budoucí Book of Lost Tales, později základ Silmarillionu) ji přivedla až Velká válka svojí výše popsanou schopností podněcovat imaginaci všech zúčastněných. Tolkien sám tento vliv zaznamenal: „Záliba v pohádkových příbězích byla [u mne] probuzena filologií na prahu dospělosti a válkou uspíšena k plnému životu.“ V průběhu konfliktu sloužilo Tolkienovi vytváření mytologie, jak již bylo uvedeno, jako útěk od reality a zároveň možnost jejího uchopení, jakási forma imaginativní „cesty do nitra“ jak ji popisuje Modris Eksteins. Tato mytologie, jež měla svému autorovi v jádru pomoci uniknout před realitou, mu nakonec pomohla – ve formě Pána prstenů – sdělit prožitek z ní. Mytologizace prožité skutečnosti ostatně nebyla Tolkienovi cizí – již v průběhu války vytvořil obrysy milostného příběhu o Berenovi a Lúthien na základě toho, jak pro něj jeho žena Edith tančila v hájcích nedaleko Hullu. Základní stylizace byla Edith – Lúthien, Tolkien – Beren.

Odcizení veteránů od vnějšího světa, který je nikdy nemohl pochopit, se dále prohloubilo s koncem války a s deziluzí, již přinesl poválečný stav společnosti. Namísto celou válku očekávané velké změny následující apokalypsu, nástupu dokonalejšího světa, bylo vše náhle prázdné a bezcílné. „Neboť reálné výsledky války nemohly nikdy ospravedlnit jejich cenu, obzvláště citovou daň, deziluze byla nevyhnutelná a vojáci se v poválečném světě stáhli ze společenských aktivit a vazeb.“ Dokončili tak „cestu do nitra“, kterou začali již ve frontových zákopech. V tomto nitru, obklopeném nepochopením, jim byli nejbližší společností ti, kteří chápali i bez sdělení – ostatní veteráni, „spoluvězni“, jak napsal Robert Graves.

Není tedy divu, že po válce se Tolkien již jako profesor v Oxfordu sblížil právě s kolegy – bývalými vojáky jako byli Neville Coghill, Hugo Dyson, Owen Barfield, Charles Williams a především další literát C. S. Lewis, s nímž pak často diskutoval svoji tvorbu a který jej často povzbuzoval. Utvořili neformální skupinu přátel podobných zájmů, tzv. „Inklings“. Byl tu i Christopher Wiseman, jediný přeživší z T.C.B.S., který Tolkiena také pobízel k sepsání onoho fantastického epického příběhu, o němž vždy mluvil. Na rozdíl od těchto mužů jeho okolí často nechápalo, jak se vážený profesor anglického jazyka a literatury může zabývat něčím tak pošetilým, jako je psaní „pohádek“. Pobízení od veteránů lze naopak chápat jako naději, že autorova fantazie dá sdělitelnou formu jejich společné zkušenosti.

Když pak byl Tolkien po úspěchu dětsky pohádkového Hobita požádán o pokračování ve stejném duchu (poté, co nakladatel taktně odmítl Silmarillion pro jeho jistou nestravitelnost), vzniklo namísto toho v průběhu šestnácti let práce monumentální epické dílo. Profesor Tolkien v něm opustil abstraktní mytologickou formu Silmarilionu i pohádkovost Hobita a dal svému mýtu silný heroický příběh, jímž se zároveň – ať již vědomě či ne – pokusil sdělit vše, co jeho generace prožila. Opustil obecnou mytologickou rovinu a v konkrétní, i když stále mýtické podobě, sdělil svůj prožitek z Velké války, nyní transformované do „Velké války o Prsten“. Vytvořil tak monumentální „osobní mýtus“ své generace, tak odlišný od děl Gravese, Sassoona či Remarqua, a funkčně přece tak stejný.

V Tolkienově podání byla Velká válka převedena do naprosté fikce. Vydal se cestou Gravesova „vizionáře“, zcela opustil obvyklé románové „zdání reality“, jež dodržovali ostatní (např. Graves, Sassoon i Jones), a vytvořil komplexní fantastický příběh, založený na vlastní autonomní mytologii, v němž sdělení o svém prožitku uzavřel. Mýtus jako jemu nejbližší literární forma mu tak umožnil sdělit jinak nesdělitelné a Pán prstenů v sobě spojil jeho dávný zájem o mytologii a jazyky s touhou válečného veterána pochopitelným způsobem vyjádřit svůj neskutečný prožitek. Fikce podaná jako mýtus zde nahrazuje historii a přesto přibližuje autorův prožitek lépe, než jakýkoliv „historický“ pokus o zachycení reality.

Autorovi se podařilo dosáhnout sdělení nesdělitelného – válečného prožitku jeho generace – natolik nenásilně, že většina publika ani netuší, že to, co prožívá s postavami příběhu, kdysi prožívaly miliony reálných mužů. Aby byla forma přijatelná a obsah pochopitelný „vnějšímu světu“, Tolkien uzamkl své sdělení v oné fikci, kde jeho pravý význam najdou jen ti, kdo vědí, co mají hledat. Jak napsal C. S. Lewis: „Tolkienova válka má stejné vlastnosti jako válka poznaná mojí generací. Je to tu vše: nekonečný, nepochopitelný pohyb, hrozivý klid fronty když ‘vše je připraveno’, prchající civilisté, živá, čilá přátelství…“ Tolkienova Velká válka je tedy obrazem té skutečné…

Jak tento obraz vypadá? Jaký tedy byl Tolkienův válečný prožitek, viděný skrze Pána prstenů? Jak jej lze vlastně identifikovat? Jak jinak ovlivnila válka toto dílo? To jsou otázky, jež je nyní třeba zodpovědět…

VELKÁ VÁLKA V PÁNU PRSTENŮ

Stopy Velké války lze v Pánu prstenů sledovat v několika rovinách a postupně nás dovedou i k prapříčině popularity tohoto díla v moderní kultuře. Začneme v rovině obecných motivů táhnoucích se celým dílem. Jedním ze základních je celkové vyznění Války o Prsten – v celém Tolkienově díle, které jí chronologicky de facto vrcholí, je pojata tak, jak účastníci Velké války o ní snili – jako o „válce, jež ukončí všechny války“.

Tento sen zůstal nenaplněným výkřikem do tmy, ale Tolkien si jej dokázal splnit alespoň ve svém světě. Válka o Prsten nejenže končí tisíciletý konflikt se Sauronem, ale prakticky ukončuje zápas Dobra se Zlem, započatý na úsvitu věků. Zlo je se zničením Prstenu definitivně odstraněno a Středozemě může konečně žít bez trvalé hrozby války a porobení. Vítězství ve Válce o Prsten tak stvořilo nový, lepší, stabilní a bezpečný svět, stejný svět, v jehož vznik v přímé úměře s rostoucími obětmi doufali všichni, kdo šli do Velké války. Svět, jenž je zradil, když nikdy nenastal a tím je uvrhl do jejich deziluze. V této rovině tak vyjádřil Tolkien nesplněný sen své generace.

Také jiná obecná rovina Tolkienova příběhu má své kořeny ve Velké válce. Jak napsal Paul Fussell, „nejpodstatnějším základním konceptem… moderního stylu je koncept ‚nepřítele‘“ Pár desítek metrů vzdálený, neustále přítomný a přitom po celé týdny neviditelný nepřítel, jehož hlavním projevem byla anonymní vražedná palba, byl pro vojáky v zákopech čímsi abstraktním, nekonkrétním, bezejmenným a mysteriózním. „On, jej, jeho – používali jsme pro nepřítele téměř neustále.“ Stejnými výrazovými prostředky, neurčitými a plnými obav z neznámého šířícího smrt a zkázu, je hrdiny Středozemě více než často odkazováno na původce zla Saurona – „On“, „Nepřítel“ či přímo „Bezejmenný Nepřítel“. Zatímco v zákopech jejich obyvatelé bezděky veškeré své uvažování orientují vůči „nepříteli“ a jím obývané „cizí zemi“, kterou nemohou navštívit, ve Středozemi se vše orientuje vůči Jemu a oblastem, které ovládá, obzvláště zemi Mordor.

Podobně jako Tolkienovi služebníci Zla, ať již skřeti, Ústa Sauronova či Prstenové přízraky, jsou bizarní, zvířecí, často děsivě monstrózní, tak i občas zahlédnutý nepřítel ve Velké válce, přicházející z tajemné „země za Zemí nikoho“, „získával atributy monstrozity a grotesknosti… nepříteli byla připisována obrovitost… vše spojené s těmito stvořeními bylo groteskní a nelidské... Přilby… jejich ostnatý drát… jejich mrtví…“ Toto „zvířecí zpodobnění“ nepřítele, jak jej definuje Fussell, je základním rysem viděného nepřítele v Pánu prstenů a je z podstatné části dědictvím Velké války.

Celým Pánem prstenů se také prolíná jeden podstatný konflikt, vyplívající jak z obecné britské tradice, tak z autorovy zkušenosti v dětství a následně i ve Velké válce. Je to konflikt mezi světem pastorálním a industriálním, mezi čistou přírodou a její průmyslovou antitezí. Tolkien, přestože se narodil v Jižní Africe, strávil podstatnou část svého dětství ve vísce Sarehole poblíž Birminghamu. Okolí jeho domova bylo ukázkovou venkovskou idylou anglického typu, s mlýnem, políčky, hájky, vesničkami a krásnou, klidnou přírodou. Byla to krajina, kterou Tolkien miloval a která pro Brity ztělesňovala idealizovaný obraz jejich země. „Pro Angličany je příroda… pevností proti chaosu průmyslového života“, jenž je jen jakousi výjimkou z normality. Pro Tolkiena, velkého milovníka přírody, byl ztělesněním onoho chaosu bezútěšný průmyslový Birmingham, kam chodil do školy. Jeho odpor ke světu průmyslového věku pak podtrhla Velká válka jako jeho vrcholný projev, jenž v bouři destrukce zpustošil kdysi nádhernou krajinu severovýchodní Francie.

Jeho odpor k technice všeho druhu prochází Pánem prstenů jako červená nit. Straně Dobra je přiřazováno vše tradičně přírodní, zatímco je to Zlo, které přichází s technikou, železem a válečnými stroji a potlačuje či přímo likviduje přírodu stejně, jako to před Tolkienovýma očima činila válka. Je to padlý čaroděj Saruman, kdo vyzbrojil své skřety tak „nerytířskou“ náloží („Sarumanovy temné čáry“), má „mysl pro kov a kola…, nestará se o věci, jež rostou“ a naopak je systematicky ničí. Hora osudu, ovládaná Sauronem, vydává hluk jako když „duní a lopotí se velké stroje.“ Celá kniha je poseta obrazy kdysi idylických koutů přírody, zničených Zlem a jeho industrialismem – Železný pas, Mrtvé močály, Ithilien, Morgulské údolí či Kraj na konci války. „Zbytky pahýlů a ostružiní jsou nyní tam, kde kdysi bývaly zpívající háje.“

Všechny tyto obrazy disponují, stejně jako celá kniha, nesmírně evokativní vizualitou, nepochybně podnícenou vizuálně silným válečným prožitkem. Výjimečně to přiznává i sám autor, když píše: „Mrtvé močály a Morannon za něco vděčí severní Francii po bitvě na Sommě.“ Jistě ví, o čem mluví, neboť jeho pasáže popisující nejrůznější zpustlé části Středozemě jsou ve výrazových prostředcích prakticky shodné s texty veteránů, popisujícími pustiny Flander. „Opar se převaloval a stoupal z temných a páchnoucích jezírek. Jejich dusivý puch visel v nehybném vzduchu… Mrtvá tráva a hnijící rákos se vynořovaly z oparu jako potrhaný stín dávno zapomenutého léta… ‚Jsou tam mrtvé věci, mrtvé tváře…!‘…‘Leží ve všech jezírkách… odporné, hnijící, mrtvé…“ „Tekutina se shromažďuje u dna kráterů a je zelenkavá a odporná, maje pohled mrtvých očí, zírajících vzhůru.“ „Plovoucí na povrchu zatopeného zákopu… maska lidské tváře… oddělená od lebky.“

Kontrast mezi minulou krásou a současným stavem, připomínajícím přízračnost zákopové války, lze výborně sledovat na popisu Morgulského údolí, změněného Zlem: „…stinné lučiny plné bledých bílých květin. Překrásné, světélkující a zároveň děsivých forem, jako pomatené tvary v nepříjemném snu. Vydávaly mdlý hnusný zápach, jako márnice. Pach hniloby naplňoval vzduch.“ Jak napsal poručík Ratcliffe: „Všude je dílo Boží zničené rukou člověka.“ Velmi podobné pocity z cesty válečnou krajinou Západní fronty zažíval i Edmund Blunden, jehož obrazy pokročilého stavu destrukce krajiny v roce 1917 nazývá Fussell „démonicky anti-pastorálními“ a vnímá je jako antitezi k jeho pastorálním motivům.

Tolkien zachytil svůj odpor k průmyslovému věku, ztělesněnému Velkou válkou, když ukazoval destrukci přírody a na jiných místech (Kraj před válkou, Roklinka, Lorien) naopak to, jak úžasně krásná může být ve své neporušenosti. V tomto vnitřním nostalgickém útěku nebyl sám, mnozí, jako Edmund Blunden, trápící se zničenými stromy a vzývající pozůstatky přírodních krás, byli s ním. „Útěk k pastoralismu je anglický způsob plného pochopení pohrom Velké války a zároveň vynalézavá ochrana proti nim.“ Angličané mnohem více než všichni ostatní utíkali v duchu ze zákopů do svých idealizovaných venkovských idyl a Tolkien toto vložil do Pána prstenů.

Jeho vizuální pojetí, plné kontrastů, je do značné míry produktem toho, co sám zažil jak v zákopech, tak předtím v Birminghamu. Industrializace, stejně jako válka, vedla k procítěnému vnímání idylických přírodních motivů. Jeho válka o Prsten je i střetem přírody se vším, co je proti ní – viz přímá účast Entů a Fangornského hvozdu na porážce Sarumana. Příroda zde funguje, stejně jako v případě vojáků, kteří se k ní uprostřed její destrukce obraceli, také jako zdroj naděje. Když Frodo a Sam narazí na křižovatce na skřety poničenou sochu krále, jehož koruna na sražené hlavě je nahrazena zlatým a stříbrným kvítím, Frodo zvolá: „Podívej! Král má opět korunu! Nemohou [„oni“, „nepřítel“, Sauron] vítězit věčně!“

Dobro, spojené s přírodou, nakonec zvítězí, ale toto vítězství je v Pánu prstenů provázeno nostalgií podobnou té, jaká doprovázela britské vítězství ve Velké válce. Nostalgie, později vystřídaná deziluzí z poválečného světa, další války a ztráty impéria. Podobně jako imperiální Británie i nejvznešenější a nejstarobylejší z Tolkienova světa sice vítězí, ale pomalu odcházejí z dějin – třeba Elfové či Dúnedain (vznešená rasa lidí). Právě jako obraz vznešenosti, starobylosti a morální oprávněnosti k vítězství viděli předváleční Britové, obzvláště střední třídy včetně Tolkiena, sami sebe a válku pak viděli jako nutnost bránit (britskou) civilizaci před barbarstvím. „Pro Brity měla válka mnohem širší smysl [než je obvykle uváděno]. Toto byla válka za zachování britského řádu, národního a mezinárodního… Německo ohrožovalo nejen vojenskou a ekonomickou pozici Británie, ale celý morální základ Pax Britannica… [celé] britské poslání. Britové se dívali na [válku] jako na zápas za zachování společenských hodnot.“

Tolkien byl součástí tohoto chápání a svědkem toho, jak i přes vítězství ve válce svět viktoriánské a edwardiánské éry nevratně mizí ztracen v minulosti. Britové jako byl on se s tím velmi těžce smiřovali. Tolkien svoji nostalgii po předválečném světě vložil do svého díla, když emocionálně a s hlubokým zármutkem vykreslil odchod Elfů ze Středozemě, či zařadil vzpomínky na dávnou slávu Dúnedain. Pocity tklivého smutku, jež tyto pasáže vyvolávají ve čtenářích, pak umně evokují to, co Tolkien prožíval při pohledu na osud „britského civilizace“.

Elfové a Dúnedain tedy i přes vítězství nad Zlem opouštějí Středozem a přenechávají ji obyčejným lidem. Přeneseně se dá toto použít i na svět po Velké válce, válce bez hrdinů a slavných bitev, válce, jež stvořila svět milionů malých, obyčejných lidí a hrdinskou romantiku přenechala „dlouhému 19. století“. „Britský svět“ zvítězil, ale jen za cenu prudké a nevratné změny svého vědomí. Je to právě tento kontrast a z něj vycházející linie příběhu, jež jsou klíčovým motivem, jenž do Pána prstenů vnesla Velká válka.

V Pánu prstenů totiž de facto souběžně koexistují dva odlišné typy příběhů. Dva odlišné pohledy na svět, vlastně dva světy jako takové. První, svět hrdinů, čarodějů a králů z mýtických eposů, byl dán Tolkienovým předválečným životem, jeho osobním zájmem a tužbami. Byl to svět nikdy neexistující, romantický, idealizovaný, Tolkienův vysněný svět fantazie a útěku od reality. Svět velkých činů, velkých hrdinů, epické války plné velkých a slavných romantických bitev, jež jsou rozhodovány statečností jednotlivců a přinášejí slavná vítězství. Svět vznešeného Aragorna, moudrého Gandalfa či hrdého Boromira. Svět, jak o něm snil jeho autor.

Druhý svět se prolíná s tím prvním, ale je zřetelně jiný. Je to svět vzešlý z Tolkienovy válečné zkušenosti. Svět – doslova a do písmene – „malých lidí“, vržených víceméně proti jejich vůli do víru války, které jen stěží rozumí, ve které ztratí svoji nevinnost, ale ve které jsou to nakonec oni, kdo rozhodnou o vítězství či porážce. Jejich (především Frodova a Samova) válka je bez slávy a bitev, naplněná jen dlouhým utrpením, neslavnými epizodami a nezměrným úsilím. Je to svět jiné odvahy, než je ta Boromirova – vnější, prudká, hrdá a přece tolik zranitelná, prostě archaicky heroická – svět odvahy vnitřní, osamělé a přitom pevné, adaptabilní a svým způsobem nadlidské. Svět, jenž je odrazem světa skutečného po roce 1914. Tolkien svůj prožitek z těchto let sdělil svému okolí tak, že jej vložil do osudů Froda a jeho přátel Hobitů. Jejich prožitek z Války o Prsten je tak nejvěrnějším vyjádřením autorovy vzpomínky na Velkou válku let 1914–1918.

Na začátku uvažování o tom, jak se Velká válka promítla do skupiny čtyř Hobitů, se lze jen těžko ubránit srovnání s T.C.B.S. Lze důvodně uvažovat o tom, že autor měl při vytváření těchto postav v mysli obraz sebe a svých tří přátel. Stejně jako mezi Hobity, panovalo i mezi nimi dlouholeté hluboké přátelství. Z pohledu války zcela nevinní a naprosto bez povědomí o tom, co je čeká. Stejně jako v tisících jiných případů to pak bylo nejspíše jejich přátelství spojené se společenskou atmosférou, co je přimělo všechny vstoupit do armády. Prostřednictvím příběhu těchto Hobitů vyjadřuje Tolkien přesvědčení, založené na jeho frontové zkušenosti, že přes veškeré úsilí těch velkých hrdinů jsou to nakonec obyčejní lidé, kdo rozhodují o osudu světa.

Jak Frodo jako hlavní postava, tak Sam, Smíšek a Pippin hrají v nějaký moment nezastupitelnou roli ve Válce o Prsten. Autor tak vzdává hold všem ostatním veteránům Velké války, mužům, kteří z jeho pohledu obětovali svoji nevinnost či životy v boji za „civilizaci“. Na příkladu Sama pak sám přiznává: „Můj Sam Křepelka je jistě reflexí anglického vojáka, všech těch vojínů a vojenských sluhů jež jsem poznal ve válce roku 1914 a pochopil, že jsou mnohem lepší nežli já.“ A je to právě Sam, ona personifikace prostého britského vojáka, kdo svojí podporou a pomocí dostane Froda, obtíženého Prstenem, až do Hory osudu, kde však Frodo ve svém úkolu selže a jen díky Glumovi je Prsten zničen.

Selhání Froda a jeho neustálé podléhání moci Prstenu je v kontextu s Tolkienovým výše uvedeným názorem na sebe sama jako důstojníka možno chápat jako vyjádření vlastní zkušenosti. Viděno skrze Tolkienův odkaz na inspiraci při tvorbě postavy Sama je zřejmé, kdo je nositelem autorovy vlastní zkušenosti. Frodo jakožto hlavní postava je oním hlavním a klíčovým prostředníkem, s jehož pomocí Tolkien v Pánu prstenů vyjadřuje to, co sám prožil. Jeho cesta k Hoře osudu je obrazem cesty zákopy Velké války a Prsten, sžírající jeho mysl je obrazem vlivu války na člověka.

AUTOR V PÁNU PRSTENŮ

Jaký je tedy prožitek generace roku 1914, viděný přes filtr zkušenosti Froda Pytlíka z Velké války o Prsten? Jak napsal Paul Fussell, vojáci Velké války v ní prožili jakousi románovou „bizarní zvrácenou výpravu“ do neznáma. „Vzorové válečné vzpomínky tak zahrnují tři části:“ přípravu, „odlidšťující prožitek z bitvy“ a stažení z linie do klidné (pastorální) idyly v zázemí. V průběhu této výpravy pak její účastníci zažívají cestu samu, smrt a znovuzrození. Stejnou výpravu absolvuje i Frodo, když příprava se odehrává před opuštěním Kraje, celá cesta k Hoře osudu je jeho válečnou zkušeností a prožitou smrtí zároveň, a probuzení po záchraně je oním znovuzrozením v pastorální idyle. Cílem celé Frodovy cesty je pak, stejně jako v případě vojáků, proniknout do „cizí“, „jiné“ země, do naprostého neznáma.

Stejně jako vojáci Velké války dělí Tolkienovi Hobiti svět na známý a neznámý, bezpečný a nebezpečný. Když Frodo se svými společníky překračuje živý plot na hranici Kraje, je to jako překročení vlastních drátěných překážek a vstup do země nikoho, a to doslova. V jasném odkazu na svoji paměť totiž Tolkien nazývá pustiny okolo Mrtvých močálů „Zeměmi nikoho“. Když pak Frodo se Samem překonávají průsmykem Cirith Ungol Hory stínů na hranici země Mordor, zcela opouštějí jim známý svět a vstupují do „Jeho“, Sauronova světa, do „cizí země, do níž jsme nemohli vstoupit, do ‚zahrady za zdí‘ noční můry“, jak vzpomínal jeden válečný veterán na území ovládané Němci. Celá Frodova cesta se pak nese v duchu typickém pro všechny válečné vzpomínky. „Standartní paměti z Velké války obecné poskytují několik… [bukolických meziher a pastorálních oáz] vložených mezi periody násilí a hrůzy.“ Tolkien, vycházeje ze stejného prožitku jako tyto paměti, stejným způsobem prokládá dlouhé pasáže (s blížícím se vrcholem se prodlužují a jsou stále tíživější) děsu a ohrožení chvilkami téměř idylické pohody a úlevy, zkalené jen nutností pokračovat, protože „nepřítel je stále tu“. První setkání s Elfy, Tom Bombadil, Roklinka, Lorien, to vše jsou obrazy oněch chvil klidu mezi smrštěmi války, jež Tolkien znal ze zákopů.

I samotný začátek příběhu, kdy se Frodo postupně dozvídá, že musí vyrazit na cestu do neznáma a dlouze se na to celé léto připravuje, aby na podzim vyrazil, celkovou náladou i jednotlivými detaily symbolicky evokuje poslední léto „starého světa“, krásné léto roku 1914. „Kraj málokdy viděl tak krásné léto, či tak úrodný podzim“ jako toho roku, kdy se Frodo vydal na cestu. „Ono poslední léto získalo status trvalého symbolu něčeho nevinného co bylo nenávratně ztraceno.“ Z celého Frodova odchodu je cítit hluboká autorova nostalgie po kráse a nevinnosti, jež se řítí do záhuby. Byla to nevinnost, již Frodo stejně jako vojáci v zákopech v průběhu svých válek nenávratně ztratili. On a ostatní Hobiti se vydávali na cestu více či méně za dobrodružstvím, i když Frodo (a s ní možná i v roce 1916 Tolkien) s jistými smíšenými pocity. Na konci příběhu jsou tyto postavy, stejně jako muži vyšlí ze zákopů, docela jiné. Válka je změnila. „Jaký efekt bude mít tato zkušenost na naše životy si nedokážeme představit, ale nezdá se možné, abychom přežili bez nějakého druhu vnitřní proměny. Nyní jsme pochodovali k této proměně našich osobností.“

Válečný prožitek evokuje i Frodovo čím dál tím více vratké balancování na pokraji normality a smrti, způsobené jednak mocí Prstenu, jednak i jeho zraněním, jež mu způsobil Pán Nazgúlů na Větrově. Samotné použití Prstenu mu pak umožňuje nahlédnou „na druhou stranu“, do světa smrti, k němuž je Frodo stále více přitahován až mu nakonec téměř podlehne. Jeho pocity odráží výše popsanou fascinaci smrtí, již tak často prožívali vojáci v zákopech, sami, jak napsal Blunden, „téměř mrtvoly.“ Mnozí se díky trvalému stresu válečných hrůz, i když stále živí, stejně jako Frodo dostávali do oblastí vědomí, výrazně vybočujících z „normality“. Tolkien dobře věděl, jaké pocity prostřednictvím Froda vyjádřit.

Podobně, jak napsal Henry Williamson o své zkušenosti, „ti, kdo prošli odcizující odlehlostí bitvy… nebyli zlomeni, ale znovuzrozeni.“ Tímto znovuzrozením prošel i Frodo (a kdysi i Tolkien), kdy se poté, co po dlouhém zápasu podlehl moci prstenu, vrací do normálního života. Po svém prožitku je však jiný. Při odchodu z Kraje říká: „Cítím, že dokud Kraj zůstává, bezpečný a pohodlný, bude putování snesitelnější: budu vědět, že někde je pevná opora…“ Krátce před „koncem všech věcí“ jej však Tolkien nechává pronést: „Žádná chuť jídla, dotek vody, zvuk větru, vzpomínka na strom nebo trávu nebo kytku, žádný obraz Měsíce či hvězdy mi nezbývají. Jsem nahý v temnotě... a mezi mnou a ohnivým kolem není žádný závoj. Vidím je dokonce už i bdícíma očima.“

Stejně jako váleční veteráni si Frodo, i přes své uzdravení, s sebou nese neoddělitelné a odcizující trauma, nejvýrazněji zobrazené v nikdy zcela nezahojeném zranění z Větrova. „Byl bledý a zdálo se, že jeho očí vídí velmi vzdálené věci… ‚Jsem zraněný… Nikdy se to neuzdraví.“ I návratem do Kraje, dočasně zničeného Sarumanovou okupací, jakoby Tolkien ukazoval pocit cizosti prostředí Británie, které pro vracející se vojáky nemohlo být nikdy stejné jako to, které opustili před válkou a tím, co v ní prožili. Stejně jako Edmund Blunden prožil Frodo mnoho dní ve skončené válce: „Svíral klenot, jenž visel na řetízku kolem jeho krku a zdál se zpola ve snu.“ Stejně jako mnohým navrátilcům ze zákopů mu svět bez války (zde bez Prstenu) připadal prázdný: „Je navždy pryč… a všechno je teď temné a prázdné.“ Frodo postupně absolvoval odcizující „cestu do nitra“, stáhl se do sebe a rozuměl si již prakticky jen s tím, kdo s ním prošel celé peklo „jeho“ války o Prsten – se Samem. „Jak málo poct je mu věnováno v jeho vlastní zemi,“ je povzdech jak nad Frodem, tak i nad odcizenou válečnou generací roku 1914. Frodo, stejně jako Tolkien, svěřuje své vzpomínky na Válku papíru a sepisuje Zánik pána prstenů a návrat krále. Frodo se tak v závěru symbolicky stává Tolkienem, když píše stejnou knihu – historii Velké války o Prsten.

V samém závěru knihy pak Frodo pochopí, že nový, poválečný svět, již nikdy – ať je jakkoliv krásný – nemůže být jako dřív, a že on sám se do tohoto světa nehodí a ani hodit nechce. Tolkien pak dovoluje Frodovi to, co on sám ani jeho generace nikdy nemohli – opustit nový svět a odejít za moře, do toho starého, vznešeného…

VELKÁ VÁLKA V NÁS

Jak jsme viděli na předcházejících stranách, dílo J. R. R. Tolkiena Pán prstenů je prokazatelně odrazem autorovy válečné zkušenosti. Jsem toho názoru, že je to právě a především tato skutečnost, jež umožňuje širokou popularitu tohoto formálně a zdánlivě i obsahově archaického díla v moderní kultuře. U zrodu obou dvou, moderního vědomí a Pána prstenů, totiž stála stejná tragická událost – Velká válka let 1914–1918. Jak napsal Modris Eksteins ve své brilantní studii zrodu moderní doby, „Velká válka měla být osou, okolo níž se otáčel moderní svět.“ Druhá světová válka byla jen jejím pokračováním a jako taková pouze dokončila dílo, pro něž válka první položila pevné základy. Jak ukázal Eksteins, ideová cesta k plynovým komorám Osvětimi vedla z plynem naplněných zákopů Flander.

Velká válka se stala základem moderního vědomí, moderního vnímání reality i moderních výrazových prostředků tuto realitu označujících. Probudila také moderní imaginaci, schopnou pravdivě zachytit realitu pouze prostřednictvím fikce. „Proud moderní historie [dnes] zdomácňuje fantastické a normalizuje nevyslovitelné. A katastrofou, jež to začala, byla Velká válka.“ Tolkienovo dílo pak, při vší své zjevné archaičnosti, obsahuje motivy, jež silně apelují na moderní vědomí.

Za prvé je to jeho imaginativní síla, jež je založená na stejném zdroji jako sama moderní imaginace – na vizuální a emocionální síle zákopové války – a proto na tuto apeluje s takovým úspěchem. Za druhé, je to nový, moderní hrdina a nový, moderní svět uzavřený v mýtu. Frodo a „jeho“ válka o Prsten jsou na hony vzdáleni archaickému heroismu epické linie příběhu a přesto si troufám říci, že právě Frodův zápas s osudem mu daným, jeho neustálé obtížné přemáhání sebe sama, provázené obavami, stížnostmi a konečným selháním jsou to, co moderního čtenáře přitahuje – byť podvědomě – na příběhu nejvíce. Frodo, vzešlý z tavící pece moderního vědomí – zákopů Velké války – toto vědomí silně přitahuje stejně jako jeho příběh, v němž chybí množství okamžiků slávy a přebývá spousta utrpení. Prožívá tak veskrze moderní zkušenost, stejnou jako Tolkienova generace ve Velké válce, ale uzavřenou v heroickém mýtu.

Jsem toho názoru, že nesmírná popularita Pána prstenů není a nemůže být založena jen na pouhé možnosti úniku od reality do mýtu, kterou nabízí svým čtenářům. Její kořeny jsou založeny na tom, že „Velká válka je hlavním zdrojem moderního mýtu,“ resp. moderního vědomí. Profesor Tolkien tím, že skloubil své mýty se svým prožitkem, vytvořil dokonale fungující kombinaci moderních a archaických motivů, spojujících možnost silné identifikace s vnitřně blízkým hrdinou s možností prožít jeho příběh v kouzelném fantastickém světě hrdinského eposu. Tento svět pak svými obrazy zpětně odkazuje k moderní imaginaci a tím dále podporuje úspěch díla. Popularitu Pána prstenů pak považuji za důkaz trvalé přítomnosti Velké války v moderním vědomí a paměti. Nicméně, ať již tomu tak je či není, Pán prstenů nadále zůstane oním nádherným fantastickým příběhem, jehož četba mě dovedla až k těmto řádkům.

Jiří Hutečka